TVT - 59. kapitola

31. srpna 2017 v 10:36 | Zuzana Macháčová |  Tvář v temnotě
Detlef Johann Marxsen byl neobyčejně zásadový muž. Nepřipouštěl sebemenší chybičku, či zakolísání. Životem procházel zatvrzelý jako skála, téměř bez citu, jakoby z okolí vnímal pouze zášť, se kterou se neuměl vyrovnat. Pocházel z průměrně bohaté rodiny, jež se pro ústrky okolí byla nucena neustále stěhovat z místa na místo. Proto byl Detlef zcela vytržen z jakéhokoliv sociálního prostředí, kde by mohl navázat byť pouze zdání vřelých mezilidských vztahů, a to se na něm samozřejmě dost podepsalo. Ostatní chlapci nešetřili nadávkami, kdykoliv se objevil v jejich blízkosti a on nikdy nebyl silný natolik, aby se s nimi mohl měřit a bránit svou čest. Říkali o něm, že je to cikánské dítě, které bylo za bouřlivé noci podstrčeno matce, aby je vychovala. Říkali, že je v něm cosi podivného, cosi, co uvalilo na rodinu kletbu, a že toto prokletí je důvod, proč neměli šanci se usadit.
Detlef nenáviděl své vrstevníky, připadalo mu, že v kterémkoliv městě jsou stejně krutí a zlomyslní, jako kdekoliv jinde, a často si na ně vymýšlel nejrůznější pasti a nástrahy.
Navěky sám, navěky pomlouvaný, navěky individualista, který nenávist splácel nenávistí.

Snad z bezútěšného dětství později pramenil jeho přísný, úsporný smysl pro pořádek, který požadoval striktní dodržování vytvořených rituálů, tradic a konvencí. Vymáhal perfekcionistický přístup ke každému úkonu v životě vírou počínaje a smrtí konče. Člověk se měl podle něj vyvarovat veškerým pozemským slastem, které by jej mohly připravovat o zdraví a krátit mu tak život. Jeho zapřisáhlé nepřátelství k doutníkům, alkoholu i čokoládě proto nebylo ničím neobvyklým, překvapivé však bylo například to, že zcela úzkostlivě dbal na osobní hygienu, ač to v jeho dobách zdaleka nebylo zvykem, a koupal se i několikrát denně, anebo to, že si odmítal podat ruku s kýmkoliv, koho osobně neznal. Pro spoustu podobných osobních zvláštností a také pro svou vykořeněnou minulost nikdy zcela nezapadl do společnosti lidí, mezi nimiž se právě nacházel.
Ve dvaceti letech začal pracovat jako varhaník v Hamburku, kde se konečně nastálo usadil, a později pojal za choť Sophii Eleonoru Michels. Milovala jej čistou a oddanou láskou, z jeho strany se však jednalo spíše o kalkul, neboť mu její finance mohly poskytnout lepší rodinné a sociální zázemí.
Zplodili společně syna, Eduarda Marxsena, kterého otcova pokroucená výchova nemálo ovlivnila. Nic mu nepomohl ani mladší sourozenec, který se s ním vůči přísnému režimu odmítl semknout a otce bezmezně obdivoval.
Již v útlém dětství byl Eduard nucen dodržovat mnohdy nesmyslné rituály a pokud selhal, anebo neuspěl, byl bit. K otci si získal hluboký respekt, nikdy jej nemiloval, ale ani na něj nikdy nezanevřel, ani pro rány, kterými jej častoval, ani pro pohrdání okolí, které na něj působilo ze všech stran. Byl to syn Detlefa, cikánského podvržence, a lidé mu dávali svou nenávist najevo velmi bolestným způsobem.
Když Eduard v osmnácti letech viděl svou první operu v životě, jeho vztah k hudbě byl zpečetěn. S horoucí vášní přislíbil otci svou nedotknutelnou věrnost hudbě a precizní přístup ke všemu, co by mu z její oblasti mohlo být poskytnuto, žadonil, křičel, sliboval. Avšak teprve když přísahal na Bibli a na vše, co mu bylo v jeho životě svaté, že bude brát hudbu jako své poslání, uvolil se starý Detlef zaplatit synovi hudební vzdělání. Ostatně byl sám varhaníkem a jeho hudební sluch nebyl beze vkusu. Poznal, že jeho syn patří mezi slabší nadprůměr a pokud jej jako poupě zušlechtí, připraví mu slibnou kariéru.
Základům klavíru se Eduard začal učit ve svých devatenácti letech, a přestože to byly pouhé dvě hodiny měsíčně, byl za ně nesmírně vděčný. Velmi rychle se, podnícen otcovou ocelovou morálkou, učil všemu novému a jen málokdy mu muselo něco být připomínáno dvakrát.
Proto se již ve dvaceti letech mohl pyšnit prvními klavírními skladbami a v jednadvaceti vznikla jeho vůbec první komorní symfonie, ve které byl již tehdy zřetelný Eduardův brilantní styl, podobný Weberovi z pozdějších let. Schovával však tyto své partitury před zraky ostatních, protože byl naučen, že přílišná pýcha předchází pád.
Přesto si získal zběžné uznání, které bylo cestou k ještě usilovnější práci. Hodiny klavíru zintenzivnil a na vznikajících skladbách od oné chvíle pracoval vždy osm hodin denně podle předem stanoveného pořádku. Vzbouzel se ve tři hodiny ráno, aby svěží mohl usednout za nástroj a aby mohl odpoledne pomáhat matce ve starosti o otce, který byl již dlouho nemocen. Zdravotní stav Detlefa Marxsena se zhoršoval den ode dne a Eduard byl chtě nechtě svědkem toho, že i tento pevný, přísný muž může být zlomen.
Den, kdy spatřil v otcově očích slzy, se mu zapsal hluboko do paměti. Poprvé v životě viděl tohoto zkostnatělého muže projevit jakýkoliv cit.
Detlef syna požádal, aby mu přinesl z tajného šuplete v pracovně velkou hnědou obálku. Když ji Eduard otevřel, píchlo jej u srdce. Byla to úplně první skladba, kterou kdy napsal. Otec mu ji v hádce vzal, zlobil se na něj za tak dětinské dílko, a hrozil, že ji dá spálit.
"Hraj." zasípal s posledním vypětím všech sil Detlef.
A Eduard hrál. Jeho prsty běhaly rozechvělé po klávesách klavíru, který stál v obývacím pokoji vedle Detlefovy lenošky, jakoby byly odděleny od těla, jakoby mu nepatřily, a též Eduardovy myšlenky létaly všude po místnosti a on je nedokázal přinutit, aby se soustředily na hudbu.
Byla to velice jednoduchá, průměrná a příšerně kostrbatá skladbička, Eduard v ní však rozpoznal zásahy cizí ruky. Pod notami, které složil, se třpytilo otcovou rukou vyvedené libreto. A Detlef Marxsen, náhle jakoby zproštěn vší fyzické bolesti, začal tiše zpívat.
Zpíval o Andělu Hudby, který chodí od kolébky ke kolébce a který líbá své dosud ještě spící slavíčky, aby je mohl pozvednout na světlo.
Zpíval o noci a o svítání.
Zpíval o lásce.
Zpíval o všech lidských citech, které v sobě na tak dlouhou dobu potlačil.
Jeho syn Eduard plakal spolu s ním.
Detlef Johann Marxsen té noci zemřel.
Eduard přišel o otce v pouhých čtyřiadvaceti letech.
Ponořil se poté do studia hudby tak hluboko, jak jenom mohl, aby zapomněl na žal a aby splnil vše, co otci před časem slíbil. S bratrem Luisem začali navštěvovat Akademii múzických umění a navíc docházel do výuky k von Seyfriedovi, žákovi božského Mozarta a Haydna. Skrze jeho konexe byl Eduard poprvé uveden do uměleckého světa hudby, aby zde mohl začít budovat své jméno.
Prošel potom ještě pod rukama mnohých učitelů, někteří byli průměrní, jiní velikáni, každý poněkud jiný, někdo trpělivější, někdo méně, někdo kladl důraz na to, jiný na ono, a nasával všechno, co jen mohlo jeho mladické srdce vstřebat.
Nejdůležitějším mužem v jeho kariéře byl zajisté učitel Carl Maria von Bocklet, blízký přítel Franze Schuberta, se kterým Eduarda seznámil.
Schubert vyslovil své nadšení ve věci Eduardových komorních skladeb a vypozoroval taktéž, že tento student již dlouho není tvárný a k novému se staví hluše. Rozpoznal, že Eduard Marxsen naopak touží tvarovat, touží tvořit, touží konečně ukázat světu kým je a co mu může nabídnout plnými hrstmi. Touží tvořit nové a tvarovat dané. Touží skládat a vyučovat, předávat své poznání na druhé. A Schubert mu to umožnil.
Zhruba v té době začal Eduard Marxsen vedle šňůry koncertů nabízet hodiny klavíru.
Mezi jeho nejslavnější žáky zcela určitě patřil mladý a nesmělý Johannes Brahms, kterého předtím vyzdvihl z bahna hamburské chudiny Cossel, jeden z mála Eduardových blízkých přátel, který měl právo znát jeho nejniternější tajemství. Pověděl mu o Johannesově šeptané lásce k Múzám a umění a Eduard se mladíka ujal, jakožto svého chráněnce. Brzy navázali velice blízký vztah, který trval až do smrti.
Eduard Johannese naučil skládat jednotlivé zvuky v tóny, tyto zapisovat na archy jakožto noty, jež se postupně shlukovaly, dotýkaly se jedna druhé, tvořily intervaly, shluky, skupiny, souzvuky, znění, nápěvy, popěvky, celé notové osnovy, drobné střepiny skladeb, až se z nich nakonec, pod Eduardovým trpělivým vedením, zrodily symfonie. Symfonie, které otevíral zlatý houslový klíč, ukrytý na dně Johannesovy duše.
Jejich cesty se rozešly, avšak Johannes nikdy nezapomněl na to, co mu jeho někdejší profesor daroval, a každou noc se modlil k Bohu a děkoval mu za dobrodiní, které mu v muži z Altony seslal. Nikdy nezapomněl Eduardovi zaslat list o svém srdci, životě i kariéře a dopisy byly natolik intimní, že bylo skutečně možno hovořit o hlubokém, úzkostlivě pěstovaném přátelství, jež se mezi muži rozvinulo. Postupem času se stávaly dopisy temnější a neustále se otáčely kolem jediného zjevení. Kolem zjevení na poli hudby, jehož jméno neznal žádný žijící tvor. Kolem ducha, který se podepisoval zkratkovitou iniciálou E.
Johannes se nemohl zbavit dráždivých myšlenek na tuto osobu a nedokázal o něm přestat psát. V každém listě o něm musela být byť jen nepatrná zmínka!
Už jen pro jejich blízké přátelství Eduarda Johannesovy nepokojné listy o přízraku Rudé Smrti rozčilovaly, nevěřil, že by jeho student mohl, bláhový, propadnout bludům o nadpozemské hudbě, jež si podmaní kohokoliv.
Vyrazil tedy za ním i přes svou vleklou chorobu, tou dobou již byl, stařec, téměř nad hrobem.
A potom to uslyšel i on.
Potom také on uslyšel hudbu Rudé Smrti, tu, o které mu Johannes horečnatě s pýchou i závistí vyprávěl, tu, které se děsil, tu, nad níž Johannes Brahms toužil zvítězit!
Vypozoroval v ní cosi ďábelského, v samotné iniciále vypozoroval cosi ďábelského, jak ji potají sledoval. Ten podivný muž, muž, který před celou společností zpychle nosí masku a věří, že nemusí ukazovat svou pravou tvář, tento hrdopýšek, ukrytý za iniciálou, tento drzý triumfátor, který si zajistil talent krvavým příslibem věrnosti Luciferovi, se mu náhle jevil ve větších, monstróznějších rozměrech. Tyčil se nad ním jako stín vysoko, vysoko do vzduchu, do nebe, vysoko až k Bohu, kterého usiloval zardousit! A učinil to! Pohnul kostnatou rukou, prsty se prodloužily, a v jediném lusknutí palce o prostředník bylo zhaceno nebeské. Johannesovy housle zakrákaly a jedna po druhé jim popraskaly struny.
Eduard, šílený horečkou, která v budově Vídeňské státní opery vystoupala na číslo čtyřicet, se vztyčil proti přízraku. Byl to ale pouze vetchý zesláblý stařec a tak jej stín opět srazil k zemi ledabylým mávnutím ruky. Plášť se zavlnil a jeho lemy zasyčely.
"Mějte se na pozoru před hudbou Rudé Smrti!"
Iniciála sestoupila k ochromenému Johannesovi, aby se mu mohla vysmívat a potom se rozpukla ve statisíce netopýrů, kteří zaclonili Eduardovi výhled a on upadl do bezvědomí.
Omdlelého jej dopravili do jeho dočasně pronajatého bytu. Blouznil v horečce.
Johannes u svého někdejšího profesora z Altony strávil celé dlouhé týdny, dokud Eduard konečně nezesílil natolik, že byl schopen vstát z postele.
A zhruba v této době se Eduardu Marxsenovi zrodil v hlavě plán vraždy. Snad byla chyba zvát dosud ještě ne zcela vyléčeného starce na sklenici vína, snad vězela prapříčina této vendety mnohem hlouběji v historii, plamenné obhájení Anděla Hudby, kterého jej otec naučil ctít, by tomu nasvědčovalo, jisté však je, že ode dne, kdy od Eduarda Johannes zděšen uprchl, se stal touto svou myšlenkou zcela posedlý.

Běda havranovi, který povstal ze zmrzačených houslí! Běda tomu, kdo se vydává za Anděla!
 


Komentáře

1 Lotte Lotte | Web | 1. září 2017 v 10:41 | Reagovat

Pozoruhodný vnitřní obraz muže, který příběhem zatím spíše proplouval, ale řádně na sebe upozornil v předcházející kapitole.
Umíš opravdu barvitě vykreslovat pocity, vnitřní monology atd.
U takovýchto kapitol zvlášť vyznívá tvoje schopnost zachytit atmosféru doby, což už jsem několikrát obdivovala a obdivuju znovu. :)

2 Zuzana Macháčová Zuzana Macháčová | Web | 13. září 2017 v 11:00 | Reagovat

Děkuji mnohokrát! :)
Nemohu se ubránit dojmu, že za tu atmosféru vděčím tunám a tunám románů z té doby! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama