TVT - 54. kapitola

25. března 2017 v 21:33 | Zuzana Macháčová |  Tvář v temnotě
Eleonora nevěděla nic o ztroskotání otcovy lodi, přesto však postřehla neblahé změny v matčině chování. Když ráno, po té příšerné noci beze snů, bez zaklepání vtrhla do ložnice, aby se schoulila na uprázdněném místě manželské postele, Christina se ani nepokusila o úsměv. A když na ní dcera loudila příběh o Andělu Hudby, s pláčem před ní uprchla do koupelny.
"Maminko, vyprávějte mi pohádku o Andělu Hudby, jako to dělával dědeček!" prosila Eleonora, přitisknutá na zavřené dveře. "Vy přeci víte, kterou!"
A čím více žadonila, tím více Christina plakala.
Dokonce toho odpoledne zrušila obvyklou výuku zpěvu a odešla. Nechala svou dceru ve zcela osamělém sídle bez jediného slůvka na vysvětlenou a Eleonora to přijala s radostí malého dítěte.

Po špičkách se vkradla do matčiny šatny, kde se oblékala do jejích nejkrásnějších plesových rób a před zrcadlem rotovala jako baletka. Zbavila se zdobených střevíčků a tančila po pokoji bosá. Představovala si, že je královnou bálu že jí dělá společnost někdo šarmantní, vzdělaný a velice pohledný, snad princ, anebo Byron, jehož líbivou tvář si v učebnici literatury tak ráda prohlížela. Dostávalo se jí i na šlechtičnu nadstandartního vzdělání, téměř srovnatelného s vědomostmi, jež měly korunní princezny, leč ona svá studia dosud vnímala buďto jako hru, anebo trest, v závislosti na právě probírané látce. Nechápala ještě do všech důsledků význam, jenž pro ni bude její soukromý učitel do budoucna mít, proto se omezila pouze na nechuť k počtům a obdiv k hezkým mužům, jejichž kresby v sešitech před spaním tajně líbala. Nejkrásnější se jí zdál právě básník Byron, kterého zbožňovala pro jeho vykrojené rty, vysoké čelo a především pro jeho laskavé oči.
Neuplynula ani hodina a ona po svém boku měla mladého muže. Skutečného, nikoliv vybájeného. Nepocházel sice z urozeného rodu, ale ráda ho měla stejně. A pramálo jí sešlo na tom, že nebyl slavný básník, zejména pokud byl Eleonoře skutečným a možná jediným věrným přítelem, kterého kdy měla.
S Allessandrem, židovským chlapcem, který žil téměř na ulici a jen zřídka se vracíval domů, si užívali samoty a nejopojnějšího přepychu, jaký jim opuštěné sídlo strýce Edgara bylo schopno poskytnout. Kradli matce z tajných skrýší čokoládu a lanýže, povalovali se v lenoškách a obličeje jim svítily štěstím. Vyprávěli si příběhy a házeli z oken vlaštovky z papíru.
Bezstarostné dětství naplnilo obrovité místnosti, kde byl i nábytek po Edgarově vzoru tak cize strohý a upjatý, a prostoupilo vším hmotným i nehmotným. Bylo to, jakoby zpoza zamračené oblohy konečně zasvítilo slunce.
Allessandro se v nestřeženém okamžiku vytratil, a když se vrátil, hluboce se Eleonoře uklonil. Podával jí pugét čerstvě natrhaných tulipánů, jež rostly pod okny obývacího pokoje pro hosty.
Po chodbách se rozprchl smích.
Chlapec byl ještě všecek zmazaný od hlíny, když hledal příhodnou vázu, kam by žluté květiny umístil, a už bral Eleonoru dychtivě za paži.
Odvedl ji k pianu a položil ruce na klávesy.
"Zpívej." požádal ji.
Eleonora protočila oči v sloup.
"To zrovna!" vysmála se mu.
Allessandro zahrál několik úvodních tónů a nechal je vyznít do ztracena.
Zachvěla se.
Poznala árii, zvanou "Il ne revient pas", kterou zpívala Markéta v opeře Faust.
Jedinou skladbu, kterou chlapce naučila hrát.
Eleonora netušila, proč ji zamrazilo, kdykoliv zaslechla byť jen úvodní takty této árie. Bylo to, jakoby kolem ní obcházel neviditelný kostlivec, jakoby na ni sahala Smrt. A přitom jí bylo tak krásně, když překonala předehru a otevřela ústa ke zpěvu! Tak krásně sladko, tak opojně sladko jí bylo, jakoby ji objímali andělé!
Občas měla dojem, že zde Anděl a Smrt stojí vedle sebe a naslouchají jejímu zpěvu.
Eleonora tuto prapodivnou skladbu chovala ve svém srdci jako jeden z nejvzácnějších pokladů. Matku ji slyšela zpívat pouze jednou - a to před deseti lety v londýnské Opeře, když alternovala za božskou Sarah Siddons, nejuznávanější tragédku století. Bylo jí tehdy nevolno a snad omdlela na jevišti, Eleonora se na to upamatovávala jen stěží. Pravděpodobně byla příliš malá na to, aby si vzpomínku podržela navždycky.
Jednu věc však věděla zcela jistě - matka již roli Markétky nikdy nepřijala.
Allessandro se na ni dlouze zadíval.
"Zpívej pro mne!" zašeptal.
A Eleonora zpívala.
A její hlas byl čistý, jako křišťál.
A její hlas byl svěží, jako jarní mech.
A její hlas byl svobodný, jako pták, a jako motýl čeřil vzduch.
A Eleonora pohnula Allessandra k slzám.
Ona však neviděla slz a bažila po uznání.
A Allessandro plakal, tiše a bezhlesně.
Bylo zde tajemství, jež nosil hluboko v srdci, uzamknuté v Pandořině skříňce svých bolestí. Tajemství, které se neříká, tajemství, jež není kam vykřičet, protože tráva je vyzradí, když na ni vítr hraje jako na harfu, tajemství, jež není kam vykřičet, protože voda je vyzpívá, když se přelévá přes kameny a šumí jako hrací skříňka, tajemství, jež není kam vykřičet, protože oheň je vyšeptá nebi, když z něj ulétnou jiskry vysoko ke hvězdám, tajemství, které se nikomu nesvěřuje, protože pouze vlastní srdce zůstane navěky mlčenlivé.
A on se bál odpovědi, kterou by dostal, kdyby promluvil.
Nyní bez hudebního doprovodu Eleonora, která neviděla slz, jež tekly Allessandrovi s tváře, volně přešla od něžné zádumčivosti k živelné radosti; z křehké Markéty se stala nezkrotná Carmen, jež zpívala o lásce, o té lásce, která hrozila rozervat Allessandrovo srdce, o lásce bázlivě střežené tak, že o ní Eleonora neměla nejmenší tušení.
"L´Amour est un oiseau rebelle qui nule peut pas apprivoiser…" opakoval Allessandro slova libreta, jež nyní ve výsostných tónech opustila hrdlo dívčino. Přestože neuměl francouzsky, těmto slovům rozuměl, rozuměl jim velice dobře, jeho duše, bolavá a nejistá, jim rozuměla.
"Láska je neposedný ptáček, kterého nelze polapit." Nikdo ji nechytne do klece, nechce-li být chycena - a chce-li, nelze to učinit právě pro ni samotnou - pro lásku, pro tu lásku tak neposkvrněnou, že připoutat ji, ó, vzdušnou, k zemi, by byla svatokrádež!
Nelze ji ochočit, ó, nelze!
"Láska je cikánské dítě, jež neuznává žádný zákon," zpívala Carmen. "a jako ptáček ti ulétne.
Pokus se ji zachytit, budeš jen ztrácet čas. Nic nepomůže, ni prosby, ni sliby! Láska je cikánské dítě a jako ptáček ti ulétne."
A tak ji Allessandro raději ukryl hluboko ve svém srdci a obával se dne, kdy se mu snese do dlaně sama od sebe a on zví, kolik času ztratil svým mlčením!
A Eleonora utichla a poklekla k Allessandrovi, který seděl na stoličce a křečovitě se držel piana. Tak křečovitě, až mu klouby na prstech ruky zbělely. Dotkla se jeho nehybné postavy a odpovědí jí bylo ticho.
"Allessandro…"
Nepohnul se, ani se nezachvěl.
"Jsi dnes tak zamlklý! Jak podivně zamlklý dnešního dne jsi…" šeptala nechápavě.
Její slova pak roztříštila hradby mladíkovy bolesti, pronikla přes krunýř až k jeho duši a zaplavila ji slunečním svitem.
Pohlédl na ni s klidnou myslí a tváří zcela prostou předchozího utrpení. Již zde nebylo stopy po slzách, jež ronil nad milovanou Eleonorou, nebylo zde ni stínu po tak úzkostně tajeném zbožňování.
A zcela klidným, pevným hlasem jí řekl:
"Když zpíváš, pláčou andělé."
Vstal a přistoupil k oknu.
"Nejen andělé." dodal tiše.
Nebe bylo modré, tak jasně modré, že téměř splývalo s mořem.
"Pojďme pouštět po vlnách loďky!" vykřikl a vyběhl ze dveří, zase stejně dětsky upřímný, jako na začátku. Eleonora tomu přestávala rozumět. Na okamžik tam zůstala stát jako socha, potom ale zavýskla nadšením a s vysoko vykasanými sukněmi se střemhlav rozběhla za Allessandrem.
První jarní příliv jí omyl bosé nohy a všechny myšlenky se rozplynuly ve slunci.

Den notně pokročil. Poledne se pomalu klonilo k večeru a ptáci létali nízko, velmi nízko nad hladinou moře. Po jeho stále se zvyšujících vlnách, zvěstujících bouři, pluly dvě lodičky z papíru a bojovaly s dravým příbojem. Postupně nasákly vodou a nyní byly těžké a šedivé. Hra pomíjivého dětství, jež se brzy rozplyne. Utopí se. Roztříštěna padne ke dnu v hlubinu vyhladovělého oceánu.
Christina šla pomalu. Vláčela za sebou balvan hořkosti, který zpomaloval její chůzi. Nenáviděla tuto cestu, ale zároveň ji po svém nitru žádala s takovou naléhavostí, že vnitřní hlas nebylo lze nevyslyšet. Snad tato široká, dlážděná pouť, vedoucí její nohy podél písčitého pobřeží, byla cestou ke svobodě. Ke kýžené svobodě, kam Christina dojde poté, co uprchne z vězení své vlastní nejistoty. A proto se musela nořit hloub, jen hloub do žaláře temnoty, která ji hrozila zahubit jediným slovem, aby mohla uniknout z onoho prokletého zajetí.
"Mrtev."
Děsila se dne, kdy toto slovo zaslechne, jak se kolem ní, šeptané z nejspodnějších hlubin oceánu, jež spolykaly životy tolika odvážných mužů, protáhnou a vykřičí do celého světa její zoufalost.
Přístav Folkestone v ní vyvolával nesmiřitelnou úzkost. Nenáviděla jej, a přesto jej milovala - neboť jí přinášel naději. Naději na to, že její modlitby budou vyslyšeny a mezi přeživšími ze ztroskotané lodi bude domů dopraven také Raoul de Chagny.
Byla to bláhová naděje. Alespoň bylo čemu věřit. Alespoň měla co následovat.
Christina vystoupila do patra rozlehlé, nízké budovy při pobřeží, a aby zahnala nevolnost, vplula na terasu. V ustarané tváři ji pohladil slaný mořský vzduch, hebkými prsty obtáhnul všechny vrásky a dotkl se každé stříbřité nitky ve vlasech, jež zasvítila v tomto naoranžovělém podvečeru. Tohle potřebovala nejvíce, vzduch a před očima nekonečnou rozlehlou prázdnotu oceánu. Tohle potřebovala nejvíce v tomto předsálí smrti, v kleci pozvolného umírání - chřadla zde den za dnem, uvadala s každou neurčitou zprávou o záchranné akci v Jižním Pacifiku, rozjitřena vyčkávala na ránu z milosti, jež ji spasí, byl-li Raoul živ, anebo zatratí, byl-li mrtev.
Sídlo obchodní společnosti Valencia.
Nikdy o tom hlouběji nepřemýšlela, ale kdyby ano, zcela jistě by si Očistec představovala velmi podobně. Rozprostraněná budova, v níž se nedalo dýchat, přeplněná lidmi a přesto liduprázdná. Christina nikdy nebyla více sama, než teď.
Už ani nedovedla plakat. Jakýsi vnitřní chlad jí sevřel útroby a ona zkameněla. Stala se chladnou a snad i trochu krutou vůči svému okolí, postupně přestávala věřit ve spravedlnost.
Chodila těmito prokletými místnostmi každý den, znala je takřka nazpaměť. Svou horečnou touhu po životě muže, kterého milovala, znala zpaměti a znala též každé své ochabnutí, každou krůpěj beznaděje, jež sílila s dalším odmítnutím. A znala již i ten příšerný shovívavý pohled muže za přepážkou, pohled, kterého se děsila.
"V této chvíli pro vás nemohu nic udělat, je mi líto." zněla jeho slova. A jeho slova jí naháněla hrůzu. Vyslovoval je s tak příšernou nezúčastněností! Den za dnem. Pořád stejně lhostejný. Pořád stejné brýle a pomádou lesklý vlas. Pořád stejný unavený tón. Stále táž shovívavost! Jakoby hovořil k někomu, kdo většinu věcí chápe velmi pomalu. Ale Christina chápala a rozuměla okamžitě úplně všemu. Rozuměla slovům, rozuměla vlastní hořkosti a rozuměla i tesklivé prázdnotě života, který by ji bez Raoula čekal. Rozuměla, leč nevěděla. Kdyby věděla, byla by si jista svou budoucností a nakonec by ji dokázala zpracovat tak, aby se pro ni jevila méně bolestná. Navykla by na novou skutečnost, jež jí nyní v její nejistotě nedávala spát. Navykla by na ni a postupem času by se s ní sžila - kdyby věděla… Chtěla to vůbec?
Chtěla vědět? Raději nevědět. Raději netušit. Raději nechat spát příliš bolavé hlubiny své hluboké duše a spíš se děsit dne, kdy zví pravdu. Raději umřít!
Christina cítila, že brzy zešílí. Uvědomil by si to vůbec někdo, kdyby na to přišlo?
Připadala si být natolik mimo sebe, že občas měla pocit, že všechno pozoruje jaksi nezúčastněně, jakoby shůry. Jakoby se vznášela nad světem a viděla všechno tak maličké a malicherné, jakoby jí celý vesmír ležel na dlani jako zrnko písku. Rozuměla řeči lidí, zvířat i ptáků. Rozprávěla se zemí i hvězdami a stříbřité paprsky měsíce jí ve vlahém večeru vplétaly do vlasů stuhy. Pouze voda pro ni zůstávala němá. Jen moři nerozuměla. Jestli jí oceán šeptal pravdu o životě a smrti jejího milovaného manžela, Christina se k němu stavěla hluše.
Ne. Nechtěla to vědět. Byl-li jí příliv poslem špatných zpráv, toužila po hluchotě.

Za jejími zády se vynořil vévoda Xerxes. Nebyla vůbec nadšená, že jej vidí. Za těch několik měsíců ho potkávala až nepřirozeně často na to, že přísahal, že ji od onoho jediného večera, který strávili v přátelském rozhovoru, více nevyhledá.
Byl to večer, kdy si znovu dobyla srdce londýnského lidu a kdy odevzdala duši andělovi svého zesnulého otce, který ji strážil na každém kroku. To on v ni vložil veškerou svou víru a sny o velkých jevištích a bezmezné lásce publika, to pro něj zpívala, to pro něj splynula s nadzemskými silami, jež z jejího hlasu učinily perlu. To pro něj umírala.
Toho večera mu odevzdala svou duši a docela zranitelná byla vydána na pospas hladovým vlkům. Jejich vytí se jí zarývalo pod kůži ještě teď!
Vévoda Xerxes, který si ji předcházel mnohými dary a komplimenty, sebral veškerou svou odvahu a pokusil se s tímto nedostižným ptáčkem setkat tváří v tvář. A tehdy Christině donesli zprávu o ztroskotání obchodní lodi Alexandria, na jejíž palubě se pod Christininým rodným jménem plavil i Raoul de Chagny. Christina byla ochromena. Zoufalá, ztracená, zcela vykořeněná. Jen stěží si vzpomínala, že vévodovi v rozrušení řekla, že Raoul byl její bratr. A Xerxes využil její slabosti a vynutil si na ní večer, jediný společný večer, po němž, jak jí přislíbil, na ni přestane naléhat. Nikdy více ji nevyhledá, přísahal.
Už ve chvíli, kdy v jeho doprovodu Christina vstoupila do luxusní restaurace na Boulevard Street, si svůj souhlas začala hořce vyčítat. Neměla zájem trávit čas s tímto dotěrným mužem, bažícím po její náklonnosti. Toužila uprchnout z dosahu jeho úlisných očí a ukrýt se ve vlastním žalu nad pravděpodobnou smrtí Raoula de Chagny, leč již nebylo cesty zpět. Přistoupila na hru věrného přátelství kvůli své bláhové víře, že Xerxes učiní, co slíbil.
A nebylo nic než tato víra, co ji během onoho večera dělilo od šílenství.
Snad proto pro Christinu bylo nesnesitelnou ránou to, jak postupně nabývala dojmu, že Xerxe za těch několik posledních měsíců potkávala neúměrně často, občas se jí i zazdálo, že ji pronásleduje. Nutila se uvěřit tomu, že zdání klame.
Bylo však zcela zřejmé, že vévoda naprosto vědomě porušuje slib, daný zoufalé ženě. Snad políbení, které si proti její vůli vymohl, změnilo jeho původní úmysl zůstat nepsané dohodě věren, a snad na tom on sám neshledával pranic zlého. Pro Christinu to byla veskrze nepříjemná a velice obscénní záležitost.
Otočila se k němu se zlostí ve tváři.
"Už mne unavujete, vévodo!" pronesla hněvivě. "Vy i Vaše neustálé nadbíhání! To musí skončit! Jednou provždy."
Xerxes teatrálně rozhodil pažemi a očividně se velice dobře bavil bezmocným vztekem, jemuž byl vystaven.
"Neuvědomujete si, že bych se kvůli vám mohla dostat do řečí?" vykřikla Christina téměř zoufale.
"Několik řádků v bulvárním plátku by sotva bylo na škodu, slečno Daaé!" Zasmál se srdečně a zlehka se uklonil. "Minimálně by vám to zajistilo senzaci u publika, a Slavík Londýna, jak vám říkají, by si zasloužil zvýšenou pozornost, nemám pravdu? Nestala by se snad vaše Giocconda tím slavnější?"
Christina se však jeho ledabyle rozpustilým tónem rozesmát nenechala. Setrvávala ve svém zarytě odmítavém postoji a s rukama, založenými na prsou, pokračovala v přívalu výčitek.
"Vy nemáte nejmenší tušení, v jaké pozici vůči vám stojím!" útočila na muže před sebou. "Jsem vdaná žena a jakékoliv pomluvy mi uškodí více než jiným, protože..."
"Proč, slečno?" zeptal se se zájmem Xerxes, když se odmlčela. "Proč, Christino? To by mne upřímně zajímalo! Proč si zpěvačka z Opery myslí, že ji mohou klevety ohrozit?" Ten tón, pohrdavý výsměšný tón, s jakým to řekl, Christinu přimrazil k zemi. "Vy přede mnou něco skrýváte!" probodl ji pohledem. Tak vyzývavě a útočně! "Ano, určitě mi něco tajíte! Zcela jistě! Ale mne neoklamete, slečno Daaé!" V jeho očích se náhle objevilo cosi cizího, cosi krutého a nebezpečného, cosi, co tam předtím nebylo.
"Zapomeňte na to!" Christina mimoděk zaťala ruce v pěst. "Musíte zkrátka akceptovat, že se již nikdy nesmíme setkat! Ne při vašem postavení. Jste vévoda. A já vdaná žena."
"Jste-li vdaná, kdo je tedy váš manžel? A proč stále nosíte své dívčí jméno, slečno? Toto jsou otázky, na něž jste mi odmítla odpovědět, viďte? Toho večera ve vaší šatně!" vztyčil varovně prst. "O vašem otci se povídá i zde v Anglii, ve Švédsku se stal takřka folklórním národním hrdinou a jeho pověst se rozšířila až za hranice. Nejprve do Bretaně, na místo, kde je pohřben, a potom do celé Evropy. Příliš mnoho se povídá o zázračných houslích skandinávského starce na to, abyste unikla drobnohledu společnosti, madam! Jen stěží budete tou, za kterou se vydáváte!"
Christina se napřímila. Narážka na otce ji rozrušila do té míry, že jí hlas rozčilením vystřelil o dvě oktávy výš.
"Na Vaše nemístné poznámky nemíním reagovat, pane!"
"Je až s podivem, jak přezíravě si dovolujete hovořit s mužem z vysoké společnosti!" zvolal vévoda povýšeně. "S jakým opovržením! To se nebojíte mé nepřízně? Mám kontakty na nejvlivnější osoby celé Anglie a mohl bych vás zničit lusknutím prstu! Přistoupila jste na mou hru proto, že vás dusil žal po možná utonulém bratrovi, jak jste mi vy sama řekla, anebo proto, že víte, že ve skutečnosti vás nemohu nijak ohrozit? A víte-li to, víte to proto, že si každou vteřinu našeho rozhovoru naprosto jasně uvědomujete, jaké je vaše skutečné postavení vůči mé osobě.
Vím spousty věcí!
Vím, komu jste svěřila svá tajemství, vím, jaké noční můry vás trápí, a vím také, kdo se plavil na lodi Alexandria pod vaším rodným jménem.
Žádného bratra jste nikdy neměla, madam!"
"Jste pouze zhrzený, anebo tak zpychlý a arogantní, že vedete takové bludné řeči?" Zeptala se vztekle Christina.
"A vy jste tak nedovtipná, anebo hloupá, že neslyšíte, co vám říkám?"
"Nepotřebuji a nechci vám naslouchat! Odmítám zabředat do plytkých rozhovorů s někým, kdo má ve své falešné nadřazenosti za to, že mne smí beztrestně obelhat! Váš původ, pane, je na pováženou! Žena, jež vás nosila pod srdcem, byla jen stěží vévodkyně! Mám velice důvěryhodné zdroje, vy falešníku! Rod von Lande na tomto území nikdy neexistoval! Kdo ve skutečnosti jste?"
"Je velmi zajímavé ke kolika informacím o šlechtických rodech Anglie se prostý člověk má možnost dostat, že ano?" odtušil chladně Xerxes a jeho zlý pohled se do Christiny zabodl jako kus ledu. "Ovšem pouze za předpokladu, že s urozenou vrstvou dotyčný opravdu nemá nic společného. Stará známá ženská ješitnost! Jak snadno se necháte vyprovokovat, abyste z úst vypustila něco, co by se mohlo rovnat přímému doznání…
Nevím, kdo z nás dvou je tady větší lhář, hraběnko de Chagny!" poslední slova přímo vyplivnul z úst a ona se rozstříkla po dláždění v ohlušující ozvěně.
Christina zalapala po dechu. Kdo byl ten muž, který tady před ní stál a honosil se falešností svého původu, aby ji kompromitoval tajemstvími, jež s sebou nemohla vzít na jeviště? Kdo byl ten muž, který ve Slavíkovi Londýna rozpoznal hraběcí titul, který s takovou opatrností střežila? A co ji nyní trápilo především - byl pro ni nějakým způsobem nebezpečný?
"Tragédie obchodní výpravy na Novou Guineu mi otevřela oči." pokračoval Xerxes. "Jediná věc mi však vrtá hlavou - zapřela jste svého manžela, Christino. Tehdy ve své šatně, když jste se dozvěděla o ztroskotání flotily námořní společnosti Valencia. Řekla jste mi, že to byl váš bratr.
Zapřela jste Raoula de Chagny! Proč?"
Christina před sebe vztáhla paže ve snaze ubránit se nepříteli, jehož hlas jí trávil mysl jako jed.
"Nechtěla jsem… neměla jsem potuchy… nenapadlo mne, že toho víte tolik!" koktala Christina, vyvedená z míry. "Nemohla jsem jednat jinak! Plavil se na palubě pod mým rodným jménem a také jsem ve vašem domnělém citu k mé osobě nechtěla, abyste si vytvářel plané naděje, byl-li by můj muž mrtev. A především jsem nemohla dopustit, aby kdokoliv rozpoznal má rodinná pouta k hrabatům de Chagny.
Ó, nyní jsem prozřela! Kéž bych nebyla bývala byla tak slepá! Nikdy jsem vás neměla přijmout jako přítele! Nyní již vidím, jak chladný váš kalkul byl! Dostal jste se blízko, tak blízko k mé osobě, abyste vyčenichal mé vazby na šlechtický rod, a jen Bůh ví, po čem všem jste ještě slídil! Tohle se ale nesmí nikdo dozvědět! Nikdy se nesmí dostat na veřejnost, že je to hraběnka, kdo stojí na jevišti - to by znamenalo pro anglickou větev rodu definitivní záhubu! To by byla naprosto fatální katastrofa! Zapřísahám vás, pane! Nesmím to být já, kdo nás zničí! Zavazuji vás mlčením, Xerxi. Nemůžete být tolik podlý. Uznávám, že očekávat věrnost od někoho, kdo se ukázal být tak úskočný, jako vy, je čisté šílenství, ale přesto apeluji na poslední pozůstatky vaší cti - musí to zůstat našim tajemstvím!"
"Nemyslím si, že by mi šlo o to vás kompromitovat, hraběnko."
Christina se zachvěla. "Oč vám tedy jde?" Nepočkala na odpověď a horečně vykřikla: "Nyní tedy chápete, proč je nepřijatelné, abych se s vámi ve svém soukromém životě nadále stýkala! Dostala bych se do řečí nikoliv jako pěvkyně londýnské opery, ale jakožto hraběnka de Chagny."
Pokynula mu rukou a náhle všecka klidná zcela blazeovaně pronesla:
"Tak tedy navždy sbohem, Xerxi, tedy je-li to vaše pravé jméno… Celou tuto záležitost tímto považuji za ukončenou. Nemyslím, že mi máte ještě co říct!"
Měla se k odchodu, Xerxes ji však zadržel. Vzal ji za paži a prudce si ji otočil zpět k sobě. Tak prudce, až vykřikla bolestí, jak se jí do zad zahryzl sloup kamenné balustrády, ke kterému byla surově přitlačena. Se rty falešnému vévodovi pohrával drzý, úlisný úsměv.
"Neutečete mi takhle snadno." sykl tiše.
"To už opravdu hraničí, pane!" vykřikla Christina rozezleně. "Okamžitě se unáhlete, odpusťte si své barbarské chování a nechte mne odejít! Nebo budu křičet o pomoc!"
"Jste rozkošná, když se zlobíte!" pronesl Xerxes pobaveně. "Mimochodem, máte krásný prsten. Ten, co visí na řetízku a zdobí vaši hruď." Dotkl se zlatého kroužku, který měla Christina zavěšený na hrdle, a žena před nezvaným teplem jeho ruky o krůček ucouvla. Neodtáhla se daleko, pouze tam, kam jí to zábradlí balkonu dovolilo.
Ztratila řeč.
Zakryla dlaní prsten, ten prokletý prsten Fantoma Opery, který slíbila střežit do konce svých dní, a cítila, jak se jí propaluje pod kůži. Proč zrovna ten prsten zaujal vévodovu pozornost, ptá se sama sebe a celá se chvěje.
"Je to stará rodinná památka po matce." pronesla spěšně.
Musí jednat, musí pozornost od této příšerné relikvie odvést jinam, musí, musí, za každou cenu! Nechtěla myslet na věci, jež měly být dávno zapomenuty! Proto mluvila rychleji a překotněji než jindy. "Ale zpět k vašemu nepříjemnému vystupování! Považuji za nutné, abych vše nahlásila policii! Je vám jasné, že…"
Nedořekla. Vévoda v ten moment vyslovil něco, co se jí zarylo hluboko do srdce. Jako dýka. Jako osten.
"Zapomněla jste, tolik jste toho již zapomenula…" potřásl Xerxes hlavou. "Myslíte, že vás zatratil, tak jako vy jeho?
Vy víte, kdo!
Ubohý, nešťastný Erik!"
Jeho hlas se zaryl do ticha a zůstal jim viset nad hlavami jako hrozba, jako obvinění.
"Co jste to řekl?" vykřikla úzkostně Christina. Tak křehká, tak bláhová a v tomto okamžiku tolik, tolik zranitelná. "Oloupil jste mne o klid, Xerxi! Snad jsem se přeslechla! Kéž bych se přeslechla! Co přesně víte o Erikovi?"
"Vím nebezpečně mnoho!"
"Ne, ne! Jen se mne snažíte zmást! Jistě! Erik, o kterém mluvíte, je mrtev! Je mrtev, pane! Určitě!"
"Můžete si tím být opravdu tak jistá, Christino?" zkoumavě se na ni zahleděl a ona cítila, že ji jeho dlouhý tíživý pohled rozdrtí a že jí rozerve srdce.
"Ano. Jsem… jsem si tím docela jistá!" koktala. "Ano, stálo to v novinách! Řekl mi, že určitě umře a že ve vzpomínce na jeho osobu mám nosit zlatý prstýnek! A já jej nosím, vidíte? Tady, na řetízku! Ano, ano, musí být mrtvý!"
"Je zábavné, jak snadno se necháte obelhat!" zasmál se jízlivě Xerxes. "Nepoučitelná! Není se čemu divit, takové vykořeněné stvoření je až příliš snadným terčem. Pokusím se vám to vysvětlit - vy totiž vůbec nejste Christina Daaé, madam!" šlehnul po ní zlým, úskočným pohledem.
"Jak to myslíte, pane?"
"Nejste Christina Daaé, Slavík Londýna!" pronesl chladně. "Nejste ani Christina Daaé, ptáčátko Paříže, které zcela nečekaně triumfovalo v roli Markétky a které unesl na nebesa anděl! Nejste ani hraběnka de Chagny, protože váš manžel utonul v oceánu!
Jste stín, nic než pouhý stín, vystrašený při každé vzpomínce na Anděla Hudby!
Váš otec vám o něm vyprávěl příběhy, viďte? Pověstné skandinávské příběhy, neuchopitelné, ale laskavé.
Fantom Opery k vám koneckonců laskavý byl! Svým způsobem…"
Christina se v šoku musela zachytit kamenné balustrády, aby neupadla. Tak silně na ni zapůsobila slova tohoto muže, který jí vzal dech a pevnou půdu pod nohama. Christina se topila ve větách, jež létaly vzduchem, abstraktní, přesto bodavé, ó, tak příšerně ji bodaly v duši! Vzpomínky na dny, strávené v podsvětí pařížské Opery, se kolem ní vyrojily jako havrani a s příšerným křikem začaly hodovat na jejím srdci. A s takovou jistotou vyřčené přesvědčení, že její manžel Raoul skutečně utonul, ač ona sama o tom doposud neměla jediný důkaz, pouze dovršilo její zoufalství.
Bylo černé, jako noc.
Nezmohla se na jediné slovo. Pouze se mlčky ptala svého nitra na jedinou otázku - kdo byl ten muž, který tak dokonale znal její minulost?
"Jste nemocná, nemocná strachem! Cožpak jste slepá? Cožpak nevidíte, kam až vás zavedlo tajemství mužského Hlasu?" hřímal Xerxes triumfálně. "Vím toho víc, než jste se kdy odvážila obávat!"
Vážně se na vystrašenou ženu zahleděl a dotek jeho hadích očí ji pálil jako cejch. "Ještě stále si myslíte, že si nemáme co říct, hraběnko de Chagny?"
Christina se otřásla.
"Změnila jsem názor, pane." pronesla tiše. "Zdá se, že toho víte mnoho, neuvěřitelně mnoho o věcech, na které jsem se tolik let snažila zapomenout… Nemá tedy cenu nadále setrvávat v jakékoliv přetvářce. Jste nebezpečný muž a nebudu vám zastírat, že mi naháníte strach. I přesto bych se cítila velice poctěna, kdybych setrvala ve vaší přízni."
"Jste chytrá žena, hraběnko de Chagny. Víte, jak se chovat, když vás někdo drží v šachu." Xerxes si samolibě zamnul ruce a s potměšilým úšklebkem kočky ji pozoroval. "Snad vás tedy mohu doprovodit do jednoho z vybraných podniků na Bloomsbury Square, kde si budeme moci v klidu pohovořit."
Christina přijala jeho rámě s nelíčenou hrůzou.
 


Komentáře

1 Lotte Lotte | Web | 26. března 2017 v 14:34 | Reagovat

Oooooh, Byron. Bůh té naivní duši Eleanořiné žehnej. :D Ale projevuje vytříbený vkus na mužskou krásu, to ano. :D
Krásně jsi popsala ty blažené časy dětství, úplně jsem si vzpomněla na vlastní módní show v sestřině šatníku. Ach, bless. :D
Faust! Skvělá volba, skvělá! :D Jak já se těším, až ho v příští sezoně uvedou v Brně. :))
S Faustem příchází paralela na Fantoma, and I love it. :D Je v tom trochu Christine, ale zároveň je Eleanora svá vlastní, charakteristická postava a cítí jinak, snad trochu temněji. And once again, I love it. :D
A ten přechod ke Carmen, která tak skvěle odpovídá jak Eleanoře, tak citům ubohého Alessandra! Vyprávíš skrze hudbu, ale pořád svým vlastním poetickým jazykem! :)
A taky miluju tvou Christine. Christine je strašně těžké psát, sama jsem v tom docela zklamala, o to víc oceňuji tvé křehké ale silné podání. Něžná krása, silné srdce. Neříkám, že zatím úplně chápu veškeré její počínání, ale i tak ji zbožňuju.
A dále skvěle zachycený pocit lidí, kteří po někom truchlí (ačkoliv já nevěřím, že je Raoul mrtvý, odmítám! :D) - totiž ten pocit, že člověk uvízl ve smutku a zbytek světa klidně jde dál, směje se a dělá jako by nic, jako by je nezajímalo, že /někdo/ je navždy pryč a nelze bez něj fungovat dál...skvěle. :)
Ech, já tak strašně moc doufala, že jméno Xerxes už nikdy neuvidím. Brrr, nesnáším ho. Brrrr, proč jen s ním Christine šla na tu večeři!
Oooooh! Gioconda! Jedna skvělá operní reference vedle druhé!
Ach, uch, tak on ví o Erikovi? Jak? Pracuje pro něj? Takové hrůzy se Christine nemohou dít z Erikovy vůle, nenenene! A co bude dál? Nebude po Christině chtít, to co se bojím, že bude? Nenenene! Brrrr, brrrr. Vážně mi z něj naskakovala husí kůže. Což vlastně dokazuje, jak dobře byl napsán. Ale teď už honem další kapitolu!!! :D

2 Zuzana Macháčová Zuzana Macháčová | Web | 26. března 2017 v 17:54 | Reagovat

Tak tohle je jeden z komentářů, které jsem si musela číst znovu a znovu!
Udivuje mne kolik pocitů je to schopno vyvolat - potěšení, soucit, nenávist, znechucení... A nebudu lhát, moc a moc mě to těší!
Je pravda, že je hrozně těžké psát Christine a zachovávat si přitom odstup - ona je totiž tak strašlivě naivní, ale zároveň ne hloupá; tak strašlivě důvěřivá, ale zároveň ne pošetilá. Mívám pocit, že postava Christine je přímo donucena balancovat na hranici úplně ve všem a nikdy do škatulky nesklouznout úplně. Není to hloupoučká naivní dívenka jako v Opeře, ale ani to není moudrá, vyzrálá žena, která by se vyvarovala chyb...
A já si nemyslím, že bys v psaní Christine zklamala! Naopak, tvou Christine jsem měla ráda - i když ještě raději jsem měla Meg! :D Ale je fakt, že mi připadalo, že se děj DSOCI točil spíše kolem malé Giryové, než kolem Christiny de Chagny, tak je to možná tím. :D
No, je to trochu divné, že? Raoulistka a Raoula div nezabije! :D
Děkuji, toho si opravdu moc cením. Bez předchozích zkušeností bych to ale nezvládla.
Páni! Kolik znechucení a nenávisti dokáže Xerxes vyvolat! Páni! To jsem nečekala! A přitom to původně vůbec neměl být takový slizák jako je! :D Zajímalo by mne, čistě z pracovního hlediska, z čeho to vlastně Xerxe podezíráš? Co myslíš, že má v úmyslu? :o

3 Lotte Lotte | Web | 29. března 2017 v 18:50 | Reagovat

To, čeho se obávám je, že Christine má na krku dalšího posedlého stalkera. :D

4 Adele Adele | Web | 30. března 2017 v 20:43 | Reagovat

Ach, Eleonora v Christinině šatně je kouzelná! S tím šatníkem mi velmi živě připomněla mé mladší já. :D
Jé, pasáž u klavíru je taktéž kouzelná (+ Allessandro s tulipány). :-D Přechod z Markétčiny smutné árie na hravou Habaneru. Hm, v Eleonořině projevu to bude nejromantičtější podání Carmen. :-) A poslední chvilka u klavíru, než se Allessandro "vzpamatoval"... krása. :-D (Víc scén s touto dvojicí.)
Vévoda Xerxes... stejně jako Christine jsem ani já nebyla nadšená, když se tu objevil. :-) Už když se v povídce poprvé objevil, tak se mi nelíbil, ale teď je mi z něj zvedá žaludek. :-)
Co?!?!?!? Jak to, že to ví? Jak to, že to ví?!?!?! Tím závěrem jsi mě odrovnala. To musím ještě vstřebat. :-D Honem pokračování!!!! :D Prosím, prosím! :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama