TVT - 58. kapitola

20. srpna 2017 v 21:34 | Zuzana Macháčová |  Tvář v temnotě
Eduard Marxsen přecházel sporým pokojíkem, který si pronajal k dočasnému pobytu ve Vídni, a chmuřil své moudré čelo. Ještě stále v něm doznívaly zbytky jeho nemoci, kterou si sem přivezl z Altony, nemoci, která jej téměř porazila během Johannesova tragického koncertu a která jej o několik málo let později zabila.
Zhroucen na židli za jeho zády seděl Johannes Brahms, který jej sledoval ustaranýma očima ze strany na stranu.
"To není samo sebou." mumlal Eduard horečnatě. "Popraskaly struny na všech houslích v sále. Dvacet houslí! Dvacet! Ve zcela totožném okamžiku! To není jen tak! Ne, ne! Nevěřím tomu!"

Vracel se k naprosto fatálnímu bankrotu ve hře o slávu, čest a budoucnost mezi Brahmsem a umělcem, kterému se všeobecně říkalo tajemná iniciála, a z jeho neslavného zakončení mu šla hlava kolem.
"Eduarde…" zmohl se Johannes pouze na tichý, smířlivý šepot. Cítil se být příšerně unavený, zároveň jej však vzteklé soustředění jeho někdejšího učitele jaksi zvráceně rozesmívalo. "Takové věci se zkrátka dějí."
Eduard na moment stál, jakoby spolknul vlastní jazyk, a pak vykřikl:
"To není samo sebou, Johannesi!" Byl konsternován nepochopitelným stoickým klidem svého studenta, který byl před pouhým týdnem potupen před zraky celé Vídně. "Dvaceti houslím přeci nepopraskají struny úplnou náhodou! Za tím musí něco stát, v tom musí něco být! Nějaké čáry, jakási temná zaklínadla!"
Johannese Marxsenovy řeči ohromily, pobavený údiv však zvolna střídal hněv. "Snažíte se mi namluvit cosi o jakési vyšší síle? Bludy o nadpřirozeném světě?" Nevěřícně vrtěl hlavou. "Myslíte si, že snad nějaký duch způsobil toto fiasko?" Pobouření jej zdvihlo ze židle a zahnalo poslední, roztrhané clony přicházejícího spánku. "To, co se toho večera událo, bylo více než podivné, uznávám, leč nemohu učinit nic jiného, než všechno připsat dílu náhody." zvyšoval hlas a prsty si hnětl kořen nosu, jako to dělal vždycky, když byl rozrušený. "A vy byste se měl unáhlit a zařídit se podobně. Jste velmi nemocen a takovéto vysílení vám nedělá dobře."
"Zařídit se podobně!" vykřikl Eduard a rozhodil rukama. "Děláte si ze mne legraci, Johannesi? Je to celé příliš absurdní, aby se to událo nahodile! Nebyl to duch, ani náhoda. Byla to Rudá Smrt, co to způsobilo!" křičel, až zbrunátněl v obličeji. "Ten přízrak, ukrytý všem uprostřed davu tak, že jej přečníval, ze kterého jsem nespustil oči. To on to způsobil. Iniciála!
Neptejte se mě jak, Johannesi, snad působením jakési nadpozemské síly, ale vím, že to byl on!"
Johannes opět usedl, neschopen slova. Dlouho mlčel, než opět promluvil, jakoby pečlivě zvažoval svoji odpověď.
"A tohle mi tvrdíte vy, Eduarde?" zeptal se tiše. "Vy, který jste mne div nezatratil, když jsem vám psal o Rudé Smrti, již jste považoval za pouhou abstrakci mé zbloudilé mysli?
Jak jen vás onen jediný večer pokroutil!
Jste tentýž člověk, který se mi trpce, tak trpce vysmál, když jsem mu vyprávěl o absurdní hudbě démona z nebes? Jste to vy, Eduard Marxsen, můj někdejší profesor z Altony, kdo nyní zabředá do fantastických bludů o neuchopitelnu? Unáhlete se přece! Nic, než náhoda v tom nemůže být!"
Eduard rychle přešel místností s bestiálním vytržením v očích a opřel se o opěradlo Johannesovy židle tak křečovitě, až se křeslo pod jeho tlakem převrátilo a Brahms upadl na podlahu.
"To se tě tvá prohra nikterak nedotkla, Johannesi?" zasípal přiškrceně Eduard, opojen šíleneckou mánií nechápajícího. "Jsi opravdu tak kamenný a zkostnatělý vůči vlastní cti? Vždyť ty, když o celé záležitosti hovoříš, ani nepohneš brvou! Bez emoce, bez vášně, bez přirozené touhy po vendetě… Jako bys ani nebyl člověk…
Řekni, Johannesi, to se tě tvá hana nedotýká více, než vzduch? Zostudil tě před celým národem, proboha!"
Johannes se zdvihl z podlahy a oprášil si svůj sváteční frak. Od onoho koncertu si ho nepřevléknul, to však Eduardovi očividně ušlo. S pohledem bez výrazu dal nechápajícímu profesorovi svou odpověď.
"Mohu tonout v žalu a lnout na přesvědčeních o vlastní nedostatečnosti," pronesl kamenně. "mohu proklínat den, kdy jsem Rudou Smrt vyzval k souboji hudby, mohu tuto iniciálu dokonce nenávidět, ale to je asi všechno, co proti tomu mohu dělat." Johannesova slova byla vyrušena táhlým, nevěřícným zakvílením, jež uniklo zpoza rtů muže, který proti němu stál a zatínal ruce v pěst. "V noci jsem nad tím dlouho rozjímal" pokračoval Johannes, jakoby nebyl vyrušen. "a prošel jsem si všemi těmito etapami, obětoval jsem jim veškerý svůj spánek a klid, abych pochopil, jak bezkonečně zbytečné je mé soužení, zlořečení a nenávist.
Nerozumíte tomu, Eduarde, a ani neporozumíte. Ostatně to od vás neočekávám.
Nechci se tím déle zabývat."
Odbyl jej mávnutím ruky a odešel k oknu, aby přerovnal knihy na parapetě, které předtím Eduard nervózním bušením prsty do desky svrhl. On si přitom prozpěvoval! Eduarda to dohánělo k šílenství.
"Ne. Nerozumím ti." pronesl vážně. "Opravdu ti nerozumím. Jsi jako blázen, pošetilý, apatický blázen!"
Došel k Johannesovi a uchopil jej za loket. Jemně si jej otočil k sobě, tak jemně, jakoby to byla žena, a zahleděl se mu hluboko do očí. Potom se naklonil ke svému někdejšímu studentovi ještě blíž, blízko, tak blízko, že Johannes mohl spočítat všechny jeho vrásky a krůpěje potu, jež se mu zjevily na obličeji. "To, na čem ti předtím tolik záleželo, nyní přecházíš mávnutím ruky!" pronesl pevně Eduard a na čele mu naběhla žíla, jak se urputně snažil ovládnout svůj vztek. "Jako nic. Jako zbytečnost! Zakládáš si ještě vůbec na něčem? Na čemkoliv, vyjma té dívky, jež tě tak poblouznila? To ona za vším vězí! Mám pravdu? Je to ona, komu lze přičíst na vrub toto tvé pomýlené chování, že ano, Johannesi?"
Johannes se zachvěl. S bodnutím u srdce si vybavil rozhovor s Magdalenou před dveřmi šatny Rudé smrti, který vedli v předpokoji jeho nejpotupnější porážky v životě. Nesešlo mu tehdy již na vítězství, stejně jako mu nyní nezáleželo na prohře. Chtěl jediné. Toužil zachránit poupě, jež mu vzkvétalo v srdci, toužil opustit šílené martyrium osudu, do něhož byl vmeten samotnou existencí iniciály, toužil je opustit, leč ruku v ruce s Magdalenou, kterou tolik, tolik zbožňoval. Ach unést ji! Unést ji pryč od tohoto divadla zoufalství, jehož bezduchými marionetami se stali! Leč onoho dne stáli oba dva na opačných stranách barikády, kterou neměli odvahu překlenout. Onoho dne jim nebylo souzeno propojit své bytí všem navzdory, tehdy ještě ne.
Když vzala jeho hlavu do dlaní a vtiskla mu polibek na čelo, zašeptala:
"Hodně štěstí, Johannesi."
V očích měla slzy. Vtisknul jí do ručky hedvábný kapesník s vlastní iniciálou a odešel pryč. Zbabělý. Slepý. Tápající vlastním osudem.
Nezáleželo mu již na vítězství stejně tak, jako mu nyní nesešlo na prohře.
Otočil se k Eduardovi.
"Ta dívka, Eduarde, se jmenuje Magdalena." uniklo mu zasyčení. "A i kdybyste měl pravdu a má láska k ní by mne zcela oslepila, jen stěží tento můj cit můžete označit za hřích!"
"Je to rouhání, Johannesi!" vykřikl Eduard rozhorleně. "Rouhání všemu, co je nám svaté! Rouhání morálce, cti, božské inspiraci i samotnému Andělu hudby, který nás již v kolébce zulíbal! Nemáte právo se od něj odvracet!"
"Nemohu následovat obé, Eduarde!" vykřikl Johannes a do hlasu se mu vkradl hořký podtón zoufalství. "Nemohu skládat, když cítím rány rozervaného srdce, které se nezcelí, nemohu milovat, cítím-li povinnost sloužit Andělovi, nemohu existovat, pokud mne stravuje rozkol mé duše! Ve vašich očích jsem možná vyvrhel, ve skutečnosti však bloudím svým bytím ve snaze nalézt sám sebe. Nevím, čemu mám přikládat větší váhu, zda hudbě, anebo lásce. Svár duše se srdcem nelze rozhodnout, ne dnes večer. Chápejte mne přece! Nikdy jste nebyl zamilovaný? Nikdy jste nesnil? Nikdy jste si nikoho necenil více, než sám sebe? Vzpomeňte si na jeden jediný případ, kdy jste pro lásku zapomněl skládat, a porozumíte! Hudba, či láska - to jest, oč tu běží! Nemohu následovat obé a ani pro jedno jsem se doposud nerozhodl! Proto se mne celá záležitost dotýká méně, než byste čekal, leč přijměte to. Přijměte mou neutralitu alespoň do chvíle, dokud se s konečnou platností nerozhodnu! Přijměte to jako fakt, prosím vás! Prosím vás o to, jako svého nejbližšího přítele. Krom té dívky jste jediný člověk, kterého na tomto světě mám. Přijměte to, můžete-li, a pojďte dnes se mnou usednout nad pohár skvělého vína, jímž Rudé Smrti připijeme na zdraví!"
"Dvacet houslí, Johannesi. Dvacet!" zmohl se ještě Eduard na chabý protest.
Johannes by toho večera vyhrál, o tom nebylo pochyb. Vyhrál by, kdyby nebylo havrana falešných houslí, který zakrákal. Potřísnil sál výkřikem z inkoustu a vznesl se nad hlavy všech přítomných, aby jim zakryl rozhled obrovitými perutěmi. Johannes by zvítězil nad hudbou Rudé Smrti! Kdyby nebylo havrana a houslí, jejichž struny praskly, mnohé se mohlo dát jinak.
Leč havran se zrodil z popela pochybností a Johannes, krčící se před tímto monstrem na jevišti, ještě slyšel ozvěnu jeho skřeku.
Když bezmocně vzhlédnul, spatřil kromě obrovitého ptáka ještě cosi jiného.
Stála tam nehybná a tiskla si ruku k ústům v nekonečném šoku a nevěřícnosti. Jeho Marie Magdalská. A ještě něco se lesklo v jejích očích pod paprsky slunce, jež jí protknuly pohled. Snad lítost?
Johannes se zamračil. Nestál o lítost!
A potom houslím jedna po druhé popraskaly struny.
Magdalena se chvěla jako květ ve vichřici.
V uších jim oběma doposud zněl táhlý falešný vřískot smyčcových nástrojů a vpíjeli se pohledem jeden do druhého.
A potom se její rty dotkly hedvábného kapesníčku s iniciálami a hebké prstíky jej přitiskly k srdci. Ten kapesníček, který jí daroval!
Johannesova tvář se rozjasnila. Tedy skutečně! Tato výsostná žena zde stvrdila svou lásku k tak bezvýznamnému muži i poté, co byl pokořen skřekem havrana!
Ne, nesešlo mu již na prohře!
Struny houslí, jakoby přeťaté kordem Osudu, visely bezvládně sehnuté k zemi, zachvívaje se pod vířícím prachem.
Láska.
Té noci by s konečnou platností zvolil lásku, kdyby si Johannes dříve, než stačil opustit jeviště, nepovšiml změny. Byla nenápadná a lezavě vtíravá, jako hnilobějící odér čerstvé mrtvoly.
Vedle Marie Magdalské se tyčil Jidáš, stín, přízrak. Otrokář jeho srdce. Iniciála. Rudá smrt.
A vzduchem šuměla slova:
"Mějte se na pozoru před hudbou Rudé smrti!"
Den se chýlil ke konci, stíny se prodloužily.
"Musíme se ho zbavit."
Johannes vzhlédl od číše. "Co to povídáte, Eduarde?"
"Je nebezpečný. Příliš nebezpečný. Nevšiml jste si, jak slepě jej davy následovaly? Otrocky jako krysy! Jako krysy píšťalu krysařovu!" profesorovy oči potemněly. "V tom musí něco být!"
Johannes zavrtěl hlavou.
"Lidé poznali nadbožství a zvolili si je místo mých ubohých houslí, jež přišly o hlas." hořce se pousmál nad svojí bláhovostí. Jen blázen mohl uvěřit, že zvítězí nad hudbou Rudé smrti!
"Ó ne!" rozmáchl se Eduard tak vášnivě, až převrhl svou číš. "Nikoliv nadbožství! V té hudbě je cosi ďábelského, sám Satan se prostřednictvím iniciály vysmívá křesťanům a ve zvrácených tónech své zpychlosti je svádí od Bohem vytyčené pouti do země zaslíbené! Je to krvepřísežník Ďábla! Je nebezpečnější, než jsme si kdy odvážili pomyslet, příteli!"
Rozlité víno se v tisíci žilkách rozběhlo ubrusem a v zapadajícím slunci se zaperlilo jako krev.
"Vy jste zešílel!" vykřikl Johannes.
"Máte ten pocit?"
"Vražda je smrtelný hřích! Hřích, Eduarde, slyšíte?
To chcete zavraždit tohoto nevinného muže pouze proto, že je geniální? Kdyby celá Evropa smýšlela jako vy, dávno je veta po Mozartovi, Haydnovi, Bachovi i Händelovi!"
Eduard se ani nesnažil zakrýt svůj posměch, Johannes se však nenechal zastrašit.
"Je nepřípustné zavraždit toho muže jako člověka, natož v něm zardousit Anděla Hudby, jehož je zhmotněním."
Eduard se vymrštil ze židle jako kobra.
"Anděla Hudby? Anděla Hudby! Nazval jste Rudou Smrt Andělem?" sípal nevěřícně. "Jak se opovažujete? Vy jste kacíř, Johannesi! Kde berete tu drzost tuto zrůdu nazývat přízviskem tisícerého Anděla, bez jehož přízně bychom nebyli nic více, než prach? Jakým právem Anděla zesvětšťujete a připisujete jeho božský původ tomuto heretikovi? Uvědomujete si, že Anděla ztotožňujete s přisluhovačem Ďábla? Uvědomujete si, co to znamená, Johannesi?"
"Uklidněte se, Eduarde!"
Johannes se pokusil vínem zmámeného přítele umlčet, čím více se jej však snažil ukonejšit, tím více jitřil jeho hněv.
"Haníte mou čest i čest Věčného Království!" křičel. "Pošpinil jste samotného Boha, vy odpadlíku!
Toto je hereze, za kterou by vás kdysi upálili na hranici!"
"Zavřete hubu!" zaječel Johannes ve snaze překřičet šílenecký monolog mokem opojeného, nemocného starce a sám se před vlastní smělostí přikrčil. Přeci jen byl tento muž jeho někdejším profesorem a nynějším přítelem, kterého stále choval v úctě.
Johannes z něj však ještě nikdy neměl takový strach.
Naštěstí to stačilo. Stařec se zajíkl, vyvalil bulvy a jeho žlutavá kůže zbělela. Nemohl najít správná slova a tak jen poulil své mléčně modré oči, o které se pokoušel zákal, a klapal naprázdno vyceněnými zuby. Potom, již všecek klidný, se k Brahmsovi naklonil a vyděšeného muže udeřil do tváře jeho zkvašený dech.
"Omlouvám vaše slova, Johannesi," pronesl tiše. "protože jednáte v zaslepení láskou k ženě, původci veškerého pozemského utrpení, k té, jež nám uzavřela brány do ráje, a tudíž vám lze mnohé prominout. Tato žena, služebnice Ďáblova, je zároveň jeho chráněnkou - proto musí být též Iniciála ztělesněním Lucifera! Vidíte, že to do sebe zapadá? Proto opakuji - je nutné se jich neprodleně zbavit! Vražda je zločin, namítáte. Tak si tedy poslechněte toto:
Zločin na zločinci není zločinem!
Zločin na zločinci není zločinem a nepodniknete-li proti tomuto přízraku nic vy, udělám to já sám!"
Johannes se zdvihl ze židle tak prudce, až ji převrátil a ona hlučně dopadla na zem.
"Vy jste zešílel! Dočista jste zešílel!" šeptal nevěřícně. Vrtěl hlavou, nedokázal pochopit tu intensivní změnu osobnosti, ke které u profesora Marxsena za onen jediný týden došlo, a překotně ustupoval ke dveřím.
"Zešílel!" sípal.
Jakmile nahmatal jejich mosaznou kliku, otevřel je a uprchnul pryč.
Jak běžel úzkými postranními uličkami, vítr jej šlehal do tváře a metal mu do očí prach, který pozvedal z nejzapadlejších koutů lidství. Johannesovi bylo do pláče. Nedokázal se vyrovnat s tíhou hrůz, které mu vnucoval člověk, jehož donedávna ctil a respektoval. Spletl se snad v něm? Nalezl snad na půdě jeho mozku truhlici, která skrývala před světem utajované šílenství? Cítil se, jak by se asi cítil někdo, kdo zjistil, že jeho milovaný dědeček, který jej celé dětství choval na klíně, je obávaný Jack Rozparovač, jehož řádění v Londýně neuniklo ani světovému tisku. Cítil se, jakoby o někoho přišel, jakoby někoho ztratil - a nebyla to smrt, ale scestná ideologie, co je rozdělilo. Bylo to, jako kdyby se celý život v Eduardovi mýlil! Jak se v něm ale mohl zmýlit, když jej znal tak dobře?
Nevěděl.
Zabarikádoval se ve svém městském bytě a celé týdny nevycházel z pokoje.

Dny plynuly a prach usedl zpět na dláždění. Od onoho osudného koncertu, jejž zhyzdil řev havrana, uplynul necelý měsíc a Johannes nyní, tápaje ve svých myšlenkách, bloudil ulicemi. Bloudil jimi ne snad proto, že by se v nich nevyznal, ale proto, že se toužil ztratit - ztratit se v ulicích, ztratit se v životě, ztratit se v chaosu přemítání a zapomenout na všechno zlé, co dokáže způsobit jeden člověk druhému. Myslil na Magdalenu, křehký kvítek, vykvetlý vzdor nehostinným skalám prázdného života ve službách Rudé Smrti. Myslil na Eduarda, senilního bláznivého starce, se kterým se poprvé v životě rozešel v názoru tak zásadním, že jej pro všechny případy přestal navštěvovat. Myslel na jeho jedovatá slova o vraždě zločince, již lze jen sotva označit za zločin. Myslel na nebezpečí, které z něj v ten okamžik cítil. Myslel na to, jak jej nechal v místnosti osamoceného, napospas horečnatým vizím, které v něm zakořenil jeho otec. Leč starý Detlef Marxsen byl již dávno v pánu! Eduard neměl právo takto blouznit!
Johannes přešel ulici. V neposlední řadě myslil na Rudou Smrt. Na Iniciálu. Čím více se blížil pochopení osoby tohoto maskovaného génia, tím více se mu vzdaloval. Vzpomínka na Merleho Marii Magdalskou mu nedávala spát, naplňovala mu mysl jakýmsi mléčně bílým světlem, jež přebíjelo všechno ostatní.
Toužil ji, holubici, opět spatřit.
Leč… měl na to právo, když ji od sebe sám odehnal?
Když tehdejší noci opouštěl budovu Vídeňské státní opery, doprovázen svým osobním lékařem, kterého dal pro omdlelého Marxsena zavolat, zastoupila mu Magdalena cestu.
Přistoupila k němu, mlčenlivá, a vztáhla bělostnou paži. V dlani co květ svírala kapesníček s jeho monogramem.
Zavrtěl hlavou a smutně se usmál, když hedvábí přitiskla ke rtům.
Ticho vyslovilo mnohé. Dívka je, křehké, roztříštila.
"Johannesi... Je mi líto, že..."
"Ne!"
Nestál o soucit!
Rysy tváře ztvrdly a on zlostně zavrčel.
"Jděte k čertu se svojí lítostí, Magdaléno!"
Jako malé dítě před ní utekl.
Ještě k němu dolehla ozvěna jejích šeptaných slov:
"Ubohý nešťastný Johannes…"
Co jen to učinil? Odehnal ji od sebe a on už k ní neměl právo vícekrát hovořit. Již nikdy! Pošlapal květinu a to z něj učinilo psance. Ubohý, nešťastný Johannes!
Bloudil ulicemi, chtěje se ponořit v paprsky slunce, jež čerstvé zpoza bouřkových mraků hrdinně svítily, a přešel ulici, vedoucí z parku na nábřeží. Náhle spatřil cosi bělostného ležet zapomenuté na šedém dláždění. Zdvihl to - byla to jakási látka - a prohlédl si to pozorněji. Srdce se mu zastavilo.
Byl to kapesník, který daroval Magdaleně! Kapesník s jeho monogramem tady ležel u špinavé cesty, zahozený, pošlapaný a zapomenutý.
Bylo to jeho srdce.
Zmýlil se snad v ní?
Skutečně to byla jen zlomyslná marioneta a Rudá Smrt ji, bezduchou, tahala za nitky? Bylo snad součástí jakéhosi zvráceného plánu, aby se do té dívky zamiloval a aby přišel o rozum?
Zmačkal to prokleté hedvábí v dlani a cítil, jak mu mezi prsty prosakuje krev - držel v náruči své vlastní srdce - pošpiněné a zlomené. Zahodila je a s neuvěřitelnou lehkostí na ně zapomněla. A Johannes byl ztracen. Byl ztracen ve spletitých ulicích Vídně, byl ztracen v bludišti života, ztracenec s krvácejícím srdcem, tak čistý, dětsky upřímný, jako anděl vprostřed pekla, který ač viděl mnohé neřesti, byl až nyní zasažen hříchem. Hnus zrady mu zatížil perutě a on nemohl vzlétnout. Již nikdy.
Bezmyšlenkovitě zastrčil kapesník do kapsy u vesty a jako slepec tápal městem, utopeným v jasném poledním slunci.
Ubohý nešťastný Johannes…
 


Komentáře

1 Lotte Lotte | Web | 21. srpna 2017 v 17:29 | Reagovat

Hrozně mě těší, se zase setkáváme s Johannesem, jakmile jsem si přečetla slovo Vídeň, zaradovala jsem se. :)
"Takové věci se zkrátka dějí"....hehe. Nice. :D
Fíha, nečekala bych od Johannesova učitele takový prudký záchvat nenávisti. Dokonce pomýšlí na vraždu!
A Johannes jak je rezignovaný, ale přece pořád důstojný a čestný. Já ho miluju.
Strašně krásně jsi vyjádřila Johannesovo zklamání v Eduardovi. Když se člověk zklame v někom, koho dlouho obdivoval, je to velmi specifický pocit o kterém bych si nebyla jistá, že bych ho dokázala přenést na papír, ale tobě se to rozhodně povedlo. :)

2 Fanta Light Fanta Light | Web | 21. srpna 2017 v 22:04 | Reagovat

Ok, tak mým tempem se sem dostanu tak za měsíc :D. Ale to nevadí, věřím, že se svém stylu stále pokračuje - krapet jsem jen přelétla pohledem. Jen se vážně bojím, že já se svým příběhem se můžu jít vycpat, přestože nějak moc lidí tvrdí jak je to skvělý :D

3 Zuzana Macháčová Zuzana Macháčová | Web | 24. srpna 2017 v 21:45 | Reagovat

[1]: Také jsem si Johannese zamilovala! <3
"Those things do happen!" :D Love it!
Máš ten pocit? Tak to jsem moc ráda, děkuji!

[2]: Ale vůbec ne! Nápad je to luxusní a originální a já se nemůžu dočkat až to budu zase číst! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama