TVT - 55. kapitola

18. dubna 2017 v 15:07 | Zuzana Macháčová |  Tvář v temnotě
Stál ve svém pokoji s bosýma nohama, jež špinily parkety, popsané inkoustem a skvrnami levného vína, stál u plátna, které se pod něžnými doteky jeho štětců chvělo a svíjelo, jako mrouskající kočka. Anthony se opět ponořil do procesu tvorby, který tolik miloval. To, jak se mu opět navracel ten dávný pach starého lnu, oleje, barevného prášku a zaschlého inkoustu, miloval, stejně jako způsob, s jakým ze štětců stékala barva zpět na paletu, když jí nabral příliš mnoho. Zbožňoval vykreslování každého detailu - zejména očím byl schopen věnovat celé hodiny. Dnes byl však roztržitý a nesoustředěný, docela mimo sebe, jako neposedný ptáček, hnedle klesající, hned zase stoupající k výšinám, a myšlenky mu těkaly pryč z místnosti, pryč od portrétu, unikaly z Anthonyho světa fantazie pryč k realitě, jež se mu zde otevírala jako poupě a jež nenechávala jeho srdce klidným. Modelem roztěkanému obrazotvůrci seděla žena, schoulená na podlaze. Objímala si kolena a za zlatistvým vodopádem vlasů halila nahý obličej v látku šatů. Kůži měla mléčnou jako z alabastru a rtíky zrůžovělé ranním chladem, který ji provázel do bytu malířova.
Také ona byla všecka neklidná, také ona nevěnovala přílišnou pozornost malbě a vlastně se ani nesnažila zůstat nehybná. Tajně si prohlížela Anthonyho hezkou tvář a tajila dech. Při pohledu na šikovné ruce malířovy se jí zase a poznovu na mysl vracel onen hřejivý dotek, neúmyslný dotek, jehož se nevěda dopustil, když jí onehdy pomáhal sesbírat rozkutálené slívy s dláždění, líbaného večerem.
Ta žena byla Margaretta a vnesla do jeho bytu vůni ambry, švestek a bílého pižma.

Nedokázali jeden od druhého odtrhnout oči.
Náhodné setkání, jež smazalo veškeré předchozí úmysly a nahradilo je rozechvělou myšlenkou na včera, měli oba dosud živě otisknuto v paměti.
Záhy se ponořili do hovoru, jenž šuměl jako řeka, mnohé si, neklidní, řekli a neméně se smáli. Mezitím mladý student filosofie zvěčňoval roztřesenými tahy štětce Margarettin portrét.
Když dokončil své dílo a připojil k němu svůj podpis, aby je v celé kráse mohl ukázat dívce, den se chýlil ku poledni.
Ozval se šramot, jak otáčel stojan směrem k portrétované.
Popatřila na hotové dílo.
Byla svědkem malby ženy, jež se rozpouštěla v bělostné říze, vlající prostorem. Ženy, jejíž rysy se zostřovaly a nabývaly na formě, čím více se blížily obličeji. Poznávala sama sebe, zároveň však jakoby sledovala abstraktní, nadpozemskou vílu, sen, pouhý vzdech letního rána. Kolem hlavy zářila svatozář zlatě medových vlasů a dodávala jí na dojmu světice. Celou malbu, laděnou do světlounkých, svěžích tónů, jež lahodily oku a konejšily je po dlouhém dni, podtrhovala temná mechová zeleň, plná tajemství.
Byly to oči, jež dodávaly obrazu na hloubce.
Margarettina horká, dosud rozjásaná tvář zmatněla, ztěžkla zklamáním, a její srdce pokleslo. Dílo bylo dozajista skvostné a obdivuhodné, Margaretta je však nenáviděla. Pro své vlastní oči, pro tyto dva zrádné, kteří toho o ní tolik prozradili a které proklela.
Kromě ztajeného úsměvu se v nich ještě cos zaskvělo, ještě cosi, co odhalilo ženu, která před světem skrývala nejedno tajemství.
Vše hezké, co se až doposud událo, bylo zapomenuto a Margaretta nebyla daleka pláče.
Anthony s veškerou důsledností zvěčnil její bol a trýzněné srdce. Ty oči naříkaly a namísto slunce z nich zářila temnota. Zračilo se v nich veškeré zlo a utrpení, které tato žena až dosud napáchala, a také všechny zasuté křivdy, jež ji dohnaly ke zlovolným činům a na které téměř zapomněla.
Anthony, prokletý malíř povahokreseb, zde zachytil každý krvavý šrám, jenž zdobil Margarettinu rozjitřenou duši hříšnice.
Veškerá minulost, jež jí nedávala spát, ji nyní dostihla.


Osudí začalo rotovat v okamžiku, kdy po letech opět překročila práh residence, kde jako malá nalezla svůj druhý domov. A právě zde kdysi nenávist vyplodila zlo. Už když se za ní zavřely brány pařížského sídla rodu de Chagny, věděla, že úskočný pakt, jehož byla součástí a jenž se zde toho dne stvrdil, se netočí pouze kolem prostého dodržení slibu a peněžité odměny, jež jí ze závazku plynula. Hrabě Phillip Margarettě dal záminku, aby zapátrala ve vlastním srdci a vyhledala v něm prastaré křivdy, kterých se na ní kdysi dopustil jeho bratr Raoul de Chagny.
Drzý neomalený chlapec, kterému s posměchem říkávala le petit vicomte.
To proti němu od onoho dne obracela každý svůj krok. Pokyny starého pleticháře pak šikovně obcházela a činila pouze to, z čeho mohla těžit ve vlastní prospěch.
Věděla, že to, k čemu se upsala, nebylo správné, žádný argument však nebyl dostatečně silný, aby změnil její úmysly. S nevýslovným potěšením proto operovala s nemalou finanční částkou, kterou jí hrabě Phillip zasílal výměnou za informace, jež se mu zdály být ve společné hře proti bratrovi klíčové. Netušil, hlupák, že je již dávno postaven mimo hru.
A kolesa intrik se dala do pohybu.
Margarettina touha zvědět, co stálo za slovy o Fantomovi Opery, který se před nedávnou dobou ukázal být mnohem méně vybájeným, než se všeobecně věřilo, ji zavedla do jeho království. Do prokleté budovy pařížské opery, kde probíhalo slavnostní předání ředitelských pravomocí muži jménem Christian Morgenstern. Mnohem více bylo lze tuto slavnost považovat za pietní uctění památky zesnulého Armanda Moncharmina. Skonal na následky srdeční příhody poté, co jej vyděsil učitel hudby Gabriel. Proslýchalo se, že ho přepracovaný muž považoval za zmiňovaný přízrak, bloudící Operou, a Margaretta zde vycítila svou příležitost. Příležitost dozvědět se o divě Daaé, kterou Raoul de Chagny pojal za choť, a o jejím únosu z jeviště další podrobnosti.
Příliš se v celé kauze neorientovala. Přízraku, který měl strašit v tomto divadle, se říkalo všelijak. Nejčastěji Fantóm, Duch, anebo Anděl. Údajně to byl právě on, kdo stál za oním únosem.
Policie nikoho neobjevila, přesto mnohé zúčastněné dosud Fantomův teror držel v pasti a spousta jazyků o celé záležitosti odmítala hovořit. Margaretta neměla mnoho štěstí, nedozvěděla se více, než to, co sama vyčetla z místního bulváru. Ani poměr mezi Christinou Daaé a Raoulem de Chagny neobohatila o nic, co by nevěděla. Byla to právě Christina, bretaňský slavíček, který jí jednoho pršavého rána okradl o přízeň malého chlapce, a byla to právě ona, koho později tento muž pojal za svou choť. Nelze říct, že by ji Margaretta nenáviděla. Necítila k ní zhola nic. Ostatně ji znala pouze jménem z nesouvislé historky o rudé stuze, polapené mořem, a později z oddacího listu, který si hrabě Phillip jakýmsi záhadným způsobem opatřil. Nebyla to Christina, proti komu namířila svůj hněv. Byl to Raoul, kdo jí ublížil.
Margaretta se chvatně připravila na cestu přes oceán, předtím si však v Anglii, kam novomanželé odjeli, vytvořila pochybné konexe. Phillip totiž vytušil, že se Raoul se sopranistkou ožení i přes jeho výhrady, a bylo mu jasné, že se mu potom nenávratně ztratí, že ulétnou z Paříže pryč, jako ptáčci, puštění z klece. Dohodnul tedy drobnou lest, díky níž se Raoulovi otevřela nová východiska. Ten okamžitě prchl z Paříže do Londýna, kam jej pozval jeho drahý strýc. Netušil již, že toto pozvání bylo zinscenováno bratrem, z jehož zhoubného vlivu se tolik toužil vymanit!
Edgar de Chagny, nepřístupný starý muž, špatně snášející jakýkoliv kontakt s lidmi, nenáviděl ženy a pohrdal jejich příliš nespoutaným mládím. Razantně odmítal jejich přítomnost ve svém sídle, kam se před světem ukrýval jako poustevník. Christinu neměl rád především. Už jen pro její podobu s jinou ženou, jež pro něj byla v minulosti velice důležitá.
Pro Raoula tedy musela být bratrova nepřízeň zcela fatální, neboť mu vřelá pozvánka jeho strýce, věčného morouse a škarohlída, nepřipadala sebevíc divná, ba se nad ní ani nepozastavil!
A právě s tímto nevrlým starcem si Margaretta na doporučení hraběte Phillipa vyměnila několik listů. Edgar de Chagny jí byl ochoten kdykoliv poskytnout své dispozice. Postaral se například o to, aby si novomanželé nemohli najmout vlastní domov a zůstali tak zcela závislí na jeho podpoře.
Jakožto jediný pasažér na lodi pak Margaretta přeplula širé vody, aby se mohla na anglické půdě zaplést do naprosto neuvěřitelného sledu náhod, díky němuž mohla na karetní stůl sypat jeden trumf za druhým.
První zcela fantastická událost, kterou by nevymyslel žádný stratég ani myslitel, se odehrála již v Doveru. Na rybím trhu téměř hned po svém vylodění potkala ženu, která její dotazy na levné ubytování přesměrovala na paní Jenkisnovou. Byla to bodrá nezáludná stará dáma z předměstí, jež netušila, že se stane pěšákem v kolesech odsouzeníhodných intrik. V jejím sousedství bydlila postava, jež se ukázala být pro Margarettu zcela klíčovou. Sofia, křehká dívenka ze Skandinávie, jež se dávno, pradávno, v dobách bezstarostného dětství přátelila s hraběnkou de Chagny - s tou hraběnkou, jež přišla z Paříže a na jejíž pochybnou minulost se zde v Anglii příliš nehledělo.
Margaretta prostřednictvím madam Jenkisnové vpustila Sofii na hrací pole. Úspěch byl předem zaručen, protože intrikánce Edgar de Chagny přislíbil, že Raoula, toto zpychlé princátko, pošle do medvědího brlohu v pravý čas. Přímo do náruče Ďáblu. Jak velké zrady se dopouštěl na vlastním příbuzenstvu, buď netušil, anebo tomu odmítal věnovat pozornost. Osidla se pevně uzamkla a Raoul padl do zajetí slovům, z jejichž vlivu se pak již nikdy nedostal.
"Cítím se za Erikovu smrt jakýmsi způsobem odpovědná, snad poněkud vinná." šeptala Christina dávné přítelkyni z dětství, které otevřela své srdce. "Pořád k němu cítím cosi zvláštního, cosi, co jsem ještě nikdy necítila. K nikomu. Ani k Raoulovi ne."
A byla to právě Margaretta, kdo poté jako stín naslouchal celému sporu mezi Raoulem a Christinou, sporu o nikdy nevysvětlenou přízeň divy Daaé k Andělu Hudby, sporu o prsten, který přislíbila nosit na srdci, sporu o onen prokletý zlatý prsten Fantoma Opery, který Raoul nenáviděl.
A opět v Paříži Margaretta hodlala na svém spolupachateli vymáhat další finanční jistoty. Ten stín, který si z hraběte Phillipa tropil žerty a vydíral jej, když žádal za své služby dvojnásobek, to byla ona.
Myslela také na pochybné konexe s rodinnou přítelkyní hrabat de Chagny madame de Vence, které se představila jako Georgia. A snad i proto byla jednou z prvních, komu přinesli informace o ztroskotání námořní flotily, členem jejíž posádky byl nenáviděný Raoul de Chagny.
Margaretta jako stín toho večera seděla ve fiakru před londýnskou operou, kam vyslala posla, aby divu, známou pod jménem Christine Daaé, zpravil o oné tragické události. Sledovala ji pak, když všecka umdlévající v doprovodu vévody Xerxe opouštěla budovu.
Tento vévoda, tolik zničený svou neopětovanou láskou k přednímu sopránu, se mladé ženě vemluvil do přízně natolik, že souhlasila se smluveným dostaveníčkem, by oddálila svou smrt, když byla vržena na skaliska srdce, jež puklo.
Tento pochybný vévoda, jenž léta zasílal divě Daaé milostná psaníčka, tento falešný šlechtic se v její šatně ocitnul právě včas, aby ochromenou Christinu zachytil předtím, než se sesune na podlahu.
Nebyl to nikdo jiný, než Margarettin věrný nohsled François!
Požadoval na Christině manželovu osobní korespondenci. Christinu jistě nikdy nenapadlo, že za přízeň muže, který ji držel v šachu, bude platit tak nečekanou cenu. Osobní korespondence a vše, co jakkoliv souviselo s Raoulovými soukromými styky. Měla se tedy nepřímo stát Margarettiným spojencem proti vlastnímu manželovi! Ó, jak důmyslně byly tyto intriky naplánovány! O Margarettě zatím Christina de Chagny neměla nejmenší tušení. Byl to Xerxes, a tedy François, kdo ji mohl kompromitovat pravdami, jež neměl nikdo zvědět - a Christina byla lapena do pasti.
A aby Margaretta konečně završila své dílo zkázy, napsala list muži, kterého toužila zničit. Raoulovi de Chagny. Téměř s jistotou jej považovala za mrtvého, učinila tak pouze pro případ, kdyby náraz na skaliska přežil. V oněch prokletých řádcích tohoto drzého snílka a domýšlivce, zpychlého a úskočného jako hádě, zpravila o vybájené nevěře jeho až doposud neposkvrněné manželky.
"Pane de Chagny, je mi líto, že musím být poslem špatných zpráv…" znělo jí nyní v uších.
Vždy za ni jednali druzí, každý v jejím okolí se stal loutkou, kterou vsadila do vlastních kulis ve správný čas. Margaretta byla především baronka, ač se tohoto titulu na čas zřekla, aby neohrozila průběh svých intrik. Do tohoto stavu povýšil starý hrabě Phillibert de Chagny Margarettinu matku za zásluhy celé její rodiny, ze které pocházely guvernantky, neodmyslitelně spojené s rodem již celá pokolení. Margaretta se tak automaticky společně s rodičem stala baronkou.
Odmítala si zašpinit ruce čímkoliv jiným, nežli vítězným smíchem.
Až dosud ji hnala vpřed pouze touha po pomstě.
Baronka Margarette de Vendé, ublížená, ukřivděná a zahanbená. Ztracenec světa, toužící po tom, nalézt svůj klid. Myslela si, bláhová, že jej nalezne poté, co si s Raoulem vyrovná účty!
A přišel jediný večer, který tento její triumf rozfoukal jako zemřelé listí. Jediný večer, kdy se srazila s mladíkem, který se bezděky dotkl její duše, když vkládal do košíku poztrácené slívy. Představil se jako Anthony.
Dlouho pak bloudila, malátná, nyní nikoliv ničící, ale milující, zcela posedlá prchavostí onoho okamžiku.
Anthony… Kudy chodí? Myslí na ni?
Zbloudila ve vlastní existenci a došla až sem - jak zdá se, nalezla správnou cestu.
A nyní zde hleděla na vlastní podobiznu, zachycenou Anthonyho štětci, kterou nenáviděla. A nenáviděla-li podobiznu, nenáviděla sebe samu!
Ó, jak proklatě Anthony dokázal číst v její duši, jak bolestně ve výrazu očí obnažil nitro barončino!
Hleděla na obraz, bez hnutí, bez výrazu.
Skutečně měla tak chladné oči?
Ó ne! Snad může svou duši ještě zachránit!
Margaretta toužila obraz zničit a nikdy, ach nikdy již o něm nehovořit, zapomenout, ano, zapomenout na to, že se kdy setkala s mladíkem, který si říkal Anthony, a který jí ve sladkém podvečeru pomohl posbírat rozkutálené slívy.
Pohledy dvou mladých lidí se setkaly a Margaretta se propadla do prázdnoty. V Anthonyho tváři se zračila něha, pochopení a lítost.
"Nelíbí se vám, viďte?" zeptal se měkce.
"Ach, ne! Ne!" vyhrkla překotně. "Ne. Je… je zajisté skvostný, jen… Snad bych pozměnila ty oči! Jsou takové - k čemu je přirovnat? Kruté, ano, řekla bych, že jsou kruté."
Anthony se na ženu před sebou dlouze zahleděl.
"Jsem si jist, že jsem je vystihnul docela přesně, slečno." řekl pak tiše.
Skryla svou hořící tvář do dlaní.
"Připadám vám krutá, Anthony?"
"To ne!" vykřikl a spěšně vzal její ruce do svých. "To nikoliv." smutně se usmál. "Vidím jen, že máte velice zraněnou duši a nikdo vám neumí poskytnout rozhřešení." Na moment se odmlčel a potom téměř šeptem dodal: "Snad… snad jen v lásce je naleznete."
Lehce se naklonil s úmyslem vtisknout Margarettě polibek na hřbet ruky, vytrhla se mu však a s díky za čas, který obrazu věnoval, před ním utekla do ulic.



Prchala z jeho domu rozjitřena. Rozjitřena vším, co si připomněla, rozjitřena vědomím, že si po celou dobu byla vědoma svého ostouzeníhodného intrikářství a že až nyní na ni dolehlo, jak hanebná ve skutečnosti byla, rozjitřená pocitem, že ji snad Anthony vnímá jako hříšnici. Nic více by nezasluhovala. Leč on ji neodsoudil, on jí nabízel naději na spásu - a to ji soužilo především.
"Vidím jen, že máte velice zraněnou duši a nikdo vám neumí poskytnout rozhřešení." řekl. "Snad jen v lásce je naleznete."
Kým byl, že mohl takto hovořit!
A co je ten nový cit, který Margarettě drtil útroby? Co je ten nový cit, který v ní ožil, když Anthony vyřkl svá poslední slova? Zajisté strach z toho, že ji člověk, kterého snad mohla mít ráda, zavrhne. Strach z toho, že jej ztratí dřív, než jej doopravdy nalezla.
Baronka de Vendée dnes více než jindy zatoužila být někým jiným, než ve skutečnosti byla. Toužila být čistá, tak čistá, jako slavíček z Bretaně, který ji kdysi okradl o vliv na Raoula de Chagny! Snad právě tehdy Margaretta začala ničit svou dětskou nevinnost urputnou snahou ovládnout a vlastnit chlapce, kterému říkala le petit vicomte.
Když jako přízrak vplula do domku madam Jenkisnové, zavřela za sebou dveře. Teprve v okamžiku, kdy byla konečně zcela izolována od pohledů ostatních cizinců, kteří ji na ulici míjeli, se rozplakala. Hořce a bezútěšně.
Stala se duchem, stínem, nejedla, nepila, odmítala spát. Proč vlastně?
Usedla za stůl a horečnatou rukou sepsala dopis, adresovaný do Paříže, v němž se zřekla vlastního podílu na intrikách proti Phillipovu bratru, a vracela mu tímto způsobem veškerý obnos, který tak nečestně nabyla.
Snad není vše ztraceno!
Snad může svou bídnou duši ještě zachránit!
Co byl ten cit, který ji nutil takto jednat? Co byl ten cit, který ji pohnul k pláči?
Ach, Anthony!
Kéž by jí nikdy nesesbíral ze země slívy, které upustila!
Kéž by nikdy nenalezl pravdu v jejích prokletých očích!
Jak o ní jen smýšlí?
A myslí na ni?
 


Komentáře

1 Lotte Lotte | Web | 18. dubna 2017 v 19:34 | Reagovat

Je nádherné, jak jsi popsala tu atmosféru při malování portrétu. Taková poklidná činnost, u které se toho tolik neděje, a přitom z toho čiší taková spousta pocitů, jako bychom byli v tom studentově bytu.
Margaretty mi bylo líto, i když...inu, je to komplikovaná postava. Ale velmi komplexní. :)
Le petit vicomte? Raoul a křivdy? No toto!
Ach, on ji nemiloval! On vylovil Christine stuhu z moře a tím ublížil jiné! Ach, ta zpropadená neopětovaná láska! Ale jaké "štěstí", že Margaretta nejde po Christine. To už by byli dva šílenci. (Pořád jsem ohledně zápletky Christine velmi neklidná).
Tak ten anglický azyl Raoula a Christine vůbec nebyl azyl! To je bomba vedle bomby. :D Ale hodně to vysvětluje, že mě to nenapadlo. :D
Tak já píšu o zápletce Christine a vzápětí mi objasníš, že i za tím vlastně stojí Margaretta. Mondieu! To je brilantní! Svázala jsi volné konce a fakt jsi mě překvapila!
Chudák Raoul, to bude hrozné, až se vrátí a tohle se dozví. Protože Raoul se VRÁTÍ!!! Musí! :D Chudák, určitě sedí na nějakém pustém ostrově a baští ananasy a kokosy. :D
Jak Dorian Grey hleděl na vlastní obraz, aby si jeho prostřednictvím uchoval mládí, tak Margaretta hledí na ten svůj a snaží se jejím prostřednictvím naopak očistit. Je to strašně krásná metafora, kterou jsi tady použila, že občas stačí opravdu jen vteřina...
To byla moc skvělá kapitola. A jsem ráda, že jsi v ní tolik vysvětlila, ale přitom stále nechala i nezodpovězené. :)

2 Zuzana Macháčová Zuzana Macháčová | Web | 18. dubna 2017 v 20:31 | Reagovat

[1]: A toto je překrásný komentář, díky ti za něj!
Le petit vicomte se bude ještě hodně divit, řekla bych - pokud ovšem opravdu sedí na ostrově a baští banány! (:DDD - tohle mě totálně odrovnalo, by thé way! :DDD)
Jo sama jsem se bála jestli jsem toho neodhalila moc, ale nakonec, jak mohu vidět, je to tak akorát!
Ach, Dorian Gray mne nenapadl! To mne těší, že v tom lze hledat až takové metaforično! :D
A ještě jednou děkuji za úžasný komentář, nakopnul mě tak, že snad ještě dnes dopíšu celou knihu! :DD

3 Adele Adele | Web | 5. května 2017 v 14:24 | Reagovat

Ach, scéna s portrétováním se stala mojí nejoblíbenější pasáží z povídky. :D Jj, Margaretta je komplikovaná postava a tady mi ji bylo - snad poprvé - opravdu líto. Vzhledem k tomu, co všechno natropila, to už je co říct. :D
Za tím byla taky ona?! Ta ženská toho má na svědomí víc než jsem si myslela! :D
Taky doufám, že se Raoul vrátí. :-) (Hihi, představa Raoula na ostrově jak baští banány mě fakt pobavila. :D)

4 Zuzana Macháčová Zuzana Macháčová | Web | 7. května 2017 v 9:22 | Reagovat

Jsem moc ráda, že Margaretta dokázala - i přes to zlé, co učinila - vyvolat soucit! A když si uvědomím, že původně to měla být pouze "černobílá" postava, která tahá za nitky - těší mne to tím víc! :)
Jo, docela uvažuji, že bych do některé z kapitol (pokud je ovšem Raoul naživu ;)) mohla banánovou scénu klidně dát, když to tady tak zdomácnělo! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama