TVT. - 56. kapitola

6. června 2017 v 18:10 | Zuzana Macháčová |  Tvář v temnotě
Den se chýlil ke konci a na jeho šedivějících skráních ulpíval zlatý prach zapadajícího slunce. Allessandro bloudil pláží, obloukem se vyhýbaje troskám sídla d'Exeter, a přemýšlel nad životem a nad sebou samým, nad světem a nad osudem, nad tím, kam jej nyní směroval jeho cit, tíživý cit k Eleonoře, jakkoliv nedokonalý, palčivě prožívaný. Cítil se prázdný. Byl sám. Tak sám, jako ještě nikdy. Když na tu dívku myslel, viděl ji před sebou, jak se na něj směje a zve jej, aby se připojil k jejímu lučnímu tanci pozdního léta. Jeho cit mu nedovoloval se k ní přidat. Pokud by se jen dotknul její ruky, srdce by to neuneslo. Bylo to podivné, protože ještě před pár lety se úplně mimoděk drželi za ruce, tváře těsně u sebe, a šeptali si mnohá svá tajemství. Toto rozpustilé dětství nahradila ještě ne zcela uzrálá dospělost. A cit. Allessandrův cit. Cit k Eleonoře, který se stal přeneseným bojem za svobodu a který způsobil, že Alessandro se stal náhle zvážnělým, tak nepřirozeně na chlapce jeho věku. S neklidem v duši myslel na Eleon, která se mu stala hlubokým vesmírem, uvnitř nějž bylo všechno v pořádku, uvnitř nějž byl jen klid a harmonie a který byl nádherně vzdálený otcovým ranám a útěkům z domova, které Allesandra neustále provázely životem. Celý se uzavřel do nitra svého srdce, jež pálilo, tolik jej pálilo tím plachým, co mělo zůstat skryté.
Myslel na své srdce.
Vzpomínal.

Vzpomínal na den, kdy se poprvé setkali - ona nádherná, jako
čokoládový bonbónek z luxusního dárkového balení, celá zahalená do
zlatorůžového brokátu, lokny těžké a vonící levandulí, dcera šlechtičny, a on
umouněný, pihatý, potrhané oblečení jeho světle žlutou kůži jen stěží ubránilo
rannímu chladu. Vnímal sám sebe jako plevel, který někdo vyrval i s kořeny,
tento ztracený kluk, sedící na chodníku a hrající ve škarpě čáru. Házel drobné
oblázky, jeho osamělá hra měla jasná pravidla, a čím dále dopadaly, tím větší
kamínky si vybíral. Zrovna když Eleonora procházela kolem, vytáhnul největší
kámen, který měl ve své sbírce. Byl celý leskle černý, jen tu a tam žíhaný
cihlovým zlatem. Byl to jeho nejkrásnější kámen a on jím jako obyčejně uzavíral
hru. Dnes byl úspěšnější, než jindy. Kamínek se však zakutálel příliš daleko,
až k nohám snobské rodiny, příliš spěchající na to, aby si vůbec kdy mohla
uvědomit nádheru obyčejného života. Allessandro lidmi jim podobnými hluboce
pohrdal. Byla tam dívka, zhruba v jeho věku. Sehnula se a Allessandrův milovaný
kámen sevřela v drobné dlani. Rozhlédla se kolem, její pohled se na okamžik
setkal s tím jeho a on rychle sklopil zraky. Kdyby si kdokoliv všimnul, že
žebrák zpříma hledí na šlechtičnu, zlynčoval by jej jeho vlastními oblázky a
vyhnal z města. Dívka ukryla kámen pod sukně a spěchala dál. Allessandrův
nejmilejší oblázek. Bylo mu do breku, když mu dívka i s matkou a chůvou zmizela
z dohledu.
Chtěl už odejít, když se náhle objevila znovu, tentokrát sama,
snad utekla svému doprovodu.
"Řekla jsem matce, že si jdu prohlédnout klobouky za výlohou,"
šeptalo děvčátko překotně. "Čekají na mne za rohem ulice na náměstí."
Natáhla k Allessandrovi ruku, cosi mu podávala. Jeho kámen. Hbitě jako zloděj
si jej vzal zpátky.
"Omlouvám se, že jsem ti ho chtěla vzít."
Změřil si ji pohledem.
"Ty se mě nebojíš?"
Dívka se téměř urazila. "Já se nebojím ničeho!"
"Ani tmy?"
"Ani tmy!"
"Ani smrti?"
"Ani smrti!"
"Tak to dokaž!" Allessandrovy oči zasvítily. "Dnes o půlnoci!
Přijď na hřbitov! Budu tam na tebe čekat!"
Dívka, která se mu později představila jako Eleonora, se zachvěla.
Nebylo nic, čeho by se bála více než tmy a hřbitova! Souhlasila však vzpurně,
koneckonců to bylo ještě malé dítě, a Allessandro k ní natáhl ruku.
"Zasloužíš si ho." pronesl šeptem.
Daroval jí svůj nejmilejší kámen, ten který se mu prve zakutálel, a ona jej přitiskla k srdci. Té noci na hřbitov skutečně přišla, ač ji tam už téměř nečekal. Přišla i přes hrůzu z temnot, jež se jí zračila v očích příliš jasně na to, aby Allessandra přesvědčila o opaku. A Allessandro pro její odvahu uznal svůj omyl, když ji považoval za nafoukanou slečinku z velkoměsta.
Takto začalo jejich podivné přátelství, stvrzené nad hrobem dávno zapomenutého básníka tíží slibu, který vyřklo čisté, nevinné dítě.
Setkávali se pak mnohem častěji a Allessandro měl konečně směr, kterým se ubírat. Eleonora dovedla schopnost nepozorovaně utéci oknem - totiž vyšplhat se na strom, téměř se dotýkající vnějších stěn jejího pokoje, a tiše, tak tiše, jako se to ještě nikdy nikomu nepodařilo, otevřít rozvrzanou branku rozlehlé zahrady - k dokonalosti.
Allessandro si vytvořil chýši z bláta a listí uprostřed lesa, kde občas hořel oheň - a svítil-li přes temnotu stromů, bylo to znamení, že tento chlapec opět nepřespává pod rodnou střechou. Les nebyl daleko od sídla, ve kterém Eleonora žila, a tak ji tam často zval. Užaslá jiskrami, jež létaly k nebi, Allessandrovi vyprávěla příběhy, které slýchala od matky. Nejčastěji ten o Andělu Hudby.
Postupem času začala pro Allesandra krást. Sice jen jídlo z vlastní spižírny, ale přesto se na ni za to její otec velmi hněval. Věděl již o jejím tajeném přátelství s židovským tulákem, když na něj však zavedl hovor s úmyslem zakázat dceři tyto podivné styky, nedokázal ze sebe vydat ani hlásku. Až příliš miloval Eleonořiny oči, viděl v nich své vlastní, které jej žádaly o svolení. A tak se s Allessandrem dívka mohla vídat i za bílého dne - a to byly nejkrásnější časy jejího dětství. Společně objevovali svět a společně dospívali. A Allessandro přišel o rozum. Uvědomoval si, že tu dívenku má rád, příliš rád na to, aby to uneslo jeho mladé, nezkušené srdce.
Miloval ji - a miloval-li ji, miloval ji celou a komplexně. Miloval způsob, jakým si vychutnávala jídlo, požitkářsky a s hlučnými výkřiky patřičného ocenění, miloval, jak přivírala oči, když se smála, a jak jí padaly vlasy do obličeje, když je rozfoukal vítr.
Miloval to, jak se hnala vstříc přílivu, se vztaženými pažemi a sukní volně vlající u kotníků, nestaraje se, že se zrousá.
Miloval to, že neutíkala před deštěm a že po trávě chodila bosá.
Miloval ji pro duši dítěte a krásu mladé ženy, pro slovní hříčky i
pro dosud ještě ne zcela vyzrálé úvahy o životě. Pro příběhy jejího dědečka,
kterého ačkoliv nikdy nepoznala, vroucně milovala takového, jakého si jej
vtiskla do srdce skrze matčino laskavé vyprávění. Pro její arktické oči ledové
královny, nebesky modré, pod jejichž zjihlým dotekem Alessandro pookřával. Oči.
Jediné, v čem se podobala otci, který se již tolik měsíců neohlásil. Jakoby se
po něm slehla hladina oceánu. Byla posmutnělá, všímal si Alessandro. Byla
posmutnělá tím spíš, že se snažil odvést její pozornost od prosakujících zkazek
o ztroskotané lodi společnosti Valencia, na níž se plavil, ač inkognito,
šlechtic Raoul de Chagny. Její otec.

Na druhé straně pláže již padla noc a překvapila Eleonoru, která bloudila písky směrem, kterým slyšela šumět moře. Byla zde sama. Jen ona a oceán, ve kterém se zrcadlil celý vesmír. Jen ona a její myšlenky. Trápila se.
Svlékla si šaty a nahá vstoupila do inkoustově černých vln. Její kůže se bělala v objetí noci a voda jí omývala panenské tělo. Vlasy se smáčely a přilehly k hlavě. Skrze doširoka otevřené oči se jí do žil vlévaly hvězdy.
Vlny šplouchaly a unášely ji dále na moře.
Eleonora ležela na hladině jako pták a přemítala. Matka se v posledních měsících chovala velmi podivně - byla nekonečně šťastná a radostná, hned zase letargická a melancholická, často nervózní, občas podrážděná, jakoby žila v neustálém citovém vypjetí, jež ji nenechá na moment klidnou. Eleonoru z jejího nevysvětlitelného chování posedla bezbřehá tíseň, ke které se přičítal i stesk po otci, jehož zámořská plavba trvala již téměř rok. Ještě nikdy nebyl pryč tak dlouho.
Eleonora nevěděla o ztroskotání otcovy lodi vůbec nic. Netrpělivě jej vyhlížela, a když se na něj ptala matky, odpovědi byly vyhýbavé a neurčité. Z toho všeho ji v nitru tížil chaos, na který nebylo léku. Bylo lze pouze prchnout. Tohle její půlnoční koupání, o kterém nevěděl nikdo na světě, bylo jednou z forem úniku.
Když ji moře propustilo ze své chladné náruče a ona se oblékla, dosud ještě teplá látka jí obemkla tělo jako její druhá kůže. Usedla do písku a nechala si omývat nožky příbojem.
Náhle za sebou zaslechla šramot. S výkřikem vstala a obrátila se, překotně ustoupila dále do moře.
Stál za ní jako přízrak a plachýma vážnýma očima ji pozoroval.
"Co tady děláš?" zasyčela na něj.
Allessandro nahrbil ramena a zadíval se do země, celý se schoulil do klubíčka před jejím ostrým hlasem, který se zaříznul do temnoty bez ozvěn.
"Já… Nocuji tady." zamumlal tiše.
"Nocuješ?" zeptala se Eleonora a zkřížila ruce na prsou.
"Nedaleko. Vždyť to víš. Já… netušil jsem, že tě tady najdu… ne dnes, ne v tuto hodinu a ne když jsi byla… vždyť víš…"
Eleonora zrudla.
"Špehuješ mě?!" zakřičela.
"N-ne, to bych si…"
"Kdo si myslíš, že jsi?"
"Eleonoro…"
"Ne! Nemluv na mne! Tohle si přátelé nedělají, Herschelle!"
Allessandro se zachvěl. Bylo to poprvé v životě, co jej oslovila příjmením, a byla v tom všecka její odtažitost a pohrdání, všechen její hněv a úzkost, jež jí křičely z očí.
"Co tady vlastně chceš? Nevzpomínám si, že bychom se kdy dohodli, že se zde sejdeme!" pokračovala uštěpačně.
"Nevzpomínám si, že bychom se za posledního třičtvrtě roku kdy viděli!" odseknul jí vztekle Allessandro.
Eleonora nechápavě rozhodila rukama.
"Přeci víš, že pokud bys se mnou chtěl mluvit, stačilo zajít k zahradě sídla de Vence, kde v poslední době s matkou trávíme tolik času." opáčila. "Hraběnka je matčina dlouholetá přítelkyně a Samuel a Gertruda jsou také moc milí lidé. Říkala jsem ti přece, že stačí třikrát zabušit do plotu a já za tebou přijdu, jakmile budu moci."
"To mi ale nestačí, Eleonoro!" vykřikl Allessandro a skokem byl u ní. Chytil ji za paži a rozčilením jí zarýval své horké prsty pod kůži. "Nestačí mi pár překotných slůvek, kdy se za každou větou ohlížíš, jestli nás někdo nepřistihl! Nestačí mi tvé tajnůstkářství, kdy vím, že kdyby na nás přišli, okamžitě by mne odehnali jako žebráka, jako plebs! Nechci se tě doprošovat! Chci abys přišla ty za mnou. Abys mi ukázala, že o našem přátelství stále víš. Že pro tebe jsem důležitý… A ty mezitím trávíš čas se Samuelem! Svého času ti byl protivný…" smutně zavrtěl hlavou. "Nerozumím ti, Eleon… Vůbec se v tobě nevyznám!"
Zavládlo ticho, rušené jen šuměním vln, jež na písku v pěnách umíraly.
Hleděl na ni a nyní ji viděl takovou, jaká byla ve skutečnosti, zbavená všech idealistických příkras a pozlátka jeho láskou zaslepeného zraku. Viděl, jak před ním stála bosá ve vlnách, viděl, jak jí příliv vzdouvá sukně, viděl, jak zatíná ruce v pěst a jak jí nehty v dlaních dělají drobné jamky. Viděl, jak její mokré vlasy pomalu schnou a odstávají od hlavy v neposlušných, rozpustilých kudrnách. Viděl její tvář, zkřivenou hněvem a nenávistí a uvědomil si, že to opravdu bylo dlouhých devět měsíců, co spolu naposled trávili čas. Bylo to v domě jejího strýce, kde hráli na piano a potom pouštěli lodičky z papíru na moře. Pozoroval ji a mučila jej vzpomínka na Eleonořinu Carmen, jež kolem něj neviděná poletovala, jako neposedný ptáček. A měl náhle pocit, že zde pod příkrovem nočního moře vidí zpoza bělostné látky šatů prosvítat srdce, červeně zářilo, Eleonořino srdce, ve kterém již Allessandro Herschell neměl své místo. Viděl, že jej nahradili jiní, cizí lidé.
"Změnila jste se, slečno de Chagny." řekl pak chladně. Jeho rysy ztvrdly a on celý se uzavřel do sebe. "Velmi jste se změnila. Předjímáte a považujete mne za horšího, než jste vy sama. Dáváte přednost lidem, kterými jste dříve opovrhovala a mne přezíráte. Ale jsem to já, kdo vámi pohrdá! Kdysi jste si zasloužila mne znát a přicházet do mé skrýše, kdysi, když jsem vás ještě směl vídat na denním světle. Kdysi, když jste se za mne ještě nestyděla. Tolik jste se změnila!"
Eleonora bořila bosá chodidla do měkkého mokrého písku a mlčky naslouchala. Allessandrova řeč jitřila její smysly a každé další jakoby jí hloubilo hrob. Nedokázala ze sebe vydat ani hlásku, jakási tíže jí dolehla na hrdlo a rdousila v něm slova, jež se sotva zrodila. Měla ho opravdu ráda, svého Allessandra, ale zároveň se na něj velmi, velmi hněvala.
"Pryč je ta rozpustilá dívenka, se kterou jsme v noci prchali z nadvlády rodičů a tančili ve vlnách, pryč je ta naivní dívčina, která se mnou sedávala u ohně a vyprávěla mi příběhy o Andělu Hudby!" pokračoval ublíženě Allessandro. "Kde je ti konec, Eleonoro, která ses obávala o mne a můj život, když mne otec bil? Kde je ti konec, Eleonoro, kterás pro mne kradla jídlo, když mi matka na zákaz otce odmítla dát najíst? Kde je ti konec? Nahradila tě žena, zralá a krásná žena, která zpychla svou krásou a vzděláním! Zpychla a začala překrucovat pravdu. Svého spojence považuješ za protivníka. Proč tohle všechno?
Byl jsem jediný opravdový přítel, kterého jsi kdy měla. Nyní ti přátelství věrného Allessandra není dost dobré?"
Nevěřícně zavrtěl hlavou. "Budiž!" zvýšil hlas. "Nejsi ho hodna, Eleonoro de Chagny! Nenávidím tě!"
Potom zmizel. Zanechal po sobě bosé stopy ve vlhkém písku.
Eleonora zůstala stát jako přimražená a v šoku zírala na místo, ze kterého Allessandro právě utekl.
Skutečně se změnila? Opravdu bylo možné, že se ve svém stesku po otci stala chladnou a nepřístupnou světu, který dříve milovala? A že lnula k těm, se kterými by si tatínek přál její přátelství? Gertruda a Samuel de Vence, na které Allessandro narážel, ji donedávna plnili odporem a skrytou hrůzou. Bylo to nyní jinak? A bylo to proto, že by si to přál otec, kterého si tím chtěla nevědomky přivolat zpátky? Zapomínala pro ně na svého židovského přítele a spolubojovníka za sny ve světě dospívajících. Ne, to nebylo možné! Nebo přeci jen?
Kdysi, když poprvé s Allessandrem tajně uprchla ze svého pokoje, aby objevovala nádhery jeho půlnočního světa, si nad hrobem dávno již zapomenutého básníka přísahali, že jejich přátelství potrvá navěky a že bude ryzí a neposkvrněné hanou, či polopravdami uplývajícího života.
Nemohla je nyní ztratit!
Své botky nechala ležet u břehu a následovala bosé stopy Allessandrovy.
Našla ho plačícího.
Ležel tam u příbytku z bláta, větví a suchého listí, který tak dobře znala, vlasy mu zlatil půlnoční oheň a jeho rameny otřásalo němé naříkání. Tvář měl přitisknutou k zemi a ruce sevřel do pěstí.
Když Eleonoru zaslechl přicházet, vstal. Z nitra ohně vytáhnul obrovskou hořící větev, kterou bojovně obrátil proti dívce. Jeho tvář zkřivila nenávist.
"Říkal jsem ti, že nejsi mého přátelství hodna!" zavrčel tiše, hrdelně. "Běž pryč! Nezval jsem tě! Nechci tě tady! Toto je můj dům, můj hrad, má pevnost! Celý tenhle les je můj, jenom můj, a já na tebe poštvu vlky, aby tě roztrhali! Nenávidím tě, Eleonoro de Chagny!"
Eleonora před jeho dětskou záští o krok ucouvla.
"Allessi…" zašvitořila měkkce. "Allessi, poslouchej mne. Kdysi dávno jsi mi daroval ozdobný kámen a oba jsme na něj přísahali věrnost našemu přátelství. Myslíš si, že bych je zradila? Nechtěla jsem ti ublížit."
Allessandro větev pomalu s rozmyslem zahodil zpátky do ohně. Mlčky Eleonoru pozoroval. Rozběhla se k němu, opět bezprostřední jako to dítě, které mu přišlo vrátit zakutálený oblázek, a sevřela ho do náruče. Nepohnul se, jen cítil jak led kolem jeho srdce postupně taje.
"Je to tolik složité, Allessi!" šeptala. "Matka se chová podivně a já nevím, čemu to přičítat. Snad málo zdravím starší lidi, anebo mám vzadu sukně vždycky umolousané. Je tolik složité předvídat matčiny nálady, je tolik složité vyhýbat se jejímu hněvu a snad i proto se měním. Nerada bych o tebe přišla. Ne pro pár hněvivých slov…"
Zavládlo ticho, kdy se dvě bytosti spojily v jednu ve vzájemném objetí.
Roztříštila je Eleonora a spolu s nimi zbortila všechno, co až dosud opatrně spojovala dohromady.
"Allessi, řekni mi, myslíš si, že jsou mé šaty ukoptěné?" zeptala se hloupě.
Allessandro ji odstrčil a nevěřícně si ji měřil pohledem.
"Jestli tě trápí tohle," řekl bezvýrazně. "tak si můžeš s ledovým klidem podat ruce s jedním z těch usmrkaných harantů hrabat de Vence! S Gertrudou a vlastně i se Samuelem." Couvl o krok dozadu. "Oba dva je nenávidím!" zakřičel. "Jsou tak povrchní! Už téměř dospělí, ale přesto stále tolik hloupí! Nezajímají se o nic jiného, než o sebe a o své touhy, potřeby okolí jim proklouzávají mezi prsty bez povšimnutí. Jsou zlí a zlomyslní! A ty jsi stejná jako oni!"
Jeho ironický úsměv se brzy proměnil v příšerný škleb zloby.
"Nemám šaty vzadu příliš ušmudlané?" pitvořil se. "Tohle je jediné, co tě zajímá? Nevidíš, že tvá matka trpí? Myslíš si, že svět se otáčí jen kolem tebe? Nechceš zradit naše přátelství a přitom je zde zase a poznovu zrazuješ. Přísahala jsi, že budeš navždycky tak čistá, jako jsi byla prve, že budeš navždycky dítětem a že se nenecháš zlámat světem povinností a nároků dospělých! A nyní tě zajímají jen tvé drahé šaty? Vrať se ke vznešeným usmrkancům de Vence, kteří si bez cizí pomoci nedokáží utřít ani nudli u nosu. Už mě nezajímáš o nic víc, než tenhle kámen u cesty! Jsi mi úplně ukradená, Eleonoro!"
Eleoně vhrkly slzy do očí. Vztekle je setřela horkou dlaní a potom ji sevřela v pěst. Tolik ji bolelo to, co jí zde Allessandro vyčítal! Tolik jí ubližovalo to, jak o ní přemýšlel! Tolik ji rdousilo jeho odmítnutí!
Ne, ne! Nesmí mu dát najevo, jak moc ji zraňuje! Nesmí učinit smírný krok, protože ten, který to celé způsobil, se musí omluvit jako prvý! Komtesa se přeci nebude ponižovat! A Allessandro pochybil, Allessandro vykřesal jiskru! On, nikoliv ona!
"Jak to o mě můžeš říct?" vykřikla. "Podívej se na sebe! Vždyť ty ses naopak vůbec nezměnil! Pořád stejně osamělý, pořád stejně zahořklý, neboť to, jak moc tě tvá vykořeněnost zraňuje, si nikdy nepřiznáš! Pořád stejně vztahovačný, stále stejné urážlivé dítě, které se s nikým nedokáže dohodnout a které si přízeň světa vztekle vydupe! Pořád stejný potížista jako před lety. A ty si myslíš, že mi zde smíš něco vyčítat? Lépe je se natisíckrát změnit a udělat několik omylů, když kráčíš za vidinou lepšího já, nežli zůstat stejně omezený, jako jsi až doposud byl! Skoro mě neznáš! Co ti tedy dává právo mne soudit?"
"Znám tě velice dobře, Eleonoro!" zakřičel. "Miloval jsem tě!" Tato slova se zařízla do hrobového ticha, aby se mohla vrátit v nekonečných ozvěnách. "Miloval! Kdysi… Dávno. A nyní tě nenávidím!"
Eleonora zalapala po dechu. Miloval ji. Jak to, že to neviděla?
"Jsi hloupá, povrchní a zlá!" pokračoval. "Jsi jako všichni ti z hrabství de Vence. Nenávidím je! Kdybys nebyla jako oni, nikdy bys mi nezačala vykládat, jak omezený ti připadám! Kdybys nebyla jako oni, záleželo by ti na jiných věcech, než jen na pozlátku a vlastní cti!"
"A na čem by mi podle tebe mělo záležet?"
"Já nevím! Třeba na tom, že je tvůj otec mrtvý!" zaječel Allessandro. "Neviděl jsem tě pro něj uronit jedinou slzu! To jsi tak bezcitná? To ti na něm záleželo tak málo? Tvůj otec je mrtvý a ty mu nevěnuješ jedinou vzpomínku!"
Eleonora zesinala.
"Můj otec je mrtev?" zalapala po dechu.
Allessandro bezděky o krok ustoupil.
Tohle nechtěl. Tohle ne. Zašel až příliš daleko.
Nechal se ovládnout zvířecím vztekem a říkal Eleonoře věci, které si o ní nemyslel, ne doopravdy. Věděl, že jí nikdo neřekl pravdu o jejím otci. Věděl, že jej proto nemohla oplakat. A věděl také, že se nyní dozvěděla o ztroskotání otcovy lodi tím nejhorším možným způsobem.
Viděl, jak se Eleonoře roztřásla kolena, v pootevřených ústech jí vyschlo, rty jí popraskaly. Oči, tyto nebesky modré oči zběsile těkaly z místa na místo, neschopné na cokoliv zaostřit. Allessandro dokonce slyšel jak těžce a hluboce tluče její srdce. Tak nesnesitelně pomalu, jakoby se každou vteřinou mělo zastavit! Slyšel také neznatelné sípání, jak prudce dýchala nosem. Oči se plnily slzami.
Náhle hořce litoval všeho, co jí zde vyčetl. Bylo však již pozdě. Příliš pozdě. Slova jednou řečená již nikdy nelze vzít zpět.
Eleonora zasténala hlasem raněné srny a dala se na útěk.
"Eleon, počkej!" volal za ní. "Tajil jsem ti to, protože jsem ti nechtěl ublížit! Eleon, tak počkej přece! Vrať se mi zpátky! Nechtěl jsem, aby to dopadlo takhle! Prosím…"
Ale ona jej už neslyšela.

Vtrhla do matčina pokoje.
Christina seděla u stolu a četla jakýsi dopis.
"Matko!" křičela Eleonora zlostně, celá se zalykala slzami hořkosti a bezkonečného žalu nad ztrátou nejmilovanějšího člověka, kterého v životě poznala. "Lhala jste mi! Zamlčela jste mi…! Vy zlá, zlá, prolhaná! Nemohu si vás déle vážit! Více vás nemohu nazývat matkou! Proč jste mi neřekla pravdu o otcově lodi? Vím, že ztroskotala! Vím, že to tak je! Řekl mi to Allessandro!
Proč jste mi neřekla, že je otec mrtvý?"
Eleonoru svírala šílená křeč zášti a žalu a ona ji v sobě nedokázala potlačit. Rozkřičela se hysterickým křikem malého dítěte, rukama si vjela do vlasů a držela se za hlavu, která hrozila vybuchnout, nehty si zarývala do jemné pokožky a tváře jí rudly nedostatkem vzduchu. Působila si bolest, aby přehlušila bolest ještě větší, trestala sama sebe za to, že byla tak špatná dcera. A nyní již tatínka nepřesvědčí o opaku! Už nikdy, nikdy, nikdy jej neuvidí, nikdy jej neobejme, nikdy mu neřekne, jak moc jej miluje. Nikdy. Na Eleonoru slovo "nikdy" doráželo ze všech stran.
Probůh, uvědomila si, vždyť ona se s ním před plavbou, jež mu byla osudová, ani nepřišla rozloučit! Pohádala se s ním! Bodlo ji u srdce. Nechtěla, aby poslední, co si její otec vybavil, byl vztek a zlá slova, která si vyměnili.
Christina vstala a rychle přešla k Eleonoře. Věděla, že její dítě upadlo do šoku a když je v takovém stavu, může dělat jediné. Vzala dceru do náruče, sklesla s ní na postel a dlouho, dlouho ji pevně držela v objetí péřových podušek. Tiše jí zpívala ukolébavku z dětství, která Eleonoru vždy dokázala ukonejšit. Když se pak dívka konečně alespoň zčásti uklidnila, Christina vzala její tvář do dlaní a zahleděla se na ni svýma hluboce laskavýma očima. Bylo v nich cosi nového, cosi, co v nich Eleonora neviděla již tak dlouho!
Byly radostné, štěstím doslova přetékaly.
Jak se ale mohla radovat, když byl Raoul mrtev?
"Eleonoro, dcero moje!" zvolala jásavě Christina. "Dcerunko! Nermuť se, nevěř těm, co takhle mluví, protože to oni ti lžou. Upokoj své srdce!" její zpěvný hlas zurčil hrdelní radostí a zrak se jí smál. "Tatínek není mrtvý! Ano, je pravdou, že jeho loď ztroskotala, ale on se zachránil. Ano, je tomu tak, zachránil se! Právě jsem o tom dostala zprávu! Rozjasni své čelo a zažeň strasti, již je nemusíš déle nést na svých bedrech. Tatínek se nám vrací, Eleon! Vrací se!"
Eleonora se utopila v matčině vřelé náruči a ve vlastních slzách. Byly to slzy úlevy a štěstí. Ještě ji držel v zajetí žal, ještě tomu úplně nevěřila, přesto jí bylo náhle lehko, tak lehko, jako ptáku. Srdce ji bolelo, tolik ji bolelo neschopností a strachem uvěřit něčemu, co ji téměř zabilo.
Zaklonila hlavu a začala se nekontrolovatelně smát, smála se dlouho, příliš dlouho. Christina ji celou tu dobu stále držela v náruči a jemně ji chovala, jakoby byla opět nemluvnětem.
"Všechno už je v pořádku, má sladká holčičko. Všechno je tak jak má být." šeptala měkce. Když Eleonora konečně přišla k sobě, posadila ji Christina naproti sobě a vzala ji za ruce. Vypadaly jako dvě sestry, které si svěřují malicherná dívčí tajemství.
"Tatínek se vrací, Eleon. Podívej, sám mi nechal poslat list. Ptáček jej přinesl! Tady, vidíš? Poznáváš tatínkovo písmo?"
Všecka radostná dceři vtiskla do ruky dopis a dychtivě očekávala její reakci. Eleonora vykřikla vzrušením.
"Matičko, je tomu skutečně tak? Byla zpráva o jeho smrti opravdu jen sprostá lež?"
"Ano, dcerunko moje, ano, byla to lež. Věř tomu, protože otec se konečně vrací domů!"
Obě si padly do náruče a plakaly úlevou. Plakaly radostí jedna druhé do vlasů.
"Přijíždí!" vzlykala Eleonora.
Ano.
Tohle Raoul de Chagny napsal na list, který dal zaslat do domovského přístavu.
Jediné slovo.
Ubohý Raoul, který by napsal dopis na tisíce řádek, se omezil na strohé "Přijíždím". Žádná slůvka lásky, žádná ujištění, pouze chladný kontrast papíru a inkoustu, který se na několika místech lehce rozpíjel.
Ano. Raoul přijíždí. A ty, Christino de Chagny, se obávej dne, kdy se jeho plachty objeví na obzoru. Bouře byla hutná a hrozila udeřit co nevidět.
Přijíždím.
Raoul přijíždí a bouře se blíží společně s ním.
Obávej se dne, kdy udeří, Christino!
A ona udeří brzy!
 


Komentáře

1 Lotte Lotte | Web | 17. června 2017 v 17:01 | Reagovat

Ah, jsem ráda, že zkouškové je za mnou a já si konečně mohla sednout k tvé nové kapitole. :)
Příběh o seznámení Alessandra a Eleon je tak strašně milý! A má v sobě zachycenou tu dětskou nevinnost a čas her tak věrně, až jsem si sama na ty časy zavzpomínala. :D
Jejich hádka a usmiřování a zase hádka v sobě měla hodně emocí, živelnost, kterými oba tak bohatě oplývají. Bylo to totiž takové velmi lidské - oba se v něčem mýlili a zároveň měli oba v něčem pravdu. Ale Alessandro udeřil hřebíček na hlavičku s tím, že je poněkud podivné, jak moc je Eleon slepá k trápení Christine.
Taky se mi moc líbilo, jak se ti v koupací podařilo tak dobře reflektovat její pocity, její proměňující se, dospívající povahu.
Ha! Já jsem věděla, že Raoul celou dobu v bezpečí baštil banány! :D A nebude věřit žádným pomluvám, nenene! Prostě ne! Jenom neměl čas psát delší dopis. :D Určitě. :D Ach jo, já se snad začnu bát návratu Raoula?! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama