TVT - 52. kapitola

6. března 2017 v 22:35 | Zuzana Macháčová |  Tvář v temnotě
Byl to chladný, nevlídný den, plný vran a mléčného nebe, v němž se topily veškeré hrany, a srdce zamrzalo. Atmosféra byla přímo pohřební, pouze déšť scházel. Nepříjemný severák rozechvěl křehké květy lilií, jež ležely na černém náhrobku, a téměř prázdným hřbitovem zazněl povzdech, který hned nahradilo posvátné ticho.
Klečel nad hrobem, ten zlomený muž, a mlčky plakal.
Vítr mu zcuchával vlasy a rozháněl slzy, zaplašit bolest však nelze, ó, nelze!
Jaký to žal! Jaký to žal!
Od pohřbu uplynulo předlouhých 35 let a on po celou tu dobu nesklonil hlavu před rodinným náhrobkem, by jej políbil vzpomínkou… Hanebný! Bezcitný!
Ó, jaká to lítost, jaký žal!
Již nikdy se jí nevrhne v náruč, své matce, své přelaskavé matce, jejíž sladkou, pižmem nasáklou vůni již neucítí. Nikdy, ach nikdy více tento polosirotek nezaslechne ten měkký nebeský hlas, na který málem zapomenul.
Říká se, že člověk si časem zvykne na všechno. Ne, ne! Není to tak! Lživý svět! Jaký to žal! Jaký to žal!
Toliko let je tomu a on se od strádání své dětské duše dosud neoprostil! Stále cítil týž chlad a prázdnotu jako tenkrát, když coby chlapec sledoval, jak spouštějí matčinu rakev do černé vlhké země. Jak dávno již tomu, co se vytrhnul otcovu těžkému stisku a uprchnul ze hřbitova, plného stesku a zoufalství - uprchnul daleko, co možná nejdál, až na pobřeží. Na skaliska, na ta skaliska, ze kterých dohlédnul na trosky vyhořelého sídla, na trosky vlastního života, na vlastní žal. Na příkrov smrti té andělské bytosti, již miloval a kterou zde definitivně ztratil. Tehdy poprvé uvažoval o sebevraždě.
Ten muž byl Thomas de Chagny.


Ale jak se ocitl zde, na anglické půdě, klečící před hrobem své tragicky zesnulé matky? Co zavdalo popud pouti tohoto ztraceného syna, který postupně nalézal cestu zpět domů? Jaký to impuls vše uvedl do chodu?
Snad lítost, výčitky, anebo stesk…
Snad láska…
Abychom pochopili všechny motivy, jež jej teď poháněly vpřed a utvářely veškeré jeho jednání, musíme se vrátit v čase zpět do Ameriky, kde se po svém odstupu z funkce ještě na několik měsíců zdržel, aby v odpovědi na bratrancův dopis alespoň skrze své konexe zařídil hraběti Phillipovi co možná nejrychlejší rozvod beze všech skandálů. Možná to, že setrval na jednom místě, ač chtěl ze sevření čtyř dusivých stěn co nejrychleji ulétnout, způsobilo, že jej znovu začaly strašit prastaré noční můry.
A jedna z nich byla natolik strašná a zásadní, že zavdala prvotní impuls pro činy, které jej dovedly sem.
Byl tehdy na smrt unaven dlouhými pochůzkami a hlava mu klesla při čtení denního tisku.

Viděl sám sebe stát na útesu a skelnýma očima pozorovat temně hučící hlubiny oceánu, jež se v tisíci pěnových střepinách tříštily o skaliska. V duši se jako rozlitý inkoust rozmáhalo zoufalství. Učinil krok vpřed s očima dokořán a pažemi doširoka roztaženými tak, že na moment vypadal jako Ježíš, přibitý na kříži, na ten jediný kratičký moment se vzdáleně dotkl božství a pak začal padat.
Padal do vln, do prázdna, do zapomnění. Padal do nicoty.
Vstříc smrti.
V uších mu hučelo a ústa měl plná motýlího prachu. Ten jemný písek, který se přelévá jako voda a který v přesýpacích hodinách odměřuje čas, určený k žití, jej rdousil a nedovolil mu vykřiknout strachy, když proti němu odkudsi odnikud vykročila drobná postavička děvčátka v červených šatech. Ta vyhublá příšerná silueta dětského kostlivce zacvakala čelistmi, vztáhla k němu své kostnaté ručičky a z jejích útrob se vyvalil oblak smrduté hniloby.
Bezmocně se proti zjevení ohnal. Cožpak jej připomínka jeho nezájmu o vývoj šetření tragédie bude strašit do konce života?
Thomas byl záhy oslepen bělostnou prázdnotou, v níž se znenadání ocitl, a vše se rozplynulo. Moře i útesy zmizely. Dokonce i předzvěst smrti, k jejíž vraždě se bezděky postavil lhostejně, se vytratila jako pára.
Jen ten řev zůstával. Táhlý jek zlomené matky, jíž kdosi zardousil dítě, mu drásal uši, mučil jej tenkrát, pak opět v soudní síni, do snů mu od onoho řízení vstupoval téměř denně a Thomas cítil, že jestli neustane, zešílí.
A pak náhle utichl i ten.
Bezvládné tělo, visící ve vzduchu, na okamžik setrvalo na místě. Neschopen pohybu měl údy podivně ztěžklé, a pak byl neuvěřitelnou silou vržen vpřed.
Vítr mu nekladl téměř žádný odpor, naopak, sklouzával po jeho těle a skrápěl jej doteky svých mrazivých prstů.
Z mléčné mlhy se proti němu objevil dům, malý dům s doškovou střechou, na první pohled docela nenápadný malebný domek se zahradou a zpuchřelou jabloní. Thomase však do očí udeřil krvavý znak na dveřích. Znak, podobný symbolům, jež ve středověku vtiskávaly na budovy znamení černé smrti. Cítil, jak je mu tentýž cejch vypálen na čele, vnímal zápach seškvařené kůže a bolest žhavého železa. Byl označen cejchem zločince.
Proč jen ten prokletý dům dosud neprodal? Proč jenom zabředal do výmluv o nezájmu kupců? Proč jen se vmýšlel do citových vazeb k lidem z Brenhamu?
Nejdříve jej pohltila zahrada, potom jej spolykalo i stavení samotné.
Thomas proplouval místnostmi ve stále se zrychlujícím tempu a pak jej cosi odmrštilo dopředu, proti dveřím z mahagonu, jež byly přepásány masivními řetězy.
"Ne!" vyjekl Thomas. "Tyhle dveře ne!"
Řetěz se zařinčením uvolněn dopadl k zemi. Zdvihl se oblak prachu a rzi.
"Prosím, ne!" žadonil nešťastník. "Slíbil jsem…!"
Dveře byly z těžkého dřeva, srážka se zdála nevyhnutelná. Thomas vztáhl ruce ve snaze utlumit náraz, konečky jeho prstů už zálibně olíznul pach dřeva, když se dveře náhle otevřely, pomalu a jemně, bez jediného zvuku.
Thomas byl oslepen bělostnou vodnatou září a jí pohlcen byl vtažen dovnitř do místnosti.
První, co se z nepřirozeného světla vynořilo, byla měkká silueta ženské postavy a obrysy toaletního stolku, který přetékal květinami. Nacházel se v pokoji, do kterého si před lety zakázal vstoupit. Jednak proto, že to pro něj bylo příliš bolestné, pak také proto, že jej považoval za prokletý. Právě z těchto oken byl totiž dokonalý výhled na nepříliš rušnou ulici, kde se odehrála ta osudná tragédie, jež poznamenala životy všech. V pozadí stál mohutný strom, který vrhal stín na odpočívadlo a zčásti zastiňoval i nepříliš rozlehlé hřiště pro děti.
Zakázal si sem vstoupit, protože v každém koutu místnosti se nacházela vzpomínka na jeho světici, na rusovlasou vílu jeho snů, na rusalku, která jej oloupila o srdce a které byl nucen dát sbohem. Vzpomínka, kalená jedem truchlohry květnového večera.
Učinil několik kroků, čím více se blížil, tím více záře ustupovala a obrysy se zdály být jasnější a zřetelnější.
Nyní ji viděl, ano, viděl ji v celé její kráse, svou dávno ztracenou dívku. Seděla u zrcadla a zády k němu si česala své měděné vlasy, ve svitu poledního slunce téměř zlatavé. Ohlédla se a obdařila jej širokým úsměvem. Otevřela ústa, snad chtěla cosi říct, a učinila krok vpřed.
Z jejího hrdla se vydral příšerný skřek.
"Thomasi!" zaječela.
Podlomila se jí kolena a ona sklesla k zemi. Ještě stačila vztáhnout paži a ukázat k oknu, k oknu do zahrady smrti, než se rozplynula. Zůstala po ní jen světlounce růžová říza, zmuchlaná u Thomasových nohou. Ze záhybů látky náhle začaly s ohavným kvičením vylézat krysy, hemžily se v nechutných proudech a s hnusným funěním se sunuly po podlaze směrem k němu. Jejich pronikavé pištění a šramot obrovských drápů mu rozdrásal duši do krve. Vyhnuly se mu a v mokvající hnilobné vlně se vyvalily přes parapet ven hodovat na tělech mrtvol, jež ležely na ulici. Největší z krys měla kolem tlustého těla omotaný přívěsek - rodinný medailon po matce, do kterého Thomas vložil pramen vlasů a který dal své dívce, aby ji jakožto amulet chránil a také aby na Thomase nikdy nezapomněla, až bude pryč. Vrhnul se po kryse, ta se ohnala žlutými řezáky a v zápěstí mu zanechala velký, mokvající šrám. Pak se převalila přes parapet a potácivě se rozeběhla k bezvládným tělům. Podle sebe tam leželo děvčátko v červených šatičkách a s culíčky po stranách hlavy, a vyhublá dospělá žena. Obě, dívka i její vychovatelka, vypadaly, že pouze spí. Propadlé tváře a zelenkavě bledá pokožka však každého pochybovače vyvedly z omylu.
Ozvalo se bušení na vstupní dveře, jež utnulo ryk krvežíznivých krys. Bušení tak naléhavé, tak prosebné. Thomas proběhl chodbami, jež se mu zdály být delší a zamotanější, než se pamatoval z mládí, jakoby se jeho dům stal skutečným labyrintem ztracených duší.
Otevřel a hned jej ohlušil ten příšerný, táhlý řev, při kterém se tříštila skla okenních tabulek. Ten zvuk jej pronásledoval již tak dlouho, že znal každou jeho výšku i zastření tak dokonale, že by jej mohl zapsat na notový papír. Řev matky, které unesli dítě, unesli je tam, kam je nebylo možno následovat. Této ženě se zhroutil svět. Mohla mít svou sladkou holčičku opět v náruči pouze v případě, že by si sama zvolila smrt. V případě, že by ulehla na chodník vedle ní.
Doprostřed ulice se zakutálel červený míč.
Thomas ucítil něčí dotek. Neohlédl se, věděl, že je to ona, jeho rusalka.
"Máš na rukou krev toho dítěte." zasyčela a on ji od sebe odmrštil pryč.
"Nemohu za to, co se stalo, slyšíš?" křičel na dívku, kterou miloval. "Slyšíte obě?!"
Smýkl s truchlící matkou směrem do místnosti a zabouchl za ní dveře. Dům se ponořil do šera.
"Nejsem vrah! Nejsem vinen! Jak se opovažujete? Má nechuť se zajímat o průběh šetření ze mě nečiní o nic většího viníka, než kdybych o celé záležitosti neměl ani potuchy! A to ani v případě, že jsem začínající právník! Jděte pryč! Nechte mne! Táhněte do horoucích pekel! Proklínám vás! Vás obě!"
V ten moment jej oslepil záblesk oranžového světla. Na okamžik měl dojem, že v domě hoří, pak ale sledoval, jak se obě ženy v plamenech propadly do země, a pokoj zamořil dávivý zápach síry. Za moment vše zmizelo. Jen na místě, kde stály, vykvetla myrta. Její kvítka okamžitě opadala a bělostná okvětí se ještě než dopadla, proměnila v bělostné holubice, jež zmateně poletovaly místností, než jim jakási vnější síla otevřela dveře a nechala je ulétnout.
Z Thomasovy dlaně stékala krev z rány po zubech krysy, než však ztřísnila podlahu, proměnila se v kostky, jež se zaduněním dopadly na parkety.
Thomas prohrál.
Prohrál svůj klid, své srdce, prohrál sám sebe. Prohrál svou duši.
Vyběhl z domu, nehleděl napravo, nalevo, jen běžel, zbrkle a střemhlavě. Pouze periferně zaznamenal dopisní schránku. Tu dopisní schránku, jež potom sehrála zásadní roli v jeho jednání. Pouze periferně zaznamenal tuto schránku, aby si její obraz uchoval ještě za zavřenými víčky, než docela procitne.

Obyčejná, naprosto všední poštovní schránka, nemělo cenu se jí zaobírat. Přesto se však snažil v hlavě vyvolat její podobu tak, jak si ji pamatoval ze snu, celé dny jen kroužil po pokoji, ve snaze si ji znovu vybavit. A pak náhle před ním stála, nalakovaná na červeno, a svítila na něj ze šera. Vztáhl ruku, ale ve skutečnosti se vůbec pohybovat nemusel, schránka se sama od sebe otevřela a odhalila mu své útroby. Thomas nedokázal ovládnout své vzrušení. Ach ano, už si vzpomíná! Byla taková ve snu a byla taková i v době, kdy překročil práh domu v Brenhamu, práh domu smrti, zklamání a zpuchřelých vzpomínek. Nebylo tomu ještě ani měsíc, co tam přijel a ve vzteku strhal inzeráty na prodej tohoto obydlí, jež zde před několika lety sám vyvěsil.
Nedokázal již ovládnout sám sebe. Podal okamžitou výpověď z nájmu a nejbližší drožkou se dal na cestu do tohoto města.
Ve schránce totiž zahlédl dopis. Bůhví, jak dlouho tam ležel! Ach proč jen je člověk nucen mučit sám sebe nejistotou, pochybami a vroucnými přáními, jež mohou a nemusejí být vyslyšena? A proč ta cesta ubíhala tak zatraceně pomalu? Toužil být v Brenhamu, toužil tam být okamžitě, na křídlech bláhovosti se přenést k té dopisní schránce, jež v sobě tajila nejvýsostnější poklad!
Dopis… Od ní?
Snad se s ním pokoušela spojit, snad stejně jako on v hloubi duše toužila opravit a přepsat minulost v poznání, že jej stále miluje! Snad nyní dokonce žila v Brenhamu v tajené touze jej opět spatřit. Byl jako v ohni. Ó, byl to on, kdo ji toužil opět potkat, vidět ji, křehkou a rozechvělou, s jeho medailonem, jenž by jí zdobil hrdlo na znamení věrnosti! Vytvářel si fantasmagorické představy toho, jak se pro něj změní realita poté, co si jednou, dvakrát, tisíckrát přečte onen list, který na něj v Brenhamu čekal.
A když se zde konečně ocitl, by mohl ukonejšit své myšlenky, čekala jej rána osudu tak hrozná, až jej srazila na kolena. Klečel zde zhroucen v bahně, tento den byl mimořádně zrousaný plískanicí, s cárem papíru v ruce a nepokrytě plakal.
Nebyl to list od jeho dávno již ztracené milé. Byla to odpověď na psaní, jež pod nátlakem ženy, ke které před okamžikem lnul a již nyní proklel, odeslal svému otci, chladnému a bezkrevnému, natolik cizímu mladíkovi, kterého hnalo vpřed volání po životě. Sám dávno nevěděl co je před lety rozeštvalo a která z rozmíšek v něm definitivně zakořenila touhu uprchnout z klece otcovy zubožené autority, velmi si tehdy ukřivdili navzájem - a Thomasova milovaná rusalka jej přesvědčila, aby učinil vstřícný krok. Ten zůstal bez odpovědi, což jí ve své zraněné pýše nikdy neopomněl dát za vinu, a nyní konečně věděl proč! Ne snad pro otcovu lhostejnost, jak se v zlosti domníval, ó, nikoliv! Thomasův list se opozdil o celá léta a otec navíc dlouho sbíral odvahu synovi napsat, ne snad pro svou aroganci, leč proto, že se obával že mu již nemá co dát, proto, že se obával, že veškerý jeho cit byl pohřben v rakvi Thomasovy matky a že jeho syn měl pravdu v tom, že jej brzdil a po oné tragické události i hanebně zanedbával. Nevěděl, zda má sílu pohlédnout synovi do tváře a spatřit oči jemu zcela cizího mladého muže, v kterého v Americe nutně musel dospět. A také se cítil být hluboce ukřivděn, vnímal, že mu bylo hanebně ublíženo a věděl, že svého nezvedeného syna bez sebemenší úcty k rodiči nepřijme klidný a bez afektu. Thomasovou myslí se mihlo na tisíc myšlenek, jen jediné však přikládal váhu!
Ještě není všechno ztraceno! Smíří se tedy s otcem, jak si dívka, kterou téměř považoval za svou choť a o kterou svou prchlivostí a nedospělostí přišel, vroucně přála. Milovala totiž svou rodinu a na dobré vztahy v ní věřila jako na jedinou životní jistotu.
Ach, ano! Thomas již věděl, co bude dál!
Smíří se s otcem - a smíří-li se s ním, bude jej při tom doprovázet ona.
Opět se dal na cestu městy, nyní snad ještě neklidnější, než prve. Konečně měl nějaký jistý cíl, něco, o co se mohl opřít, něco, co mohl následovat a toužil za tím jít tak naléhavě, až hrozilo, že se jeho srdce rozskočí na tisíce střepů.
Konečně po osmačtyřiceti hodinách cesty stanul na prahu jejího rodného domu. Otevřela mu její matka.
"Je tady Magdalena?" vykřikl. "Musím s ní nutně hovořit! Závisí na tom celý můj život!"
Stařena si jej mlčky prohlížela.
"Thomas de Chagny?" zeptala se tiše, zcela nezúčastněně.

Když přikývnul, rychle jej vtáhla do domu.
 


Komentáře

1 Lotte Lotte | Web | 7. března 2017 v 9:26 | Reagovat

Thomasi (a Johannesi, který v této kapitole nejsi, ale myslím na tebe), vy moje srdíčka nešťastná! Trošku štěstí pro vás! Prosím! :D
Jéje, tak Phillip už je rozvedený? Jéje, proč mám toho parchanta tak ráda?! :D Je to prostě stylový parchant! Bude v příběhu ještě hodně, žejo? :D
Fakt klobouk dolů za to, jak popisuješ vnitřní stavy postav. Nejen, že umíš skvěle vystihnout jak se cítí, ale především to tak barvitě popíšeš, že mám pocit, jako bych jejich myšlenky...viděla. Vidím to zoufalství, co se převaluje v Thomasovi zrovna tak, jako ho s ním i cítím. Strašně bych si přála, aby konečně našel klid, ta jeho noční můra byla vážně děsivá - tolik věcí, co ho trápí, tolik věcí, co si vyčítá...potlačováno a nashromážděno v povědomí do děsivých obrazců - to byla skvělá pasáž!
A Magdalena? /Ta/ Magdalena? Nedočkavě vyhlížím novou kapitolu! :D

2 Zuzana Macháčová Zuzana Macháčová | Web | 7. března 2017 v 21:02 | Reagovat

Co se Phillipa týče, musím přiznat, že jsem tak trochu v úzkých, takže záleží jen na múze - potvoře - nakolik jej do románu ještě angažuji! :D Ale těší mne že i přes svou slizkost si získal své příznivce!
Neskutečně moc ti děkuji! Skvělá a značně problémová pasáž, jen co je pravda! A hlavně je dlouhááá! Taky je mi Thomase líto, ale jen tak povrchně. Zvláštní... Nikdy mi nepřirostl k srdci tolik, jako třeba Johannes, takže myslím, že s ním zase tolik soucitu mít nebudu, hehe! :D

3 Adele Adele | Web | 8. března 2017 v 22:45 | Reagovat

Jak pesimistická kapitola, chudák Thomas. Hm, dáváš svým postavám pořádně zabrat. :-)
No říkám, že je to chudák, noční můry mu nechtějí dát pokoj.
Počkat... Magdalena... to je shoda jmen nebo je to ta Johannova... teď mám brouka v hlavě. :-) Nemá to něco společného s jejím medailonkem? (Thomas že by byl mužem, kterého Magdalena tak dlouho milovala?) Honem další kapitolu! (I s objasněním ohledně Magdaleny, prosím.) :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama