TVT - 57. kapitola

7. srpna 2017 v 14:53 | Zuzana Macháčová |  Tvář v temnotě
Oceán byl černý a nesl v sobě příslib hrozby - dávno zklidnil své hlubiny, avšak Raoul v něm měl již navěky vnímat svého protivníka. Protivníka, který jej připravil o přátele a jen o několik málo měsíců později téměř i o dceru. Protivníka, který opět ošklivě zamíchal kartami, jež Raoul až doposud pevně a sebejistě svíral v rukou. Oceán byl Osud a stal se Zlem, stal se příšerou, které se Raoul v dětství jako chlapec hrozil pohlédnout do očí - do hněvivých očí. Do hněvivých, zlatých očí zrůdy.
Oceán Raoulovi ztělesnil Zlo, z jehož hlubin k němu přijde nepřítel ještě strašnější, než je sama bouře. Zlo, jež Raoula téměř zahubilo.
Po oné červnové katastrofě Raoul oceán zavrhl navěky. Láska jej naučila moře milovat, smrt nenávidět. Nenáviděl je a v hloubi duše se ho bál. S letmým úsměvem vzpomenul na svou dávno zesnulou tetu, která mu laskavě šeptala dobrodružné příběhy svého manžela, námořníka, se slzou v očích vzpomenul na vlastní přátele, které spolykaly hlubiny. Láska a smrt a před ním nekonečné mořské dálavy.
A paradoxně to bude právě moře, kdo Raoulovi v budoucnu ukáže cestu, jak skoncovat s pradávnými příšerami ze snů. Právě oceán Raoula odnaučí v rivalovi z podsvětí vnímat příšeru, příšeru se zlatýma očima, ukrytou v zrcadlovém bludišti. Odnaučí jej vidět monstrum tam, kde stál ve skutečnosti člověk, balancující na hranici mezi dobrem a zlem. A vlastně i za toto oceán Raoul nenáviděl.
Táhnul se, šírý a mlčenlivý, do nedohledných dálav, prostíral se na samý konec světa až tam, kde dávalo slunce dobrou noc, rozprostraněn do všech světových stran - a tedy i na východ, kde se každé ráno slunce, mladé a čerstvě rudé, probouzelo. Plavba na Alexandrii, plavba, jež se stala tragickou, byla poslední zámořskou expedicí, které se Raoul de Chagny kdy zúčastnil. Od oné chvíle se děsil oceánu a oceán se mu vítězoslavně šklebil do obličeje. Šklebil se, aby mu mohl ze svých útrob brzy vyvrhnout další pokoření.
Na jeho hladině se leskla pěna - a unášel s sebou ještě něco jiného, než jen nejistou budoucnost a sluneční paprsky! Byly to útržky papíru, nyní promočené natolik, že zbývaly vteřiny, než je tíha vody vtáhne pod hladinu. Útržky papíru, smetí, které se usadilo na dně lidské duše.


Raoul se lokty opíral o příď lodi, myšlenkami nepřítomen. Stál na stejném místě jako před pěti hodinami, kdy sledoval drobný motorový člun, uhánějící i přes protiproud směrem k La Scaladě, lodi, jež v čele záchranné flotily dorazila na místo, kde ztroskotala Alexandria. Byla o hodně menší a také počet pasažérů byl sotva pětinový.
Pouhé zlomky duší. Zlomky duší, které se ubránily červnovému masakru.
Raoul sledoval tento člun, který se vzdor protiproudu rychle přibližoval, bez jakýchkoli emocí. Jakoby přišel o svou schopnost vnímat, schopnost cítit. Jakoby přišel o veškeré city, jakoby byly pohřbeny společně s lodí, která šla ke dnu. Byl netečný a téměř apatický.
Z posledních několika týdnů si pamatoval jen velmi málo. Pouhé obrazy vzpomínek.
Pamatoval si vytrvalý, nepřejícný déšť a provazy vody, které bičovaly vlny vysoké jako dům. Pamatoval si dusivou tmu, jen občas prosvětlenou chladným úderem blesku.
Déšť vlnám podráždil žaludek a ony hledaly, co by spolykaly.
V apokalyptickém řevu se hnaly na Alexandrii, hnaly se jako uragán, a v Raoulových očích byly vyšší, než ve skutečnosti.
Pamatoval se na vichr, který urval plachtu i s ráhnovím, a na kusy rozpadajícího se dřeva, jež byly metány posádce po hlavách.
Jakkoliv byly tyto obrazy strašné, viděl je rozpité a jakoby zacloněné mléčnou mlhou. Necítil vůbec nic, když na tuto zkázu ve vlastní paměti hleděl - a cítil-li něco, pak jen velmi vzdáleně a neurčitě.
Zahlédl mnoho svých kamarádů mrtvých a mnohé je viděl umírat. I nejstatečnější muži plakali jako děti. Zavíral tehdy oči v hrůze společně s nimi.
A nyní zde neviděl ničeho, než mlhy. Životy se zrodí a životy pominou. Tohle byl koloběh, který chápal a v jehož středu stál, vyčleněný z kruhu lidského, neboť on jediný pochopil onu tísnivou zbytečnost bytí. Co je jeden lidský život, proti miliardovému lidstvu? Co jsou desítky proti statisícům? Jen prach. Hučení vody v jeho uších. Pouhá přeháňka, která pomine stejně rychle, jako se objevila.
Ne, nebyla to přeháňka, jak tvrdil kapitán - byla to propast, za níž následovala pouze smrt, černá a odtažitá!
Raoul vidí temnotu a slyší řev, jakoby opět stál na té prokleté palubě, opět se mu vrací cit a clona se trhá, cítí, jak se mu ježí chlupy na pažích, opět vnímá tu kyselou svíravost v ústech a ví, že bude zvracet.
Stovky mrtvých v kontrastu s jedinou, jedinečnou existencí člověka, jakožto individua, nadaného nesmírným potenciálem talentu, mu nyní naháněly hrůzu. Tolik životů, tolik talentů, tolik snů a padly zde nazmar hladové vichřici.
Raoul nenáviděl ten strach, živočišný strach, který měl tehdy a nyní zase. Připomínal mu nejen vlastní slabost a podprůměrnost, ale také onu příšernou fyzickou blízkost smrti. Připomínal mu okamžiky, kdy stejně jako dnes cítil, že jí byl téměř na dosah. Bylo to v době, kdy jako malý chlapec o prázdninách běžel zachránit strýčka Edgara před požárem, který vypukl v sídle d´Exeter, ještě nyní si jasně vzpomínal na tu mohutnou mužskou ruku, která jej za límec strhla zpátky, když se jen o vteřinu později na místo, kde stál, zřítila opora stropu; a bylo to v Mučírně, kde musel čelit příšerné fantazii vlastní mysli, která jej sladce, tak sladce zvala, aby ukončil své utrpení na oprátce na železném stromě. Nebylo to utrpení fyzické, které jej téměř zradilo, příšernou výheň i fantasmagorické představy, jež se zrcadlily v obrovských rozžhavených plochách šestiúhelníkové místnosti, by dokázal překonat - co jej však téměř dohnalo k nejhoršímu, byl fakt, že Christina neodpovídala na jeho volání, zdálo se mu, že ji už celé týdny, snad celé měsíce volá jménem a zrcadla zůstávají němá - a nejhorší na tom všem bylo, že poslední, co slyšel, byl její zmučený výkřik! Výkřik dívky, kterou mělo v moci odporné monstrum!
Ach! Ani si nedomýšlet to, co jí ta zrůda ve svém šílenství mohla provést!
Christino! Christino!
Ach, bože, jsi ještě mezi živými?
Kolik je hodin? Máte někdo hodinky? Už odbila jedenáctá? Pro smilování boží! Kolik je právě teď hodin?
Christino! Christino! Odpověz mi, Christino Daaé!
Myšlenky na sebevraždu. Myšlenky na sebevraždu na oprátce železného stromu!
A viděl tvář kapitána, kterou poprvé poznamenal zmatek. Poprvé Raoul v záhybech jeho vrásek spatřil stejný strach, jaký bil na poplach v jeho vlastním srdci. A jeho obličej mu připomněl výraz Peršanův, výraz muže, jménem Náder, který mu ukázal cestu do podzemí a který si uvědomil, že z Mučírny možná nevede cesta pryč. Žádná neexistuje. A kormidlo se zaseklo a loď byla hnána na skaliska.
Vlny! Vlny vysoké jako domy na Douglas Avenue v Exmouthu, jen deset mil vzdáleném od Exeteru.
A opět onen svíravý pocit v ústech, který se nyní objevil i v Raoulově žaludku. Odporná pachuť strachu, strachu ze smrti. Strachu z Boha a z toho, že žádný Bůh neexistuje.
Loď byla hnána na skaliska!
Náraz, náraz, který je nevyhnutelný, bude smrtelný! Bude ránou z milosti?
Viděl před sebou temnotu, vlhkou a nebezpečnou, jen občas prozářenou ledovým světlem blesku. V uších mu burácelo, bylo to k nesnesení! Ztrácel rovnováhu - opět stál na palubě opilého korábu a bojoval o vlastní život.
Zahlédl mnoho svých kamarádů mrtvých a mnohé je viděl umírat. I nejstatečnější muži plakali jako děti. Panika. Ne, ne! On se může zachránit! Musí! Musí, musí, musí! Srdce mu bušilo na poplach, cítil, jak v něm praskají žíly. Každý ve své poslední vteřině cítil ten příšerný tlak na hrudi, který jej váže k životu - někoho rozdrtil, někoho spasil. A Raoul toto bolestivé pouto, jež se začínalo trhat, tuto svou poslední naději, následoval. Jediné, co mohl ztratit, byla vlastní duše.
V posledním okamžiku se vrhnul přes palubu - noha se mu zachytila ve spletitém zábradlí přídě a na okamžik to vypadalo, že v něm uvízne a že bude o ostré kameny skal rozmačkán jako první, první ze všech - zoufale švihnul tělem ve snaze se osvobodit, ozvalo se zlověstné zapraskání a on si s triumfálním úsměvem uvědomil, že letí, že plachtí vzduchem jako pták. Roztáhnul ruce a na okamžik uvěřil tomu, že skutečně umí létat. Potom si však s ohlušujícím plesknutím dopadl do vody. Jeho tělem projela bolest tak příšerná, že začal křičet, ječel v agónii, leč z jeho úst nevyšlo nic více, než provazec vzduchových bublin. Bylo to, jakoby do jeho masa řezalo tisíce žiletek, tak nesnesitelný to byl chlad - a neviděl, neviděl nic, než bílo, nic, než bělostnou temnotu, jež zářila a oslepovala jeho oči. Pokoušely se o něj mdloby a on se jim na malý okamžik poddal, na malý okamžik se odevzdal vlnám, které jej za vlasy, vzdouvané jako větrem pavučina, stahovaly ke dnu! Chvilkovou slabost však vystřídal alarmující pud sebezáchovy, který jej vyhnal z potápějící se lodi, a on se mohutnými tempy dral ke hladině.
Konečně! Nádech tak mohutný, že mu snad popraskaly obě plíce.
Dovolil si jediný pohled na Alexandrii, která již byla polovinou svého roztříštěného trupu pod vodou, a odvrátil oči. Zahlédl před sebou černat se jakýsi útvar, zakousnutý do vln, černal se jako příliš nízký útes.
Země! Je-li to země, a ne pouze přelud, který si vybájil ve své šílené mysli, aby si ulehčil umírání, musí se k ní dostat co nejrychleji! Má zhruba minutu, než zmrzne.
Jak věřila Christina, byl to výborný plavec, jeden z nejlepších. Propána, vždyť on uměl plavat ještě dříve, než utíkat! Překonal vlny právě včas, dostal se na pevninu, která byla opravdu skutečná, a když jej moře vyvrhlo na břeh, zabořil ruce do měkkého písku. V slzách vykřikl:
"Pro slávu boží! Už ji držím ve svých rukou!"
Jeho hlas však zanikl v ohlušujícím řevu hromu. A úlevný hysterický smích se utopil v jeho slzách, které se smísily s deštěm. Dlouho se modlil a děkoval Bohu za život, který mu té noci daroval.
Vysílen pak nachýlen přes skalisko usnul. Spal hlubokým spánkem a zlaté vlasy mu padaly do tváře.
Když se konečně vzbudil, moře bylo klidné a krotké jako beránek. Po příšeře včerejší noci nebylo ani památky. Mžoural do ostrého slunce, které nevěřil, že ještě kdy spatří. Raoula bolelo srdce, bolelo jej, protože bylo šťastné z toho, že přežil, ač by mělo truchlit nad tím, že ostatní padli. A přesto je naplňovala jakási sladká, omamná úleva, tak opojná, že se jí Raoul celý zpil.
Zachytil se drolícího se pískovce, chtěje vstát. Na malý okamžik podlehl panice z toho, že nemůže pohnout nohama. Snad ten nešikovný skok přes palubu, napadlo ho. Což jestli už nikdy nebude chodit? S hrůzou v očích se vší silou pokusil zchromlé končetiny rozhýbat, ozvalo se hrozivé zapraskání jak se v něm cosi lámalo a potom ticho. Vyskočil jako střela a začal se nekontrolovatelně smát. Ukázalo se, že to větve a silné trsy hrubé mořské trávy, do kterých se v noci zapletl, způsobily jeho nehybnost.
Rozhlédl se. Byl na pevnině. O tom nebylo pochyb!
Ach, pro slávu boží, už ji držel ve svých rukou, už se jí dotýkal bosýma nohama, už ochutnal její písek - a nebyl to sen! Byl na pevnině a byl živ! Ještě stále tomu nevěřil, leč horko slunečních paprsků jej zase a znovu přesvědčovalo, že není pohřben ve vraku Alexandrie, jež zpívala svůj úděsný příběh Sirénám.
Ó, Bože! Díky Ti za dar života!
Raoul padl na kolena a drže ve zkřehlých prstech korálky z růženínu pokračoval ve vroucné modlitbě k Ježíši, který jej vyrval smrti.
Štěstí a úlevu brzy vystřídala chladná logika - ano, zachránil se, ale to ještě neznamená, že přežije. Musel najít zdroj pitné vody, věděl, že jej dříve nebo později vyrazí hledat záchranná flotila, netušil však, jak dlouho to může trvat. Jeho druhové jsou možná na tomto místě společně s ním, přemýšlel mlčky. Jeho druhové… ach kolik se jich jen zachránilo? A zachránili se opravdu, nebo zůstal sám? Sám proti osudu...
Rozhlédl se slepýma očima.
Za pískovcovými skalami následoval dlouhý pás pláže, který se mu zdál být Saharou, a až úplně vzadu na horizontu zahlédl stromy. Les, snad prales… A v jeho stínu zcela jistě bude voda! Raoulovy rty byly suché a rozpraskané, hrdlo vyprahlé. Vydal se na dlouhý pochod neznámou končinou, až konečně dorazil k houštině vykotlaných stromů, jejichž kmeny byly mohutnější, než padesátičlenný dav, a jejichž větve sahaly výš, mnohem výš, než bylo samo nebe. Jejich kořeny byly napájeny tenkou bystřinou, ze které Raoul začal hltavě pít.
A tam je našel!
Scotta Campbella, Hanse Sassmana a Jaye Cornera! Jeho druhové z lodi Alexandria!
V prvním okamžiku nevěřil svým smyslům a v druhém již s hurónským smíchem padl do jejich objetí. Nebyl sám! Byli zde i oni! A s nimi dalších dvanáct mužů, kteří se shromáždili na severní straně ostrova, kde si vytvořili zásobárnu vody a potravy - něco zachránili ze sudů z Alexandrie, které vyplavaly na povrch, něco ulovili a naložili v soli, která se tady v okolí vysrážela z moře v obrovských kopcích. Nebyl sám - a mezi přeživšími nalezl i svého blízkého přítele Jacka Collinse - a to mu naplnilo srdce hřejivým pocitem úlevy, štěstí a víry v lepší zítřky.
Jistě, byli to ztroskotanci, kteří nejenže pohlédli do tváře smrti, ale oni si s ní dokonce potřásli pravicí, zatímco ona rvala jejich přátele na kusy, připravená je sežrat hnilobnými ústy Utrpení, přesto však přežili, aniž by přišli o to nejcennější co jen v životě existuje! Stále měli svou naději, která je ovlažovala úsměvem mladé, nádherné ženy. Okamžitě se do ní zamilovali i přes pochybnosti, které jim přinášel její černý vějíř Nejistoty, za který dívka občas ukryla svou tvář.
Nedostali se z tohoto ostrova hned. Téměř neuvěřitelné tři měsíce zde museli přežívat, než si k nim konečně La Scalada našla cestu a vzala je na palubu. Celkem bylo různě po ostrově roztroušeno sotva dvacet mužů a i to byl zázrak.
Byli z nejhoršího venku.
Konečně je po všech těch útrapách La Scalada vezla domů.
Víra v lepší zítřky.
Dychtivé očekávání návratu!
Eleonoro, má sladká, přesladká holčičko! Děťátko moje!
Christino, milované, přenádherné poupě, jež mi v srdci zase a poznovu rozkvétáš…
Nepotrvá to dlouho! Dělí mne od vás měsíce, sotva půl roku, leč nejste tak daleko, jak se to jeví, jste totiž tady, hluboko v mé duši, kde si vás, mé milované, chovám jako poklad!
Raoul se rozechvělý opájel myšlenkami na ty, které miloval nejvíce, a byl nekonečně šťasten!
A potom přišel onen den, který to všechno zničil!
Raoul znovu viděl ten malý, dravý člun, který se hnal k La Scaladě, i přes nepříznivý vítr a protiproud třikrát rychlejší, než samotný stroj, který jej unášel na palubě směrem k Doveru, onen člun, který mu přinášel smrt.
Byl naložen zásobami, které měly udržet při životě jak posádku, tak loď jako takovou, a mimo jiné byla v jeho zadním nákladním prostoru uložena i zamčená bedna s dopisy z pevniny. Obratem pak člun odvážel odpovědi zpět do Doveru, odkud byla psaníčka rozesílána dále do Anglie. Tento důmyslný poštovní systém byl horkou novinkou ve světě lodní dopravy a teprve se dostával do oběhu. Raoul jej toho dne začal nenávidět.
Dostal dopis, ó, prokletý dopis od škodolibého anonymního pisálka, který zničil všechno, k čemu dosud lnul s vírou malého dítěte.
Přečetl si onen list a bylo to, jakoby do něj uhodil blesk.
Ó, jaké hrůzy, jaké hrůzy se to jen psaly v oněch řádkách! V žilách Raoulovi koloval mravenčivý mráz a nedostávalo se mu dechu. Bylo to, jakoby byl opět v sevření těch příšerných vln, jejichž lačným spárům tak tak unikl. Unikl smrti, protože měl proč žít. A byla-li pravda to, co stálo v onom listě, měl nyní proč zemřít. Pohlédl na oceán a na malý okamžik si pomyslel, že se vrhne do jeho náruče, aby nemusel čelit větám, jež mohly lhát, ale mohly také šeptat pravdu. Příšernou, bolestnou pravdu.

"Vážený pane de Chagny,
osobně lituji, že musím být poslem špatných zpráv…" stálo v něm. "ale někdo vám to povědět musí! Vaše manželka hraběnka Christina de Chagny, známá pod přízviskem Slavík Londýna, či diva Daaé, ve Vaší nepřítomnosti zneužívá masky svého rodného jména, pod kterým zůstává svobodnou ženou, aby přijímala dary a komplimenty jistého muže, jehož jméno, ani tvář mi není blíže známa. A co je nejhorší, jejich vztah nezůstává u pouhých galantních her. Několikrát byli spatřeni, jak se spolu loučí polibky - nikoliv polibky na tvář, pane de Chagny! A jsem si docela jista, že s ní ten muž nejméně jednou sdílel i lože - vaše lože, Raoule! Pozvala jej do vašeho sídla a dceru poslala na noc k hraběnce de Vence. Na vlastní oči jsem okny viděla, jak ten muž vcházel do dveří vaší ložnice!
Snad bych Vám o tom nepsala a snad bych vyčkala, až Vás záchranná flotila dopraví zpět domů, leží mi však na srdci Vaše čest - a o Christině de Chagny a jejím tajemném ctiteli se začíná leccos proslýchat i v Londýně.
Naložte s touto informací, jak uznáte za vhodné, a omluvte prosím, že neuvedu své skutečné jméno - nerada bych, aby se dozvěděli, kdo je sleduje.
Hořce lituji, že musím být poslem špatných zpráv, leč nemohu vidět, jak Vás Vaše manželka udržuje ve své špinavé lži.
S pozdravem Vaše přítelkyně
Vlaštovka"

Ó, ruko, kterás napsala tyto řádky - tvá slova jsou jed, nejhorší jed, jaký kdy komu mohl být vmíchán do vína!
Ne, nemohla to být pravda! Raoul by se sám sobě zpronevěřil v okamžiku, kdy by jen na okamžik uvěřil tomu, co se v té listině píše! Jeho manželka, kterou onen anonym tak opovážlivě haněl, byla čistá jako nepopsaný list papíru, bělostná jako světice, neposkvrněná, jako čerstvě padlý sníh! A na této své víře Raoul vystavěl veškerou svoji existenci - a měl-li ji nyní ztratit… Ne, nemohla to být pravda!
Ale což jestli přeci jen…?
Začal se třást, chvěl se po celém těle - a nyní to nebyla zima, ale hněv, co mu zježilo vlasy na hlavě. Hněv přišel první a strach jej následoval. Hněv na Vlaštovku, hněv na Christinu, hněv na jejího tajného milence, hněv na Lež a na Pravdu, hněv na Boha a na celý Vesmír, hněv bolný, temný a podprahový.
Prsty Raoulovy ruky zavadily o rukojeť meče, který měl u pasu, a kdyby se úporně nedržel posledních střepin své příčetnosti, začal by jím zběsile šermovat do prázdna ve snaze přemoci svého neviditelného soka.
Jeho hruď sevřela hořká a neodolatelná touha zabíjet.
Hlava mu pulzovala příšernou temnou zlobou na neznámého a možná neexistujícího muže, kterého toužil svrhnout do tratoliště jeho vlastní krve a bolesti!
Ó, kdyby zde stál před ním, ten nízký pes, ten obšourník, hnusný co mokvající vřed, kdyby zde stanul odváživ se čelit Raoulově zášti, Raoul by jej proklál a nechal jej v smrtelných křečích chroptivě žadonit o milost, a potom, než by ten dobytek ztratil vládu nad světem, by mu s nekonečným potěšením naplil do jeho špinavé pijavičí tváře!
Christina sama je ctnostná co lilie, ona sama by nikdy nestrávila noc radovánkami s cizím mužem! Musel ji k tomu donutit! Ó, ano, tak to bylo! Raoul s ulehčením nalezl přesvědčivé vysvětlení možné nevěry svojí manželky a lnul k němu s horečnatou jistotou prahnoucího. Jistě v ní, v divě Daaé, rozpoznal hraběnku a potom ji vydíral! Tak! Tak to bylo! Christina sama je nevinná! A není-li, pak ať se hrozí Raoulova návratu!
Ó, Všemohoucí! Odvrať tu zkázu, jež se valí na Raoulova bedra! Pokud byl onen anonym pravdivý, všechno je ztraceno, všechno, úplně VŠECHNO!
Raoul toužil křičet, chtěl obviňovat, chtěl se přít a někoho uhodit, leč nebyl zde nikdo, s kým by se mohl konfrontovat! Do třesoucího se srdce se vkradl páchnoucí pocit zrady a osamění a Raoul zaťal ruku v pěst. Těžká dopadla na jeho vlastní hruď a drtila jeho kůži pod ostrými klouby, jež si docela bílé vztekem nalezly cestu k lidskému masu. Dlaň se uvolnila a hned zase sevřela, vypadala, jako pařáty dravce, a náhle zaútočila!
Raoul si přejížděl nehty po rtech tak drsně, až mu na mnoha místech popraskaly a nalily se krví. Bolest vypudí bolest ještě větší a s trochou štěstí zažene i touhu zničit zábradlí, o které se Raoul opíral, tu palčivou neodkladnou touhu zničit je, vyrvat je a zničit sám sebe skokem do oněch ledových a tolik bodavých vln, které se prostíraly u jeho nohou! Bylo to šílenství! Raoul v hněvu myslil na vraždu a sebevraždu zároveň, snaže se nekřičet, protože jeho ryk nenávidícího by poděsil slunce a ono by možná již nikdy nevyšlo na oblohu.
Christino! Christino de Chagny!
Navenek se zdál být klidný, ale uvnitř, uvnitř šílel. Christinu, na povrch křehčí než broušené sklo, v jádru však silnou, zocelenou hrůzami, jež se dály před lety v pařížském podsvětí, mohl jen těžko někdo vydírat!
Zradila jsi, a mluv pravdu, zradila jsi Christinu Daaé, která mi třikrát přísahala svou lásku? Nejprve v Bretani nesmazatelností dětského slibu, podruhé na střeše pařížské Opery a naposled před zraky Boha při svátosti našeho tajného sňatku.
Vykřikl Christinino jméno. Hlas se mu chvěl a do očí mu vstoupily slzy. Zaťal ruce v pěst. Nenáviděl, když v hněvu plakal, znamenalo to, že příliš miluje, a cítil se proto slabý a podvedený.
Christino de Chagny, řekni a neodvažuj se lhát svému žárlivému manželovi, zradila jsi tuto nevinnou Christinu Daaé, jež usnula ve tvém srdci pod dohledem dospělé ženy, kterou se stala?
Ó, proradná nezbednice, hanebná kuplířko a povětrnice! Nechci tě znát! Nenávidím tě celým svým srdcem, které jsem ti, slepý a naivní, daroval!
Téměř jsem položil život za lásku, kterou nyní, použitou a oprýskanou, odhazuješ na smetiště! Znehodnotila jsi mou oběť tobě a takto i můj život, ty zrádná, zrádná, nečistá!
Kéž by ses mi dostala do rukou, Christino! Zaryl bych prsty hluboko do masa na tvé hebké šíji, kterou líbaly ústa má a ústa cizí! Nechal bych tě vykrvácet tak, jako krvácí moje srdce!
Proč jen tě, Christino, musím stále milovat? Chci se tě zříci a zříkám se tě, ale to nelze… to nelze… Jsi matkou mého dítěte a toto naše pouto s takovou lehkostí zpřetrháváš! Ó, proradná! Natisíckrát tě proklínám, ničemná darebnice, tebe i tvého milence! Nenávidím tě, Christino de Chagny, úpěl, a přesto tě miluji!
A potom hněv ustal a ruka, křečovitě svírající rukojeť meče, klesla podél těla.
A přišel strach, pálivý a nepříjemný, plný pochybností o životě lidském.
Raoul se chvěl po celém těle a toužil utéct daleko odtud, utéct jako malý kluk! Utéci od hnusných odporností zrady a toužil se, zhrzený, ukrýt před jejími hnáty v náruči dětství a slastného odloučení od ženy, o níž si myslel, že ji miluje. Ó, proboha! Stal se z něj snad slaboch a zbabělec? Vždyť on se bál jen usnout, aby nemusel čelit hrůzám, které přinesla červnová bouře!
Zmačkal ten list a drtil jej v sevřené dlani. Zavřel oči. K drsným mužům oceánu, kteří plakali jako děti, a k hroznému burácení vln, jež polykaly mrtvé, přitančil ještě jiný obraz. Byla to jeho manželka, Christina, jež ležela v náruči jiného muže. Muže, který se, příšerný, ohlédl a vyzývavě se zachechtal Raoulovi přímo do očí.
Ten zalapal po dechu a procitnul z mikrospánku.
Jeho srdce se začalo plnit ulehčením. Tedy jen sen, přelud pouhý a ne něco, čím by se musel znepokojovat a dráždit svou raněnou pýchu a čest!
Z jeho zakrvácených rtů uniklo úlevné zasténání. Byla to šalba, byl to klam! Díky Bohu!
Rozhlédl se kolem sebe.
Viděl své přátele, jak bezduší bloumají palubou ve snaze nalézt si něco, co by zaměstnalo jejich pokroucenou mysl, aby nemuseli jitřit rány, jež mokvaly. Ve snaze nalézt něco, k čemu by obrátili zbytky své existence, které si uhájili.
Raoul vlastně od života nic nechtěl - nic, než lásku a teplo milující rodiny - a právě za tyto dvě věci musel platit nelidskou daň. Z konfrontace dvou protichůdných světů v podzemí Paříže vyšel zdánlivě jako vítěz, jeho vavříny však měly být navěky špiněny pochybnostmi - a ačkoliv výhra byla tím nejsladším a nejnádhernějším, co měl kdy okusit, zároveň se mu stala tím nejbolestnějším, co v životě měl. Vždycky a navždycky tam zůstane ten strach, sžíravý strach, jenž pálí útroby, strach z toho, že přijde o to nejcennější, co kdy mohl získat - o svou rodinu - a jakkoliv to bylo iracionální, miloval svou manželku a dceru, která jí byla tolik podobná, i pro ten strach a právě pro něj. Děsil se okamžiku, kdy mu tato dvě růžová poupata někdo vyrve ze srdce, někdo, nějaký drzý uzurpátor, drzý mužský Hlas, který se bude ozývat za zavřenými dveřmi. Děsil se síly prstenu, který Christina nosila na krku - a jakkoliv upřímné byly její oči, když tvrdila, že to byl pouhý slib, daný zemřelému, slib Fantomovi Opery, že jej bude nosit až do skonání věků jako výraz úcty Andělu Hudby, viděl v jejím pohledu ještě cos jiného, cosi cizího. Cosi, co jej nutilo uvěřit, že jakkoliv oddaně a vášnivě zbožňovala chlapce, který jí vylovil z moře rudou stuhu, vždycky tady bude částečka jejího srdce, která mu unikala. Věděl to od okamžiku, kdy ji po letech opět poprvé spatřil, jak stojí na jevišti a dojímá šokovaný svět k slzám. Vždycky tady bude ta částečka jejího srdce, kterou přislíbila svému učiteli - Andělu Hudby.
"Tvé srdce je krásné, mé dítě, a já ti děkuji."
Raoul, ačkoliv se stal v souboji vítězem, musil od onoho dne až do své smrti žít s vědomím, že Christina svého Anděla svým způsobem milovala a stále miluje.
Nenáviděl jej za to více, než za Mučírnu, a nenáviděl sám sebe.
Zaslechl, jak cosi zašelestilo ve větru. Sklopil zraky a opět se začal třást.
Ach, bože! Ten příšerný dopis měl stále v ruce! Tedy to nebyl jen falešný přelud jeho předsmrtnými zážitky poznamenané fantazie, byl skutečný, slova v něm byla skutečná a jejich inkoust zrovna tak! A ten obraz ze snů, obraz Christiny-nevěrnice se mu vracel zas a znovu. Kdyby nevěděl, že je Fantom Opery mrtev, přísahal by... přísahal by, že to byl on, kdo se skláněl nad Christinou! Že to byl on, kdo se mu smál!
Byl to Anděl Hudby, kdo Christinu poprvé sevřel ve svých rozechvělých pažích, když ji unášel do svého podzemního světa duchů! Byly to opět jeho paže, které v Raoulově vlastní ložnici objímaly nahé tělo Christinino?
Ať se Raoul snažil sebevíc, nedokázal tu myšlenku vypudit z hlavy. Myslil na zlatý prsten a na Fantoma Opery. Myslil na Rudou Smrt a na její příšerný iluzorní les železných stromů! Ne jeden strom, ale tisíce! Ne jedna šibenice, ale tisíce. A kolem jen příšerná výheň zrcadel. A zvuky neexistujícího deště, který Raoula v jádru Saharské pouště připravil o rozum. A onen šílený, zvířecí strach, strach o Christinu… Christinu-nevěrnici?
Raoul měl zato, že tyto obrazy dokázal definitivně vytěsnit z mysli již před mnoha lety, leč ony v něm znovu ožívaly.
Polil jej studený pot. Myslil na sklepení pod Mučírnou, v němž bylo tolik sudů se střelným prachem, že by vyhodily do vzduchu celou Paříž!
"Sudy! Sudy! Máte sudy na prodej?" klokotalo kdesi uvnitř něj.
Jestlipak tam ještě hluboko v zatopeném sklepení jsou?
A ono příšerné ultimátum Anděla Hudby, kterému musela čelit nebohá Christina! Kobylka anebo Štír? Spasí lid, anebo sebe? Zachrání Raoula a zůstane pohřbena v podzemí s monstrem, které ji zbožňovalo svou příšernou láskou? Anebo zvolí svobodu a všechny je zahubí? Svatební mše, nebo mše za mrtvé? Requiem... Pozor! Kobylka skáče! Nádherně skáče! Skáče vysoko do vzduchu!
Sudy! Máte sudy na prodej?
Zvolila štíra.
A ten příšerný polibek, který Erikovi věnovala! Raoul byl opět nepozorovaným, ztrápeným svědkem okamžiku, kdy se Christina přestala děsit monstra a kdy ve zvířeti uzřela muže, kterého by dokázala milovat!
Christino, ach, Christino!
Mohla byste mne milovat?
A její rtíky v políbení ztajily své ano, ano poprvé, ano potisícé! Odteď a navěky ano! Darovala mu svou duši a Raoul se obával, že i své nevinné srdce.
Zvolila Christina Daaé štíra z touhy zachránit Raoulovi život, anebo proto, že… štíra chtěla?
Raoul nenáviděl tuto svou odpornou nejistotu, která jej mučila, a toužil vidět sám sebe, jak se zrazený a nemilovaný houpá na železném stromě! Raději toto, než nejistotu!
Ubohý nešťastný Erik?
Sotva.
Ubohý, nešťastný Raoul, kterému bylo jasné, že Christinina láska od onoho večera byla štěpena mezi dva muže. Nezáleželo na tom, kdo si jí uzurpoval více, podstatné bylo, že si ji Erik vůbec kdy získal.
Bože, vždyť by ho měla nenávidět!
A opět ten příšerný smích, smích ze snu, smích Christinina milence!
A tam dole v podzemí, když prchali a dostali se až k mřížoví, které je dělilo od smrduté podzemní řeky a nejisté budoucnosti skutečného světa, ve kterém přízraky ztrácely svou moc, Christina hledala klíček, který jí věnoval Fantom Opery.
A tehdy se na jejím prsteníku zablyštil prsten! Zlatý prsten Anděla Hudby!
A opět ten hurónský, uštěpačný posměch!
Raoul by přísahal, že muž, v jehož náručí Christina ležela, byl Erik!

Čísi ruka se dotkla jeho ramene. Tak opatrná a drobná, že ji Raoul nejprve ani nepostřehl.
"Pane? Přál byste si odeslat odpověď? Člun do Doveru odplouvá již za patnáct minut, pane. Chtěl byste odpovědět na list, který držíte v ruce?" ozval se dětský hlásek, plný zlatého smíchu.
K Raoulovi onen hlas přicházel jako ze vzdáleného sna, jen stěží se rozpomínal, jak vlastně znějí jednotlivé slabiky, a pak se otočil. Za sebou viděl chlapce, sotva dvanáctiletého, který seděl na sudu a upíral k němu svůj nevinný a nevědomý zrak.
Sudy! Sudy! Máte sudy na prodej?
"Já… Ano." Raoul se zachmuřil. "Nemáte u sebe kus papíru, mladý muži? Obávám se, že má dopisní sada v mé náprsní kapse bude docela rozmočená." Věnoval chlapci hořký, sarkastický úsměv a vzal si od něj nabízenou listinu.
"Na cigaretu bych se, s ohledem na váš věk, asi neměl ptát, viďte?"
Ani se nenadál a poslíček mu svými špinavými prsty připálil cigaretu u úst. Raoul prudce vdechl a cítil jak mu plíce plní sladká, svíravá pachuť tabáku. Vlastně jej nikdy neměl rád, ale nyní jej niterně potřeboval.
Mlčel. Myslel na to, jak Christinu potkal ještě jako malý chlapec na prázdninách u své tety v Bretani. Vzpomínal si, že jí tehdy vylovil z moře rudou stuhu, že byl promočený až na kost a že se ta dívka hlasitě smála. A že se do jejího smíchu zamiloval a že se smál s ní. I nyní se zasněně usmál, leč úsměv se za chvíli vytratil tak tiše, jako přilétl. Připomínalo mu to vjemy, jaké vnímal, když poprvé okusil kakao, husté a kořeněné chilli a krystalky epsomské soli - jemné palčivé a neskutečně příjemné. Upíjel tento nápoj, sladký jako smích malého děvčete, smích divoženky s překrásnýma očima a hlasem pěnice, a cítil, jak jej zahřívá po celém těle. Vrátil se tehdy v čele pátrací skupiny z průzkumu pralesa, který už tak dosti vlhký zkrápěl déšť, překvapivě chladný na tyto končiny.
Znovu pohlédl na listinu, kterou svíral v prstech a zachmuřil se. Toto byl úplně jiný pocit, než tehdy, pocit hořkosti, pocit zmaru. Pocit, u kterého doufal, že jej nikdy nebude s Christinou spojovat. Bylo to, jako když se po vzoru domorodců zakousl do banánu i se slupkou, anebo jako když poprvé okusil olivy - podivné a nekonečně hnusné - a tento pocit hnusu mu vyhřezl ze střev do krevního oběhu, odkud se dostal hrdlem ven.
Raoul křičel neschopností unést obludnost onoho okamžiku, ale nikdo jej neslyšel, nikdo jej nechtěl slyšet - všechno kolem byly jen vyhořelé trosky duší, jimž zbývalo sotva dost sil na to, aby se zaobíraly samy sebou, natož ještě utrpením cizím.
Bylo to, jako když zafouká vítr do odkvetlé pampelišky - chmýří odletí a zůstane jen její holá hlavička. Raoulovy ideály bylo to chmýří, jež se ztratilo kdesi v oblacích, a zůstal jen on se svou příšerně těžkou hlavou.
Jenže to nebyl vítr, co jej připravilo o iluze, byla to vichřice, vichřice ne nepodobná té, které byl nucen čelit onoho červnového večera, kdy tragicky zahynulo na dvě sta lidí. Bylo to v podstatě totéž, jen s tím rozdílem, že hromobití nyní řádilo v jeho nitru a že jediný, kdo umíral stižen jeho ranami, byl on sám.
Bylo to, jako když se rozbije porcelánová soška. Sice ji mohl znovu slepit ale nutně zde musel být ten jeden jediný chybějící kousek, který se už nikdy nenajde.
A opět ten hurónský, škodolibý chechot!
V překotné snaze před ním uprchnout Raoul napsal na list jedinou řádku, adresovanou do letního sídla svého strýce v Anglii, a rychle jej chlapci, který stále vyčkával vedle něho, předal. Bylo to, jakoby se zbavil balvanu.
Přijíždím.
Ach, ano. Na nic jiného se za těchto okolností nezmohl. A nic jiného ani nechtěl psát.
Nevěděl, jak se má s novou informací, kterou mu přivezli z pevniny, vyrovnat, jak ji strávit - zda jí uvěřit, anebo nikoliv. Proto nebylo jeho mysli lze psát slůvka lásky, ani nenávisti.
Přijíždím.
To postačí.
A na obzoru se formovala nová bouře.
Raoul rozerval onen dopis, který se mu propálil do mysli jako cejch a který mu nešel z očí, ať je zavíral jakkoliv. Rozerval onen dopis, kterému se bál uvěřit, ale zároveň se mu zdráhal nevěřit, na cáry a poslal je vlnám, jako poslední oběť červnové noci.
Ta bouře udeří brzy.
Ještě nyní před sebou viděl obrysy oněch slov.
Vážený pane de Chagny…
Zasténal.
Osobně lituji, že musím být poslem špatných zpráv…
Celý svět se s ním točil, cítil bolest, příšernou bolest, se kterou se nedokázal vyrovnat! Ó, byla to lež anebo… pravda?
Jejich vztah nezůstává u pouhých galantních her…
Raoul viděl sám sebe, jak běží dlouhým úsekem pláže a jak se vyhýbá místu, kde s Christinou sklesl a kde proklel ji i její slib, kde proklel zlatý prsten poté, co ji uslyšel říkat onu příšernou větu, již sdělovala Sofii, své přítelkyni z dávného dětství.
Tehdy Raoul padl do zajetí slovům, z jejichž vlivu se pak již nikdy nedostal.
"Cítím se za Erikovu smrt jakýmsi způsobem odpovědná, snad poněkud vinná." slyšel Christinu znovu šeptat. "Pořád k němu cítím cosi zvláštního, cosi, co jsem ještě nikdy necítila. K nikomu. Ani k Raoulovi ne."
Ó, hanebnice! Tedy měl pravdu! Měl pravdu od samého počátku, ačkoliv se to před ním snažila skrývat! Malá všetečka! Nebyla to jen duše, co darovala Andělu! Byla to i část jejího srdce!
Viděl sám sebe jak vtrhl do domu, do svého domu, do domu, kde jej nikdo nečeká.
...s ní ten muž nejméně jednou sdílel i lože - vaše lože, Raoule!
Viděl sám sebe, jak rozráží dveře ložnice - a tam byli, oni oba! Christina, jejíž obličej je zkřiven příšerným šklebem úleku, šklebem hrůzy a náhle výsměšnou maskou směšné snahy zakrýt fakt, který jej bodal do očí. A viděl i toho muže, který se nad Christinou skláněl, těsně, tak těsně, až cítila horký pach jeho chtíče. A cítil jej také on. Raoul. A ten muž se otočil a měl oči plné vran. Otevřel svá bezedná ústa v příšerném, hurónském chechotu, na moment ještě bylo lze zahlédnout hluboké jizvy u očí - a pak se rozplynul. I Christina se rozplynula. Představy byly pryč. A Raoul již viděl jen sám sebe, jak stojí v dlouhé chodbě prázdného sídla.
...zneužívá masky svého rodného jména…
Raoulovi se na mysl opět vrátila slova jeho dávného přítele, který kdysi pochyboval nad svobodou, která byla dána hraběnce - nad svobodou stát se předním sopránem londýnské Opery, která měla být šlechtičně zapovězena. Christina si zvolila jeviště a Raoul palubu lodi pro to, aby z přízraků minulosti, které je pronásledovaly na každém kroku, nezešíleli - oni oba se potřebovali zaobírat tím, co mělo být jejich srdci nejmilejší. A Christina si zvolila jeviště a na něm své rodné jméno - aby neposkvrnila rod de Chagny, věřil Raoul. Ale skutečně v tom bylo pouze toto? Nebo ji pojilo k minulosti něco mnohem víc, než jen pouhá touha zapomenout? Slíbila přeci Andělu Hudby, že se nikdy nevdá - a pro něj takto ve světě Opery mohla zůstat svobodná!
...zůstává svobodnou ženou…
Byla to Raoulova chyba! Zahrnul ji přílišnou laskavostí! Měl své chotu Operu zakázat již ve chvíli, kdy s tímto nápadem přišla! Ostatně na to měl jako její manžel veškerá práva! Ponechal Christině příliš mnoho volnosti a ona zneužila něhy jeho nezáludného srdce!
Ó, Bože! Raoul viděl sám sebe jak vtrhl do své pracovny, viděl, jak letí ke staré, nepoužívané almaře, jak ji otevírá tak prudce, až zpuchřelé dveře vylétly z pantů, jak šátrá na jejím dvojitém dně.
...jistého muže, jehož jméno, ani tvář mi není blíže známa…
Běda tomu, kdo odhalí tajemství mužského Hlasu!
Viděl vlastní prsty, jak svírají zažloutlý a smrdutý novinový papír - byl to šestnáct let starý francouzský výtisk novin L'Époque, ve kterém stála jediná řádka, která mohla Raoulovi navrátit klid.
Fantom Opery je mrtev.
Raoul byl však stále rozjitřen.
...Vaše manželka Vás udržuje ve své špinavé lži…
Ó, Bože! Proklej lidstvo, byla-li to pravda!
Jedinou jistotu však Raoul získal a opájel se tímto ujištěním, jakoby to bylo to jediné, na čem záleželo. Byla-li to pravda a Christina mu byla opravdu nevěrná, ten muž ze sna nemohl být Erik.
Fantom Opery je mrtev!
Tisíckráte se o tom přesvědčil na značně zažloutlých novinových stránkách.
Fantom Opery je mrtev.
Ó, proklatě!
Kdo byl ten muž?
 


Komentáře

1 Lotte Lotte | Web | 9. srpna 2017 v 21:04 | Reagovat

Moc se mi líbí paralely Raoulova života, nebezpečí, kterými si prošel a která změnila jeho život i charakter.
Zvlášť i ty vzpomínky na zrcadlový sál v podzemí Opery - vystihla jsi tu atmosféru velmi věrně, to byl přímo dotek Lerouxe. :)
A ten dopis, ach ten dopis. Jed, jed. Ale o to víc, frustruje, když člověk vezme v potaz, že si za to Christine zčásti může sama.
Ale že si Raoul bude myslet, že ho Christine podvádí s Erikem...wow, jaká ztrápená mysl ubohého vikomta. Ale takhle proložené vzpomínkami na Operu Garnier to dává perfektní smysl, zvlášť v jeho rozrušeném, vyčerpaném stavu. Umíš velmi barvitě vykreslovat hlubiny lidského nitra. :)

2 Fanta Light Fanta Light | Web | 15. srpna 2017 v 18:25 | Reagovat

AHOOOOJJJ... tak jsem se rozhodla celé to tvoje veledílo si řádně přečíst. Jinak jem se rozhodla taktéž něco zpackat - budu ráda, když mrkneš a zhodnotíš :).

3 Zuzana Macháčová Zuzana Macháčová | Web | 20. srpna 2017 v 21:39 | Reagovat

[1]: To jsem moc ráda, protože paralel v tomto dílku bude ještě dost a dost! Dotek Lerouxe... To jsem opravdu šťastná, protože vlastně na Lerouxe navazuji, muzikálem se pouze nechávám inspirovat - ale že tedy je zdrojem velké inspirace, to se musí nechat! <3
No... jak se to vezme - může i nemůže; neměla na vybranou, jinak by se všude rozneslo, že hraběnka je Slavíkem Londýna... :-/
A hlavně - koho jiného by mohl podezírat? Kdo jiný zasáhl do jejich života takhle fatálně?

[2]: Páni, tak to děkuji! <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama