TVÁŘ V TEMNOTĚ - 60. KAPITOLA - HNĚV

17. února 2018 v 16:41 | Zuzana Macháčová |  Tvář v temnotě
Na okraji Vídně, tak jako ve všech ostatních velkých městech, bylo zřízeno ghetto pro chudinu. Chudinská čtvrť, kam vážení lidé zavítali jen zřídka, oplývala nespočtem polorozbořených, či dosud rozestavěných domů. Některé neměly střechu, protože jejich majitelé čekali, až si zaopatří dostatek peněz alespoň na plechové pláty, které by přitloukli k chatrným dřevěným podpěrám, jiné vypadaly, že se při mohutnější bouři zhroutí, jakoby byly z karet. A všude po ulicích bloumali lidé, lidé bez duše, kteří v životě přišli téměř o všechno. Všichni vypadali hrozivě, jen málo z nich však propadlo své beznaději natolik, aby byli druhým skutečně nebezpeční. Vylézali jako brouci za sluncem a ploužili se podél pavlačí, modle se, aby vyžili z toho, co příbuzní vyžebrali, někteří odcházeli zmučeným krokem pracovat do nedaleké továrny, kde za příšerných šestnáct hodin práce dostali v mincích pouze takové minimum, že jim stačilo k pokrytí nájmu a tří pecnů chleba, všichni se však s prvními měsíčními paprsky utíkali ukrývat do temnoty svých bytů, kde nesvítilo žádného světla. Lojové svíce nevýslovně podražily. Všechny domy byly stejné jako lidé, kteří v nich žili - ukrývaly v sobě zkrachovalé existence duší, jen stěží se držících při životě, a vypadaly nuzně a zanedbaně.
Dům, ke kterému Magdalena směřovala, působil jako neuspořádané hnízdo nočních mur, většina oken měla vybitá skla a na některých scházely okenice. Někde viselo zašedlé prádlo na šňůře, někde parapet sloužil jako odkladiště drobností a zapomenutých zbytečností, jinde se zase krčil maličký květináč s napůl shnilými růžemi. Někde visely potrhané záclony, jinde byly na stěnách vtisknuty černé a zcela očividné stopy po nedávném požáru. Pouze okna jediného bytu byla slepá. Věčně zatemněná, ať už byl den, či noc. A právě do tohoto bydla, o kterém prosakovaly na povrch nejhrůznější zkazky a pověry, Magdalena, jdoucí rychlým plavným krokem, směřovala.

Proč si její majetný pán zvolil zrovna tuto oblast k životu, bylo Magdaleně záhadou, ale jistě to mělo co do činění s jeho maskou. Tady se na ni nikdo nevyptával. Tady ji každý přijímal, protože život chudé naučil nijak se nezajímat o osudy druhých, pokud z toho nemohou těžit ve vlastní prospěch. Tady každý bojoval se sebou samým a nebyl čas strojit honbu na maskovaného černokněžníka, který se mezi nimi uhnízdil jako kukačka. Magdalena pochybovala o tom, že masku její pán nosil z pouhého rozmaru a touhy zůstat pro všechny iniciálou, jejíž hudbu nelze spojit s žádnou žijící tváří. V hloubi duše zvědavé ženy tušila, že důvod byl mnohem prostší a opovrženíhodnější a to natolik, že onen muž musel jako pavouk zalézt k sobě podobným. Občas ji při pohledu na lesklý, hladký povrch, který vévodil hlavě namísto obličeje, přepadl jakýsi mravenčivý strach. Jakékoliv dotazy, týkající se černé škrabošky, byly Magdaleně zapovězeny v okamžiku, kdy překročila práh tohoto činžovního domu. Nikdy se o masku nezajímala.
Ó, bože! Kdyby jen věděla, že zná Erikovu tvář! Kdyby jen věděla, že v převleku Rudé Smrti, který tehdy na maškarním plese považovala za úžasné umění, viděla skutečnou tvář svého dobrodince!
Smířila se s nezodpovězenými otázkami, které visely ve vzduchu, zavěšené na tančících notách jeho božské hudby, protože musela. Bez jeho pomoci by byla dnes již mrtva!
Neznala jeho jméno, ani obličej, přesto se mu stala služebnou. Vděčila mu za svůj život, a proto zapomněla na všechno nevysvětlitelné, po čem by kdy mohla pátrat.
Dnes se však vracela do tohoto domu rozčilena natolik, že veškeré její sliby vzaly za své.
Stále jí v uších znělo odmítnutí, kterého se jí dostalo po onom příšerném koncertu, kde proti sobě stál její pán a muž, kterého milovala. Rozum proti srdci, povinnost proti lásce. Magdalena byla té noci velice rozjitřená, neboť nevěděla, na čí straně vlastně stojí.
"Jděte k čertu se svojí lítostí, Magdaléno!" vykřikl Johannes hněvivě a prudce jí zabouchnul dveře před nosem. Odešel pryč. A nyní to byl jeho hlas, skutečný hlas, jeho milovaný hlas, který ji zatratil. Předtím ji žádal, aby s ním odešla a ona jej odmítla. Nevyslyšela prosby lásky pro svůj smysl pro povinnost a nyní neměla v srdci nic, než prázdno a samotu. A čí to byla vina? Johannesova? Ale kdepak! Magdalena již znala úskoky svého pána a věděla, čí byl ten havran falešných houslí, který se vznesl ke stropu!
To havran proťal světlo a oderval Magdalenu ze srdce Johannesova!
To havran roztříštil křišťál letmých pohledů a kradmého usmívání, který se vytrácel mezi krystalky rozsypaného cukru na desce stolu v jídelně.
Ještě v tom mladickém srdci byly pozůstatky lásky, té lásky, která se v drobných prachových chuchvalcích vznášela všude kolem i poté, co byla Magdalena donucena k odchodu, havran ji však zardousil docela.
"Jděte k čertu se svojí lítostí, Magdaléno!"
Havran, který se zrodil z mužského ponížení.
Magdalenin strach z iniciály vystřídala nenávist. Stiskla v dlani hedvábný kapesník s monogramem Johannese Brahmse a zahnala slzy.
Běda! Běda havranovi a běda Magdaleně, která rozpoznala jeho tajemství!
Ona věděla, čí byl ten havran!

Vrazila do dveří, rusé vlasy jí vyklouzly zpod chlapecké čepice a létaly vzduchem. Vypadala jako antické zjevení Hněvu a její oči jiskřily ocelovým chladem zášti.
Našla jej okamžitě. Seděl tam u piana a skloněn nad notovými archy skládal. Jakoby se nic nestalo! Jakoby ke konfrontaci s Johannesem Brahmsem nikdy nedošlo! Ledově klidný a zcela netečný, bez zbytečné potřeby opájet se vlastním triumfem seděl pohroužen do vlastního světa, v němž noty ožívaly. Skokem byla u něj.
"Proč jste to učinil, pane?" vykřikla a uhodila pěstí do kláves. Piano zmučeně zasténalo.
"Učinil co?" zeptal se Erik bez zájmu, aniž vzhlédl od partitury, do které črtal noty písmem malého dítěte.
"Vy víte moc dobře, o čem mluvím!" žena, jež nad ním stála jako Medusa, ukrajovala slova nožem vzteku. "Ty housle! To bylo vaše dílo, viďte?"
"A byla byste tak laskavá a vysvětlila mi, jak bych to podle vás měl asi provést?" Erik vzhlédnul a v jeho očích prokmitl zlatý záblesk hněvu. Padal mu na ně stín masky a ony se zdály být temnější a hroznější, než obyčejně. "Je to fyzicky nemožné. Moc dobře víte, že jsem byl celou dobu vedle vás." Dotkl se dlouhým, kostnatým prstem jejího předloktí a ona ucukla, jakoby ji popálil. "Byla to náhoda." Uzavřel temně a otočil se zpět k partituře.
"Náhoda!" vykřikla Magdalena. "Stěží to byla náhoda!"
Vzala do rukou tloustnoucí desky Erikova díla, na moment cítila, jak jí konečky prstů prokmitlo mrazivé zachvění, a mrštila s nimi o zeď. Papíry se rozlétly a s pleskavým šustěním narážely do stěn, až dopadly na zem. Rozprostřely se po podlaze, jako bělostný koberec, třísněný rudými notami.
"To jste neměla dělat, slečno!"
Erik se vymrštil jako kobra. Byl vysoký a jeho stín Magdalenu celou uchvátil do sebe. Kobra, připravená zabíjet.
Noty, které zde dívka rozmetala po pokoji, patřily Erikovu Donu Juanovi Triumfujícímu!
"Jakým právem," hřímal rozezleně. "jakým právem se Johannese zastáváte?"
Dívka se vrhla k zemi a začala roztřesenýma rukama sbírat rozházené notové archy, ty jí však padaly a plachtily vzduchem jako netopýři. Na několika místech se dokonce potrhaly.
"Já… já nevím!" vykřikla. "Nevím, nevím… nevím!"Jektala zuby. "Promiňte, pane! Omlouvám se! Prosím! Prosím vás…"
Erik se pomalu sunul směrem k ní a plášť mu při každém jeho kroku zasyčel kolem nohou.
"Magdaleno."
"Nevím, nevím… prosím, já nevím…" šeptala nešťastnice se zavřenýma očima a po hmatu se plížila po zemi ve snaze utéci od pohledu do zúžených zřítelnic Rudé Smrti.
"Jste v mých službách. Na to byste neměla zapomínat." laskavá netečnost jeho hlasu, který ještě před malou chvíli sršel blesky, ji přinutila otevřít oči a vzhlédnout. Seděl nyní opět za pianem a natahoval k ní svou příšernou kostnatou ruku s nepřirozeně dlouhými prsty. Vložila do ní notové archy, které posbírala, a on je okamžitě s tíživou lhostejností začal přerovnávat. Listy šustily, jakoby vykřikovaly prázdná slova do místnosti. Slova, která se okamžitě poztrácela. "Ať už je důvod vaší obhajoby muže, který si ve své domýšlivosti myslel, že nade mnou zvítězí, jakýkoliv, nesmí získat vrch nad smyslem pro povinnost, který vás u mne drží. Pan Brahms uvěřil, že zvítězí nad mojí hudbou, ale to se mýlil. Mýlil se, rozumíte? A to, že jeho houslím praskla struna, byla jen politováníhodná nehoda." Erik rozhodně zavrtěl hlavou. "Vzpomeňte si, Magdaleno, v jakém stavu jsem vás před lety našel, a zvažte své následující kroky. Ke komu z nás dvou se obrátíte zády? To chcete, abych vás vyhnal zpátky na ulici?"
Magdalena se zarděla. "Ne, to samozřejmě nechci, pane." pronesla tiše s pocitem viny.
"To je dobře." pronesl Erik spokojeně a vztáhl ruku, chtěje ji pohladit po vlasech. Ucukla před ním. "Můžeš odejít."
Magdalena se s pocitem, že přišla o část sebe samé, obrátila k odchodu. Tento její neúspěšný výstup proti autoritě muže, kterého se děsila, jí uzavřel veškeré cesty k srdci muže, který onen úděsný nerovný souboj prohrál.
Ubohý, nešťastný Johannes…
Nebohá žena, jejíž srdce bylo zlomeno!
"Ještě moment!" zarazil ji Erik náhle, když už se dlaní dotýkala chladivého kovu kliky. Nechala ruku sklesnout podél těla. "Pustila jste se do obrany našeho milého skladatele s takovým elánem, že jste dočista zapomněla, že vám něco schází."
Magdalena se otočila a zachytila plamen, který z Erikových očí šlehnul.
"Nepostrádáte náhodou tohle?"
Rozvinul dlaň a s prstů se svezl medailonek, prastarý medailonek, který Magdalena až doposud nosila na srdci s věrnou vzpomínkou na muže, kterého opustila.
"Patřil Thomasovi, viďte?"
Zachvěla se.
"Neodvažujte se zde vyslovit jeho jméno!" vykřikla a vztekle praštila dveřmi, kterými před chvílí hodlala projít. Stála, rozjitřená, proti stínu, který si ji zpod masky měřil škodolibým pohledem zlatých očí, a dočista zapomněla na svůj strach, na svou věrnost, ba dokonce i na pocit ztráty, který nedokázala nikam zařadit. Byla jen zde ona a její hluboká iracionální nenávist vůči sobě samé. "Neodvažujte se!" opakovala důrazně.
"Jakým právem se Johannese zastáváte, když jste svou lásku přísahala jinému muži? Hodně jste mi o něm kdysi vyprávěla." popichovala ji Iniciála. "Kam se poděla všecka ta něha ve vašem hlase, Magdaleno? Což si nyní nezasluhuje nic víc, než váš nezájem a chladné pohrdání?"
"Dejte mi ten medailon!"
Magdalena se vrhla po Erikově ruce, včas ovšem uhnul a nehty se jí svezly po jeho zápěstí až k lokti.
"Drápeš, jako nějaká divoká kočka!" zahřímal Erik. "Je to tak těžké si přiznat pravdu?" tázal se rozhořčeně. "Tu pravdu, před kterou utíkáš? Ten medailon jsem našel pouhou náhodou. Ztratila jste jej úmyslně, Magdaleno!"
"To není pravda!"
Hlas nenávistně zasyčel a jako zmije pronikl dovnitř do Magdaleniny hlavy a zaťal své jedové zuby do jejího mozku.
"Myslíte si, že jsem slepý, slečno?! Pokládáte mne snad za hlupáka?"
Magdalena před Hlasem o krok ucouvla. Vrtěla hlavou. A potom se rozběhla ke dveřím, ale Erik ji zachytil a smýkl s ní k zemi.
"Myslíte si, že nevidím, jak jste se od královského maškarního bálu celá proměnila?" křičel na ni.
Surově ji popadl za zápěstí a prudce si ji přitáhl k sobě. Tak prudce, až mu upadla do náruče. Nyní ji měl. Nyní byla v pasti. Okovy žaláře s hrozným zaskřípěním zapadly do sebe a ona zůstala uvězněna ve mřížoví silných paží Rudé Smrti. Jak jenom mohla zapomenout na nevypočitatelnost iniciály? Jak mohla zapomenout na Erikovy iracionální záchvaty hněvu, do kterých se propadal, aby se vynořil, galantnost sama, a o pár chvil později do nich, opět plný nenávisti, zabřednul znovu? Jak mohla zapomenout na šílenství, všudypřítomné v každém jeho slově?
"Sledoval jsem vás, nepozorován. Vás a našeho dobrého přítele Johannese," Magdalena si nemohla nevšimnout, že zkřivil rty do sarkastického šklebu, ty rty, podivně napuchlé a zrůžovělé, které se nyní poodhalily pod nakřivo nasazenou černou maskou. "Johannese Brahmse, ke kterému jste tajně zahořela! Uhranul vás svou hudbou, Magdaleno?"
"K takové podlosti se dokážete snížit pouze vy, pane!" plivla po něm svá zlostná slova a vymanila se z Erikova sevření. Utekla před ním do druhého kouta místnosti a zkřížila paže na prsou.
"Vaše vystoupení v královské státní opeře nebylo ničím jiným, nežli fraškou černokněžníka!" křičela. Znala podprahový vztek skladatele, odmítala se mu však déle podrobovat. "A ty housle? Co ty?" štěkala jízlivě.
"Nepokoušej mě, proradná Delílo!"
Netvor byl skokem u dveří a pohotově otočil klíčem v zámku. Měl ji. Nyní ji měl. Šílenec, bažící po pomstě!
"Nechala jste toho nešťastníka, Thomase, aby se do vás slepě zamiloval a aby se ztratil v oddanosti vůči vám, a dopustila jste to jen proto, abyste jej v okamžiku, kdy došlo na nejhorší, opustila a posléze zradila svou láskou k jinému muži! O Thomasovi jste mi vyprávěla mnohé! Tak laskavá, tak láskyplná a náhle tolik lhostejná? Nemám rád zrádné ženy!"
Magdalena nyní stála na opačné straně místnosti a čím více se k ní Erik blížil, tím více mu ona ustupovala. Nyní měla tvář zkřivenou děsem a v obrovském oblouku před ním couvala podél stěn.
"Sledoval jsem vás, když jste žila u Johannese Brahmse." hřímal. "Začalo to neškodnými úsměvy a několika málo slovy, viďte? A potom jste kreslila prstem obrázky do rozsypaného cukru. Moc dobře vím, co to bylo za obrázky a jaké měly směřovat poselství, pokud by je pan Brahms zahlédl!"
Ve svém podivném krouživém tanci po pokoji opět dospěli až k zamčeným dveřím a Magdalenina útlá ruka zoufale zašátrala po klice. Bezvýsledně. A Rudá Smrt ji dostihla. A Rudá Smrt se nad ní skláněla, blízko, tak blízko, že cítila pach jejího dechu. A Rudá Smrt opět promluvila:
"Došlo to dokonce tak daleko, že jste začala Thomasův medailon ukrývat pod šaty, aby jej neviděl, aby se na něj nikdo nevyptával. Tento medailon s podobenkou zrazeného muže, který jste ztratila a na který jste dočista zapomněla!"
Erik jí opět zamával přívěskem u obličeje.
"A přitom Johannesovi na vás v tu chvíli nikterak nezáleželo!"
"Mlčte, mlčte už!" vzlykla Magdalena.
"Odvracíte tvář, tisknete se k zamčeným dveřím - chcete odejít? Je bolestné slyšet něco, co jste si dlouho nechtěla přiznat, viďte? Znám to, moc dobře to znám! Na střeše světa jsem kdysi slyšel ženu, jež vyznala svou lásku muži, který mne chtěl zahubit. Věděl jsem o jejím citu, celou tu dobu jsem o něm věděl, ač mi nalhávala opak, a teprve tehdy jsem konečně procitnul. Projděte si tedy podobným peklem, vy zrádná, a vypijte tuto svou hořkou číš až do dna!
Mezi řádky jste se Johannesovi vyznávala ze svého citu a on přitom celou tu dobu pouze přemýšlel, jak mne zničit. A o tom, že pokud bych padl já, nutně uvadnete i vy, Magdaleno, nikdy neuvažoval!
Nikdy mu na tom nesešlo!
A zatímco on osnoval plán, jak nás oba zahubit, vy jste zatratila svou lásku k Thomasovi, muži, který vás upřímně miloval. Pro Johannese!
Zrádná, nečistá! Pohrdám vámi, Magdaleno!"
"Ne! Ne!" křičela dívka v slzách. "Mlčte, pane! Mlčte už! Nemáte právo takto lhát! Johannes je čestný muž! V předpokoji vaší šatny jsme vedli rozhovor - zapřísahal mě!" vzlykala. "Zapřísahal mě, abych s ním uprchla! A já, hloupá, zůstala s vámi! Zachránil jste mi život a já věřila, že jsem vám povinována vděkem. Mýlila jsem se! Nic vám nedlužím! Ne za tuto vaši surovost!"
"Magdaleno!" vrčel varovně vysoký stín v černé masce, jež mu zakrývala celý obličej, a nepřirozeně dlouhými prsty se dotkl svého hrdla.
"A pokud jde o Thomase, rozešli jsme se jako přátelé. Přátelé, rozumíte?" nevšímala si výstrah Magdalena. Nevšímala si toho, že iniciálu doháněla k nepříčetnosti. "Nám oběma bylo jasné, že ten vztah neměl budoucnost! Nemám snad právo na lásku?" vzlykala.
Erikovy oči zaplály příšerným zlatým svitem zloby. Až teprve nyní se jeho vztek projevil v celé své surovosti. Vrhnul se k dívce s hrozným skřípěním zubů v ústech, chrčel zpěněným, chraptivým hlasem, který svým burácením vyplňoval každou prázdnou skulinu prostoru, prostupoval vším, i Magdalenou samotnou, a ona se Erikovi sesula k nohám.
Vzal ji za paže a přitáhnul si ji k sobě, blízko, tak blízko ke svému obličeji pod maskou, že mohla zaregistrovat, jak černá látka mění svůj povrch podle toho, jak lne ke kůži. Pokud vyděšenou Magdalenu neklamaly smysly, muž, opředený tolika tajemstvími, neměl nos, ale naopak, na jeho místě zela díra, kterou maska vyplňovala. Nebyl však čas o tom přemýšlet, celou mysl dívčinu zaměstnával ten odporný, kovový řev, ve kterém rozpoznávala pachuť krve.
"Právo na lásku?" vřeštěl Hlas. "Právo na lásku?! Právo na lásku neexistuje, Magdaleno! Nesmíte podlehnout mylnému dojmu, že vám bylo dáno právo milovat, a to ani proto, že máte hezký obličej! Vaše překrásná tvář je jen maskou proradnice!"
Zarýval jí své kostnaté prsty do křehkých, zaoblených ramen a Magdalena měla pocit, že ji drží v náruči sama Smrt!
"I kdyby vás Johannes opravdu miloval, kam by se podělo jeho poblouznění, pokud byste o svou krásu přišla, Magdaleno?
Myslíte, že by nezměnil názor? Myslíte, že není jen okouzlen pozlátkem? Vrtíte hlavou, vy nevíte! Vy nevíte! Vyzkoušíme to, Magdaleno! Vyzkoušíme, jak silná je Johannesova láska k vám! Ano, ano, vyzkoušíme to!"
Mluvil jako šílenec a jeho čelisti klapaly naprázdno, stěží mezi slovy popadal dech.
"Co kdybychom Andělu Pýchy dnes večer zlámali perutě, má drahá?"
Naklonil se k Magdaleně blíž, ještě blíž a smál se příšerným smíchem.
Vzal její ruce, její drobné ručky, do svých a přitisknul jí je k obličeji. Přinutil ji zatnout nehty hluboko do masa.
"Do toho, Delílo! Máš-li právo na lásku, budeš je zajisté mít i poté. Poté, co si rozdrásáš svou překrásnou masku do krve a odhalíš světu svou pravou tvář!
Zradila jsi Thomase pro jiného muže - a já vím, že jsi Thomasovi slíbila věrnost! Pokud by tomu bylo jinak, proč bys onen medailonek nezahodila již dávno?
Nuže, pryč s tvojí přetvářkou!
Nestačí-li ti tvé ruce, půjčím ti svoje!"
Vzal její tvář do dlaní.
"Strhneme tvoji masku společně, Magdaleno!" ječel hlasem, plným vítězoslávy. "Do toho! Čeho se bojíš? Máš strach? Tušíš, že ten, kdo spatří tvé pravé já, se zalekne? Že se s hnusem obrátí na útěk? Že budeš do konce života odsouzena k životu v podsvětí, kde před tebou uprchnou i krysy?" z jeho úst odletovaly sliny a oči se úděsně kymácely, jak těkaly ze strany na stranu.
"Jak jste marnivé, vy ženy! Myslíte si, že krása je skutečnost, leč je to jen zdání! Sen mládí, který zmizí jako oblak na obloze.
Zestárneš, Magdaleno, vlasy zešednou a vrásky zbrázdí tvou tvář! A po smrti! Ó, po smrti, až na vašich tělech, vy ženy marnivé, ženy prostopášné, budou hodovat červi, pak si teprve budeme všichni rovni!"
A potom se rozesmál strašlivým hurónským smíchem. Zakláněl hlavu a jeho maska se mu napolovic svezla z obličeje a oči vystrašené ženy mohly zahlédnout, že tomuto muži opravdu schází nos a že místo něj má v hlavě obrovskou, rozšklebenou černou díru.
"Dost už! Dost!" žadonila Magdalena v zoufalství. "Prosím!"
Erik znovu otevřel ústa, ale to, co z nich vyšlo, nebyl jeho hlas. Byl to výkřik. Výkřik dívenky, sotva šestnáctileté, jež se v katakombách Opery Garnier krčila před jeho nelidským hněvem zvířete. Bylo to již tak dávno, přesto si Erik onen okamžik uchoval v paměti do všech jeho bolestných detailů. Ta dívka byla jeho Ptáček, Ptáček Paříže, kterého Anděl Hudby vzal pod svá křídla. Ptáček, kterého oklamal, kterého vystrašil. Stejný děs, stejná bezmoc. Stejné vzlyky a žadonění. Stejná provinění. Zradila lásku Anděla Hudby pro srdce vikomtovo.
Erik zasténal.
Neměl právo se Magdaleně mstít za chyby Christiny Daaé!
Odmrštil ji od sebe a s chroptěním se odtáhl do druhého koutu místnosti.
Pohlédnul na ni, na tu křehkou zranitelnou holubičku, která se před ním krčila v koutě, a tváře mu smáčel pláč. Nechtěl v Magdalenině obličeji opět čelit děsivým stínům vlastní minulosti!
Jeho hruď se naposled vzedmula v zoufalém řevu nenávisti a touhy po odpuštění.
"Běžte pryč! Pro všechno na světě, běžte ode mne pryč!"
Mrštil po ní klíčem, který dosud křečovitě svíral v dlani, a padl před ní na kolena.
Ozval se zvuk, jak Magdalena překotně odemykala dveře.
"Utečte, nebo vás zabiju!"
 


Komentáře

1 Lotte Lotte | Web | 24. února 2018 v 21:45 | Reagovat

Jé, další update, to mám radost. :)
Uvedení do kapitoly a popis Erikova obydlí byl on point. Hned ze začátku silná atmosféra pro silnou kapitolu. :) Rozhovor Erik a Magdalény jeho postupná gradace, její odvaha, strach a pak zase odvaha - opravdové, lidské. Erikovo běsnění je geniální, je těžké tyhle scény nepřehnat, ale tys to vykreslila tak akorát, jako bych ho viděla přímo před sebou a bála se ho spolu s Magdalenou. Moc se těším na další kapitolu, hlavně na setkání Johannese a Magdalény, které věřím a doufám, bude brzy. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama