TVT - 53. kapitola

16. března 2017 v 22:26 | Zuzana Macháčová |  Tvář v temnotě
Na jejich seznámení se Thomas pamatoval docela přesně. Byl to jeden z posledních červencových večerů a ten prosytila vůně červánků a letním horkem praskajících plodů ovoce. Dláždění bylo šedé, domy oprýskané. Bloudil ulicemi bez předem určeného řádu a náhle zachytil mezi tisícem kamenných tváří úsměv. Srdce se tomuto mladičkému studentu práv na okamžik zatetelilo přívalem radosti a hned jej opětoval. Dívka na něj vzápětí vrhla pohled tak udivený, až její líčka všecka zrůžověla. Thomas de Chagny se ohlédl a za svými zády spatřil dívenku o něco mladší, jež oné neznámé mávala v ústrety. Tedy jí patřil ten projev náklonnosti tak sladký, tak rozkošný, až se z něj Thomasovi zatočila hlava. Hnedle však zmizela v hloučku cizinců, kteří ji v proudu neustávajícího hovoru odnesli pryč. Thomas se tedy otočil zpět k půvabné neznámé s omluvnou grimasou na rtech a tehdy jej dívka obdařila úsměvem tak širokým a vřelým, že jej to zahřálo u srdce.
Ujistil se, že tenhle okamžik patří jen a jen jemu, a cítil se zase jako dítě, jež znenadání dospělo, když namísto toho, aby rozjitřen utekl, tu ženu oslovil.
Představila se mu jako Magdalena a s ruměncem ve tvářích přijala jeho doprovod - snad také ze strachu, aby v temnějících večerních ulicích nepřišla k úhoně.

Byla to nejdelší a nejkouzelnější procházka v Thomasově mladém životě. Utápěl se spolu s tou dívkou v houstnoucím příšeří a na ramenou jim spočívala všecka tíha oblohy. Hluboká, tak hluboká, jako je lidské svědomí, se nad ně vznášela jako antracitový plášť z těžkého brokátu, a jako havraní perutě, poseté prvními světélky večernic, je mlčky halila do sebe samé. Mnohé si řekli, přesto však nevyslovili téměř nic. Přišlo svítání, drsné a nevítané, a čas uplýval, na tiché souznění, jež oba té noci cítili, téměř zapomněli.
A pak se několikrát náhodně setkali, snad škodolibým dílem osudu přitahovali jednoho k druhému, a postupně si odkrývali svá nitra. Beze spěchu, krůček za krůčkem, nejprve povrchní pozlátko, později kýžené sny, lehké, co mávnutí motýlích křídel, a úplně nakonec mnohá tajemství, jež nikomu nepovězená čekala na člověka, kterému je bylo možno pošeptat. Co sešlo na tom, že ani jeden z nich netušil, zda smí tomu druhému důvěřovat!
Jejich svět byl náhle radostný a plný slunce, nebyl čas na dohady, anebo pochybnosti. V podstatě žili ze dne na den, ze setkání na setkání, z procházky na procházku. S bušícím srdcem si v davu stoupali na špičky, nedočkaví zjistit, jestli ten druhý zase v obvyklou hodinu přijde na trh nakoupit čerstvé ovoce, a rozechvělí se mu pak se smíchem zjevili za zády. Thomas začal s dívenkou, sotva šestnáctiletou, hrát drzou galantní hru, kdy cíleně vyhledával její společnost, aby se jí mohl dvořit, a svými okázalými gesty ji oslňoval projevy náklonnosti. Přijímala toto jeho divadlo s upřímným smíchem, milovala být středem pozornosti - vždyť byla v podstatě ještě dítě! Sladce nevědomá, tak rozpustilá a tolik, tolik naivní. Natahovala ruce po všem, co bylo krásné, a honila se za motýly svého vnitřního světa.
Postupně si však oba aktéři této hořkosladké komedie začali uvědomovat, že to, co jim leží na srdci, není pouhý žert, splétaný přátelstvím, leč něco vyššího a mnohem těžšího, něco, co je na jedné straně tiskne těsně, tak neúprosně těsně k zemi, a na straně druhé jim to vnucuje nedočkavou touhu létat. Charakter jejich setkání, jež byla náhle čím dál častější, se díky zcela novým nepoznaným pocitům proměnil tak, jako se mění kus hrubého, neopracovaného mramoru pod rukama sochaře. Stávala se vážnější a důvěrnější. A nový, dosud ještě neopětovaný cit se dral na povrch, jako z kukly motýl, čišel jim z očí a tančil mezi řádky jejich rozhovorů. Srdce bila v krkolomném rytmu temnou píseň o bolesti a lásce. O bolesti? Ó ano, o bolesti, o hlubokém bolu nejistého zamilování, které nedovolí plicím svobodně dýchat. A zoufalá Magdalena, stejně jako Thomas, nevěděla, co si má počít, co si jen počít se svou horoucí hlavou, plnou snů, ideálů a palčivých příslibů budoucnosti. Jedinou jistotou se jí ze dne na den stala přítomnost tohoto mladého, roztěkaného studenta práv, který ve své proměně zvážněl natolik, až jí byl vlastně směšný. Leč Magdaleně nebylo do smíchu. Věděla, že se celá rozpukne nejistou vírou ve věci, jež se mají stát, leč dosud nenaplněny jí nenechávaly nic, než pochybnosti. A ten mladíček, ke kterému tolik lnula? Snad měl v duši podobný chaos jako ona. Vytušila, že ano, leč ještě mnohé bezesné noci trvalo, než mu konečně nabídla své rty k prvnímu políbení.

Toulali se tehdy v parcích a podél řeky jako ptáci, jako dva bezcílné stíny, zdánlivě nenáležející jeden ke druhému, jež se však přesto tu a tam setkaly. Vznášelo se nad nimi tajemství letmých pohledů a zářící oči přetékaly nevyslovitelným. Opájelo je to tajené, každým dnem sílící, ukryté v občasném zdánlivě náhodném doteku ruky, jenž pak ještě dlouho hřál, co polibek slunce. Nikdo neznal tento mladický žár prvé lásky, nikdo nepoznal, co jim stravuje duši jako list papíru. Náhodní chodci neměli šanci hluboko v jejich nitru vypátrat zatajovanou touhu, touhu horečně mluvit a ujišťovat, zapřísahat, především však držet, držet v dlani, ach držet v náruči, držet a nepustit, obejmout a zaštítit toho druhého šírým, nekonečným příkrovem lásky, touha milujícího utonout v duši milovaného, utonout bez návratu, touha konečně vyslovit zamlčované a v tomto prvém citu rozkvést jako květina.
Ticho bylo prolomeno a rty se setkaly.
Thomas v tom okamžiku zemřel, aby ve svém znovuzrození procitl do nové skutečnosti.
Magdalenina chvějící se duše se smísila s tou jeho, jak se mu ústy vlila do srdce, a oni oba tak byli spojeni v jeden celek.
Čas plynul.
Ticho potřísnil výkřik překvapeného smíchu a zvuk kroků, jak dívka prchala před vlastním polibkem a novými světy, jež jí teď otevřely své brány. Zachytil ji do náruče a oba, udýchaní, sklesli do trávy.
A přišel podzim a s prvními chlady odumírajícího listí se cit nikoliv otupil, ale naopak, tím více zesílil, když se do něj vmísily přísliby nepomíjivé věčnosti. A přežil i zimu, krutou a vypočítavou, aby mohl na jaře skutečně rozpuknout v růžové zeleni a zahltit kraj svou překrásnou vůní a bublavým zvukem smíchu.
Všechno se mění jako páry, jež se přelévají do přes vrcholky mlžnatých hor, aby se při své plouživé pouti rozprostřely do údolí a rozpustily se v loužích včerejšího deště. Všechno se převaluje z rubu na líc a naopak, nic není věčné a nepomíjivé.
Stejně tak jejich podivné sbratření dostávalo zcela nové tvary a významy. Do nynějška to byla smršť emocí, chaos nejasných příslibů a horoucných přání, šeptaných za soumraku; o plnohodnotném vztahu mezi těmi dvěma bylo možno hovořit až v okamžiku, kdy Magdalena opustila malý, nuzný byt, kde žila s rodiči, a nastěhovala se k Thomasovi. Stala se tak paní jednoduše zařízeného domu na okraji Brenhamu, alespoň si na to hráli, ač nebyli manželé. V jejich lásce bylo stále cosi dětského, nezadatelného, cosi rozpustilého, co odmítalo zodpovědnost za činy, jež přijdou později - a se zodpovědností se začal tento jejich vzdušný zámek tříštit jako sklo. Postupem času se v sevření čtyř stěn cit zhroutil, aby mohl být opět vystavěn na pevnějších základech a stát se stabilnější, obklopený hradbami jistot a poznání o tom druhém. Přinášelo to s sebou riziko vystřízlivění, jež muselo tak jako tak dříve nebo později přijít.
Magdalena v Thomasovi už nikdy nevnímala rozjitřeného snílka tak silně, jako v tom roce náhodných setkání, při kterých srdce bušilo jako zvon, zvonilo na poplach, aby mohlo být opět ukonejšeno v jeho náruči.
Stejně tak Thomasova představa víly se postupně rozplývala a byla nahrazena představou ženy na pohled křehké jako květina, v nitru však nečekaně silné, snad silnější a cílevědomější, než kdy byl on sám.
Též proto se později starala i o záležitosti, ke kterým odmítal zaujmout jakékoliv stanovisko a jejichž řešení odkládal na neurčito. Magdalena byla velice praktická a všechno by raději udělala sama, jen aby měla jistotu, že to dopadne podle jejích představ a bude to hotovo hned a bez zbytečných průtahů. Jsou však věci, na které si Thomas musel přijít sám, to bylo jasné i jí, přesto jej toužila vyburcovat k činu. Snad i proto na něj tolik naléhala, zejména ohledně smíření s otcem. Velmi mu v minulosti ukřivdil a Magdalenu to trápilo. Milovala svou rodinu a věřila na dobré vztahy v ní, jakožto na jedinou životní jistotu. Věřila také, že zlostí oslepenému Thomasovi prokazuje nesmírnou laskavost a dobrodiní, když jej popohání k odpovědnosti vůči rodičovi, kterého vystavil nejistotě a výčitkám, když jej v mladické nerozvážnosti rozhádán opustil. Ve výsledku to přeci poslouží výsostné věci a všichni budou šťastní!
Thomas její entusiasmus nesdílel. Stavěl se k této věci lhostejně a jeho pasivnost byla předmětem stále častějších rozmíšek. Přál si, aby si Magdalena nechala vysvětlit všechny aspekty jeho rodinných vztahů, které ho jako nezkušeného mladíčka vyštvaly do Ameriky, a aby tak porozuměla jeho nechuti přijmout tuto svou zodpovědnost na sebe.
Postupem času se jejich šarvátky omezily pouze na odér jízlivosti a tutlaných úsměšků.
Ač onen vztah zdaleka nebyl idylický, přesto téměř bez poskvrny fungoval vzhledem k jejich mládí nezvykle dlouho.
Musel přijít skutečný otřes, aby je přinutil procitnout a uvědomit si, že v posledních několika letech se stali spíš přáteli, než partnery, a že jim není souzeno prožít si romantickou pohádku lásky, jež neochládá a trvá do smrti. Musela přijít tragédie, aby procitli do reality, a tato tragédie přetvořila jejich podstatu tak, aby to nutně vyústilo v nevyhnutelné - v rozchod.

Bylo to šestadvacátého května, na to se pamatoval přesně. Mimořádně horký den voněl kvetoucími šeříky. Ptačí trylkování se ozývalo v žilách každé bytosti a všechno se dralo ven ve spalující touze žít. Nikoho by ani nenapadlo, že se schyluje k úděsnému dramatu, které navždy poznamená životy všech zúčastněných.
Venku za okny si hrálo malé copaté děvčátko s červeným míčem a na oblohu se tu a tam zatoulal osamělý mráček. Vychovatelka, která měla na dívenku dohlížet, zatímco si její matka vyřizovala nutnou korespondenci v centru města, nyní klímala ve stínu stromu s pažemi založenými na prsou.
Magdalena si ve svém pokoji rozčesávala vlhkem ztmavlé vlasy, jež zlatě pableskovaly v poledním slunci. Zrovna opustila osvěžující koupel, byl to opravdu nezvykle horký den, a pouze mimoděk vzhlédla k oknu. Přelétla pohledem ulici, potom jí vypadla ze zchromlé ruky zdobená spona a dívka se dala do strašného křiku.
To, co viděla, bylo hrozné, hrozné, příšerné. Nevysvětlitelná tragédie, kterou nedokázal zahnat ani ten nejhlasitější řev.
Magdalena nepřestávala ječet, ani když do místnosti vtrhl Thomas, uchvátil ji do náruče a zakryl jí výhled do zahrady.
A potom to uviděl i on.
Potom i on spatřil to zvrácené jeviště smrti a obrátil se mu žaludek.
Podle sebe tam na chodníku leželo děvčátko s copánky po stranách hlavy a jeho guvernantka. Polední slunce je koupalo v tratolišti krve.
Magdalena pak ještě dlouho nebyla schopná hovořit o tom, co viděla, stejně jako o ničem dalším. Propadla se do hradby ticha a zdálo se, že absolutně přestala vnímat okolní svět. Bylo to, jakoby se od něj izolovala, aby jí nemohl ublížit svou krutostí, zcela se vyčlenila z vlastní existence. Bylo to, jakoby ji udržovala při životě pouze nechtěná činnost vegetativních funkcí, a ona vlastním bytím proplouvala chorobně netečná jako přízrak. Neřekla nic, ani když ji o to opatrně a něžně žádal Thomas, a nepromluvila ani na naléhání psychologa, ke kterému začala docházet, když její mlčení trvalo už nepřirozeně dlouho. Zpočátku se zdálo, že se nedostavuje jakékoliv zlepšení a že jsou její sezení v upravené, leč poněkud strohé místnosti po boku muže, jenž se snažil dopátrat podstaty jejího problému, zcela zbytečná. Pouze pokaždé, když na ni Thomas promluvil, nebo se jí pokusil byť jen dotknout, překotně prchala z jeho dosahu.
"Máš na rukou krev toho dítěte!" křičela.
Teprve když od oné události uplynul téměř rok, přisedla na pohovku k Thomasovi a začala mluvit. A jakmile jednou otevřela ústa, zadržovaná slova se vyvalila ven z jejího nitra obrovským proudem a zdálo se, že je nelze zastavit.
V jeden okamžik viděla plavovlasou holčičku, všimla si, že má ďolíčky ve tvářích, která si hrála s červeným míčem a snad si u toho i zpívala. Potom obraz zmizel a nahradil jej jiný.
Jakoby odnikud se na ulici objevil muž. Když o tom Magdalena uvažovala zpětně, bylo jí jasné, že tam musel stát skrytý ve stínu už nesnesitelně dlouho. Musel je - dívenku i její guvernantku - pozorovat již takovou dobu! Čím to, že si jej nevšimla? Ach, co jen, co je tou příčinou? Snad mohla zabránit tragédii! Je to tedy její vina? Ne, ne, zajisté není!
Zpět k tématu, rychle! Vrátí se k tématu, aby ji postranní myšlenky a sebeobvinění nezavedly na scestí! Doktor říkal, že se jich má vyvarovat! Doktor Adler to doporučil! Doktor Adler jí slíbil, že ji přízraky přestanou pronásledovat, když nad nimi nebude přemýšlet! Pryč od nich! Doktor Adler to slíbil!
Zpátky k tématu!
Tedy stáli tam naproti sobě, dospělý proti dítěti, když náhle ten muž před sebe vztáhl ruku, v níž svíral zbraň.
Černá hlaveň revolveru se zaleskla v paprscích slunce a nepatrně se zachvěla.
Výstřel byl téměř hluchý, alespoň se to tak Magdaleně přes mírně pootevřené okno zdálo, a děvčátko, sotva šestileté, kleslo k zemi.
V ten moment procitla jeho guvernantka, spánek v očích nahradilo překvapení a hrozný, příšerný úděs, zalapala po dechu, chtěla začít křičet, ale v ten moment muž stiskl spoušť podruhé.
Celá tato událost se odehrála během několika málo vteřin, Magdalena si ji však v hlavě rozebrala, prozkoumala a zase ji složila zpět do původního obrazce tolikrát, že měla dojem, že to muselo trvat celou věčnost.
Pamatovala si na to že křičela. A také na to, že svůj křik vůbec neslyšela. Ani když do místnosti vtrhl Thomas, aby vypátral příčinu jejího řevu a aby ji ukonejšil. Neslyšela nic. Dočista nic. Propadla se do nasládlé bažiny hrobového ticha a nemohla dýchat. To proto, že křičela tak, až zrudnula v obličeji.
A potom to přišlo!
Snad i proto přišla o sluch, aby se jí to zoufalé, prosebné bušení na dveře zahryzlo do mozku jako pijavice. Neúprosné bušení na dveře. Dveře. Vstupní dveře. Thomas odešel. Vstal, aby otevřel ženě - matce, jež právě nalezla svou mrtvou dceru ležet na chodníku. Viděla ji v okně!
Thomas otevřel - a každou skulinu místnosti vyplnil skřek, onen skřek, který pak Thomase strašil ve spánku. Jak bytost stála na prahu, třásla se jí kolena. Omdlela, ochabla a sklesla, doslova uvadla Thomasovi před očima. Zachytil tu ženu do náruče, vtáhnul ji do domu a opatrně ji usadil do křesla. Prostovlasá mu připomínala bosorky ze strašidelných povídek, kterým jako malý chlapec s takovou chutí naslouchal. Děsivé ženštiny, jež za úplňku bosé tančily v čarodějném reji a lákaly k sobě zbloudilce, aby je uhnaly k smrti, jej děsily a fascinovaly zároveň. Popis jejich příšerných šklebů mohl poslouchat znovu a znovu. Žena, kterou teď viděl před sebou, byla v svém truchlivém žalu právě taková. Tvář se jí zkřivila v rozšklebenou grimasu hořkého sebeobvinění, a celá byla ztřísněna slzami a čerstvou krví, jak k sobě tato vyhořelá duše tiskla svou líbeznou dceru, kterou nedokázala probudit k životu. Když přicházela k sobě, Thomas k ní přistrčil hrnek husté tmavé čokolády, aby ji sladkost tohoto horkého nápoje zcela probudila. Magdalena k němu mezitím zezadu tiše přistoupila a letmo se dotkla jeho paže.
"Máš na rukou krev toho dítěte." zašeptala.
A skutečně, když pohledem sklouzl na své dlaně, viděl, že je zdobí rudé skvrny, jež se sem otiskly z těla omdlelé ženy. Krev mrtvého děťátka, které si před několika vteřinami tiskla k hrudi. Krev mrtvého děťátka, které ztratila navěky.
Byla to krev, krev, jež se perlila na jeho dlaních!
Toho dne se mu již podruhé obrátil žaludek.
A právě tímto dnem se pro ně pro oba všechno změnilo. Magdalena, křehká a schoulená do sebe, nebyla schopna čelit ani proměně Thomasovy osobnosti, ani sobě samé. Zhroutila se, byla příliš mladá na to, aby byla svědkem takové krutosti. Začala vnímat čas úplně jinak, než běžní lidé, začala jej dělit na dvě části - na tu před šestadvacátým květnem a na tu po něm. S šíleneckou úzkostí lnula k tomu, co bylo předtím, k tomu, co pro ni bylo svěží, čisté a neposkvrněné. Poutala se k věcem, které na Thomasovi milovala, k věcem, které Thomasovi vyčítala a k věcem, jež ji nechávaly zcela chladnou tak silně, s takovou důsledností a pravidelností, až začal i dosud shovívavý Thomas beze slov protestovat. Jeho nevyslovený protest spočíval ve stále hazardnější hře v kostky. A pak to přišlo.
Domeček z karet rozfoukal vítr a vzdušné zámky se rozpustily v ranním kuropění.
Prohrál ji v kostkách, ó, hanebný, prohrál ji v kostkách, její božskou trpělivost a andělskou přízeň.
Leč kam jinam se měl uchýlit před všudypřítomným jekem matky, které zabili dítě? Duněl mu v hlavě od rána do noci, jako obvinění. Kam jinam mohl prchnout před výčitkou svědomí? Kde jinde měl šanci nalézt pochopení k jeho nechuti čelit rostoucím nárokům na zodpovědnost, jež na něj vznášela ta čistá, dobromyslná světice, které polámal srdce? Kam jinam jej za těchto okolností mohly nohy dovést, nežli k hazardu?
Zajisté, mohl jednat jako muž a bolesti se postavit čelem, leč k tomu v této fázi života ještě nedozrál.
Zůstala u něj tak dlouho, dokud se alespoň částečně nevymotala z pavučiny bludů a chorobného vegetování a dokud si nezačala všímat Thomasovy prohlubující se apatie a vulgarity.
Byla to ona, kdo si uvědomil, že zabředli do bahna tak hlubokého, že se jím začali dusit. Byla to ona, kdo se pokoušel o nápravu. Byla to ona, kdo si uvědomil, že tyhle jizvy zahladí jen čas a že jejich soužití je nevolky prohlubuje a zacelené je znovu a znovu drásá do masa. A byla to opět ona, kdo se rozhodl dát sbohem jako první.
Rozešli se jako přátelé a šli každý svou cestou. Miloval ji, tak hluboce ji miloval. Nebyl však schopen ji zadržet. Jako stín se mu rozplynula mezi prsty a on byl opět sám.
Když odcházela, dostala od něj nějaké peníze, aby se ve světě lépe prosadila, a také medailon, starou rodinnou památku po matce, do které Thomas ukryl svůj pramen vlasů a spolu s ním i své srdce.
Nechal ji odejít, protože věděl, že by mu později stejně ulétla.

A nyní zde seděl na posteli v jejím někdejším dětském pokoji a očima laskal všechny ty útržky jejího mládí, jež zde stály vyrovnány na policích a na nočním stolku, zakonzervovány v čase. Viděl ji před sebou, naivní a rozpustilou, ale i smutnou, vyhaslou a apatickou.
Vstupoval do jejího rodného domu se zcela jasnou vizí. Smíří se s otcem. Musí to udělat už kvůli ní. Ano, udělá to. Co víc - udělá to s ní.
Byl si tím neochvějně jist. Alespoň do té chvíle, než jej její matka vyvedla z omylu.
"Není tady, Thomasi. Nepátrejte po ní, zapřísahám vás! Kdyby s ní bylo zle, její střevíce ji po známých cestách samy od sebe donesou až sem." řekla mu stařena. "Vždycky to tak bylo. Očividně je v pořádku a šťastně zapomněla. Vy však mládenče, jak vidím, takové štěstí nemáte. Neměl byste už na mou dceru více myslet, zvláště víte-li, že popud k rozchodu zavdala ona sama…"
"Ale, paní! Proč? Proč to udělala? Neřekla nic?"
"Nechtěla vám ničit to, co jste měl tak rád. Vyžíval jste se ve věcech vám blízkých, částečně i ve vlastním pokoření a váš otec…"
"Otec. Můj otec! Ó ano, smíření s ním jí leželo na srdci i na jazyku mnohokrát. A proto jsem také tady. Dopis, hleďte. Nemůže být od nikoho jiného, než od něj! Rozumíte už? Potřebuji její podporu. Musíme ten dopis otevřít společně! Kde je?"
"Nemohu vám nijak pomoci, bohužel. Vždyť já vás mám, Thomasi, ráda jako vlastního syna! Byla s vámi šťastná, ale v hloubi srdce vím, že nyní je šťastná též."
Thomas ji popadl za ruce a poklekl před ní.
"Proboha, mluvte! Chci slyšet všechno, co víte!" žadonil.
"Té noci k nám přišla s úsměvem na rtech a slzou ve víčku.
Řekla jen: Už jej nikdy neuvidím. Není to zvláštní?
Schovala si medailonek s vaší podobiznou do kapsičky u sukně a druhého dne zmizela. Nechala nám tady nějaké peníze, její otec byl tehdy upoután na lůžko a byl velice nemocný. Zmizela s první ranní mlhou, ani jsme ji neslyšeli odcházet. Znovu jsem ji viděla o půl roku později na manželově pohřbu. A od té doby už nikdy. Nemám o ní žádné zprávy. Vraťte se domů, zapomeňte na svůj úmysl a otevřete ten dopis sám. Nevím, kde Magdalena je, smiřte se však s otcem bez ní. Kvůli ní. Milovala vás."
Thomas byl jako omámený.
"Mohla byste mi dát chvilku?" požádal tiše.
"Ale jistě, Thomasi. Přichystám večeři, už se připozdívá. Posedíte dnes večer u kuchyňského stolu s osamělou starou bábou a jejími dvěma kočkami? Udělal byste mi velikou laskavost."
"Velice rád."
Byl jako v horečce. Nacházel ji a zase ji ztrácel, věděl však, že zcela se své Magdaleny nikdy nevzdá. Ani v okamžiku, kdy jej, rusalka, zavede do bažin.


Když stařena říkala, že nemá o Magdaleně žádné zprávy, lhala. Na její přání, samozřejmě. Věděla, kde nyní její dcera žije, a co víc - pravidelně si s ní dopisovala. Každé prvé pondělí v měsíci nedočkavě vyhlížela listonoše v osamělé mateřské touze vpít se do řádek, psaných tak důvěrně známou rukou, stále trochu kostrbatých, jako v dětství.
Ať se však snažila, jak chtěla, z listů nevyčetla mnoho. Jen to, že se Magdaleně vede dobře a že je chráněnkou skladatele ve službách rakouského dvora. Jeho jméno dcera nenapsala, bylo snad možné, aby je neznala ani ona sama? Ta zestárlá žena milovala tiché večery, které trávila četbou příběhů o překrásné hudbě, o králi, s nímž měla Magdalena tu čest čas od času hovořit, a o její nesmělé náklonnosti k jakémusi Johannesovi, ke které se dcera s ruměncem přiznávala. Nemohla nic z toho povědět panu Thomasovi, protože jí to Magdalena výslovně zakázala. Snad jej považovala za zcela uzavřenou kapitolu svého života a odmítala ji znovu pročítat.
Thomas z Magdalenina rodného domu odcházel rozjitřen. Magdalenu se mu vypátrat nepodařilo, přesto však měl svou neochvějnou jistotu, že vykoná to, co by si tato přesladká světice přála.
Smíří-li se s otcem, smíří se se sebou samým. Potom snad bude dostatečně silný na to, aby opět nalezl svou ztracenou rovnováhu, svou ztracenou duši, ukrytou v medailonku, který Magdalena, jak věřil, dosud věrně nosila na srdci. Snad bude mít dostatek vášně, aby prohledal celý svět.
A tak jej nohy zanesly na půdu Anglie a na starý, mechem porostlý hřbitov, na kterém spočívala jeho drahá matka, aby se tam, před jejími zraky, vyzpovídal a nalezl kýženou odvahu k činům, jež přijdou později.
 


Komentáře

1 Adele Adele | Web | 17. března 2017 v 18:35 | Reagovat

Jůůů, vzpomínka na vztah Thomase a Magdaleny. :-) Jsem ráda, že jsi jim věnovala celou kapitolu, zajímalo mě, jak to mezi nima bylo. :-) První zamilovanost a postupné poznávání toho druhého aneb jak se přestali na sebe dívat skrze růžové brýle. A to to mezi nimi začalo, tak nežně a láskyplně. :-)
Hm... tvé popisy okolí a pocitů jako by vypadly z historických knih romantických spisovatelů. Eh.. asi jsem to už kdysi psala, tak se omlouvám, že se opakuji, ale pokaždé, když čtu tvoji povídku, tak mi je připomeneš. :-) Krása :-)
Thomas v Anglii! Jsem zvědavá jak proběhne usmiřování s otcem. Ou... teď jsem si uvědomila, že nevím, kdo je jeho otec... ááá, jsem strašná, ale já si fakt nepamatuji. :-)
PS: Musím se ještě jednou omluvit, ale moc nerozumím Magdaleně. Proč obvinila Thomase, že má na rukou krev toho děvčátka? Viní ho z toho, že té vražda nezabránil nebo jak? :-)

2 Lotte Lotte | Web | 17. března 2017 v 18:37 | Reagovat

Takhle okouzlená takovou naivní, čistou láskou jsem naposledy byla před nevím kolik lety, když jsem četla Bídníky. Tohle je tak milé, tak něžné! :)
Zrovna teď Huga čtu, a tak mě napadá, že kdybys působila v době romantismu, dnes by se o tobě učilo na školách, protože ty máš zkrátka talent vdechnout slovům život, barvu, vůni, atmosféru doby....:)
Jsem ráda, že konečně tak zblízka nahlížíme do Thomasovy minulosti, která byla plná otazníků, vzhledem k tomu, jak ho stále, nebohého, pronásleduje.
Myslím, že od tebe bylo opravdu chytré, jak jsi nám tragédii, která se stala pod okny Thomase a Magdaleny, nejprve ukázala v pokroucené podobě hrozivé (přímo poeovsky hrozivé) podobě Thomasovy noční můry, ze které velmi nejasně vyplývalo, co se vlastně odehrálo, abys nám to v následující kapitole celé objasnila. Takhle to mělo opravdu velmi působivý efekt!
Totéž samozřejmě platí nejen o plném rozvinutí Thomasova snu, ale také historii o matce, které zavraždili holčičku. Příběh, který známe, doplněný o hlubší kontext, doplněný o Magdalenu! A ano, ach Bože, opravdu je to /ta/ Magdalena! Já to věděla! Ty jsi tak dokonale spojila dva volné konce příběhu! Ach můj Bože!!!
Achjéje, je mi Thomase vážně velice líto, ale zdá se, že nastal čas, abych si vybrala stranu. A já jsem v tomto případě tým Johannes. :D
Ale moc, moc, fůra moc doufám, že Thomas už konečně najde klid a štěstí jinde a na Magdalenu bude vzpomínat bez bolesti, vždyť si ji už chudák prožil tolik!

3 Zuzana Macháčová Zuzana Macháčová | Web | 18. března 2017 v 11:36 | Reagovat

[1]: Nu, kolem nich se toho točí tolik nejasného, že by se to bez samostatné kapitoly ani neobešlo! :D Jojo, některé vztahy holt začínají naprosto idylicky a potom končí vlastně vyhořením, končí tím, že jeden si v tom vztahu uvědomí, že k tomu druhému už skoro nic necítí a potřebuje odejít, aby nalezl svou vlastní vnitřní rovnováhu. Ach jo! Thomas a Magdalena couple jsou tak strašně moc z mojeho života! Sosad! :D
To, že se opakuješ vůbec nevadí, naopak, chvály není nikdy dost! Když čtu tyhle ohlasy tak mám jistotu, že moje psaní má smysl a že má smysl v něm pokračovat - takže za takovou chválu díky, díky moc, posouvá mě to dál a nutí mě to se zdokonalovat. <3
Nu, jméno ani totožnost Thomasova otce jsem zatím (aspoň doufááám) nikde neprozradila, takže bych řekla, že je to prozatím TOP secret! :D
A Magdalena by mu později mohla vyčítat to, že se nezajímal o průběh šetření, ač to byl advokát, že se neujistil, jestli se té ženě dostalo spravedlnosti (viz. kapitola se soudem) - ale v této kapitole se to vztahovalo pouze na to, že se mu na ruce otiskla krev z těla matky toho děvčátka, když ji vnášel do domu, a Magdalena si to vždycky když s ní mluvil vybavila. :)

4 Zuzana Macháčová Zuzana Macháčová | Web | 18. března 2017 v 11:46 | Reagovat

[2]: Ó, já jsem přirovnávána k božskému Hugovi, ó!!! Biggest achievement of my life! <3 Merci, Merci beacoup, Lotte! <3
Ano, říkala jsem si, že je na čase začít odkrývat určitá tajemství, hlavně ohledně Thomase, protože jinak by z toho vznikl chaos, ve kterém bych se nevyznala ani já sama! :D Jo, přesně tohle byl záměr, vygradovat to a až potom hezky odhalit co se vlastně stalo. Jsem moc ráda, že to na tebe zapůsobilo právě takhle - tak, jak jsem zamýšlela - ani nevíš, jak velemoc mě to těší!
Ta Magdalena. TA! Magdalena! Jakýsi divný milostný trojúhelník - a to jsem si říkala že ten původní fantomovský je na jednu knihu až až! Nu, časy se prostě mění! :D
Jé, ty fandíš Johannesovi, to je hezké! :) Hádám, že já bych asi svou stranu prozrazovat moc neměla, což? :P :D
Nu, uvidíme, uvidíme, sama jsem na Thomase zvědavá. Je to pro mě taková tvárná postava, dá se s ní dělat skoro cokoliv, co si zamanu! :D (Hahahaha!!!)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama