TVT - 51. kapitola

10. února 2017 v 19:55 | Zuzana Macháčová |  Tvář v temnotě
Thomas de Chagny byl na cestách již několik měsíců. Vytratil se, aniž by cokoliv řekl, nebo alespoň naznačil smysl a cíl své cesty. Schránka začínala přetékat dopisy a mezi nimi byly i zlověstně vyhlížející listiny, páchnoucí oficialitou, s hlavičkou odvolacího soudu. Taktéž rostla hromádka pracovní korespondence na jeho stole v opuštěné advokátní kanceláři, sedal na ni prach a nepřečtená křičela do ztemnělé místnosti své prosby a žalostná zvolání. Snad celá Amerika se po něm začala shánět.
Zdálo se, že se po Thomasovi slehla zem.

Když se téměř po půl roce vrátil, byl jako někdo cizí. Nastala u něj nepochopitelná psychologická změna, přerod z člověka činorodého, neustále ponořeného do práce - snad aby unikl hendikepu vyhaslého citového vztahu k okolí - v člověka otupělého, neblaze ovlivněného konzumem.
Z magistra de Chagny se stal vikomt, z muže, zahlceného prací, se stal člověk, který nezhrdne občasnou lenošivostí, z osoby značně spořivé se stal pán poněkud rozhazovačný. Nebylo mu již zatěžko pustit nějakou tu sumu a z cesty si přivezl mnohé krásné rekvizity, převážně křišťálové sošky, jež rozmístil všude po bytě, aby zde zůstaly zapomenuty a lapaly prach. Zpustlá okna vyzdobil tisíci květinami, z nichž bohatě převažovaly fuchsie a rododendrony, občas se znenadání začal hystericky smát a jindy zase propadal hluboké depresi; každý z jeho pocitů mu však vydržel sotva pár minut. A při snídani si povídal pro sebe a kreslil prstem obrázky do rozsypaného cukru.
Tohle všechno byly její vlastnosti.
Jakoby se mu po návštěvě onoho prokletého domu vmísily do duše dívčiny stíny, kterých byly staré neobývané místnosti plné.
Vrátil se, mlčenlivý a kamenný, jakoby zestárnul o stovky let.
Když se Thomase jeho domovnice vyptávala na důvod zmizení, jednoduše ji odstrčil a aniž by cokoliv řekl, vstoupil do svého bytu. Ani se nezouval, nesvlékl si propocený, dešti a blátem znamenaný plášť a usednul do křesla. S rukama pod bradou zádumčivě hleděl do vyhaslého krbu, ztracenec, který nalezl cestu domů, sám a opuštěný, samojediný v obrovském pokoji, kde měla okna zatažené rolety. Po chvíli mu klesla hlava únavou.

Viděl travinami a mechem zarostlou kamennou cestu, viděl zchátralý plot a zpuchřelou jabloň uprostřed zahrady. Viděl sám sebe, jak ze sloupu vztekle strhává jakýsi papír, snad inzerát na prodej domu, který se topil v mlze. Pod nohama mu proběhnul červený míč a zakutálel se do škarpy. Za ním se rozběhla malá holčička se dvěma culíčky, jež se jí houpaly na kostnatých ramínkách.
Ne. Nebyl to míč. Byla to černá kočka, co mu přeběhlo přes cestu! A nestál už na ulici, ale v prázdné, zpustlé místnosti, kde se v tisíci ozvěnách rozléhal jeho dech. Jeho dech a tikot obrovských kyvadlových hodin, jež byly překryty bílou, zaprášenou plachtou. Dotkl se jednoho cípu a látka se za šustění svezla a jako vodopád dopadla Thomasovi k nohám. Nebyly to staré pendlovky, byl to černý, lesklý klavír, nedávno kupovaný. Seděla u něj dívka s rusými vlasy. Spadaly jí do obličeje jako závoj, takže jí neviděl do tváře. Seděla tam a hrála. Z nástroje však nevycházel žádný zvuk.
A náhle se neskláněla nad nástrojem s drobnými prsty, položenými na klávesách, ona stála proti Thomasovi a úsměv jí hrál ve tvářích.
Oči, v nichž se odráželo zapadající slunce, zářily štěstím.
Až nyní se dostavila hudba a Thomas, i přes rozladění nástroje, poznal ukolébavku, kterou pro ni složil. Nyní tu dívku viděl zcela jasně, poznával ji! Byla to ona!
Se zmučeným výkřikem ji vzal do náruče, tisíckráte ji zapřísahal, žadonil o odpuštění. Laskal ji ve vlasech, tisknul ji k sobě - a čím naléhavěji k ní lnul, tím více se mu vzpírala. Bušila do něj pěstmi, snažila se mu uniknout, leč on pouze zesílil stisk v bláhové naději, že když ji nepustí, všechno se dá zase do pořádku! Náhle mu její tělo explodovalo pod rukama a celá místnost potemněla zmateným výkřikem tisíců vran, v které se dívka proměnila. U nohou Thomasovi ležela jen její bílá róba, nyní potrhaná a ztřísněná krví.
Nebyly to vrány, ale netopýři.
"Ne!" vykřikl a rozmáchl se proti hejnu, jež mu začalo s nesnesitelným vřískotem nalétávat do vlasů.
Až do této chvíle držel v rukou stržený inzerát, ten se nyní však rozplynul a z jeho dlaně s těžkým zaduněním vypadly kostky.
Prohrál.
Do vedlejší místnosti zatékalo děravou střechou a Thomasovi se z mlaskavého šplouchání vody zvedl žaludek. Zahlédl neurčitý obrys postele, zmuchlaný polštář a na něm pramínek vlasů. Medailon. Ten, který jí dal. Vzal jej do roztřesených prstů a otevřel jej. Byla v něm.
"Ne!" vykřikl a mrštil přívěskem na druhý konec místnosti. Její tvář se stala tváří mrtvého děvčátka.
Někdo zabušil na dveře a ony se samy od sebe rozlétly.
Vřískot.
Nelidský jek zlomené matky, jejíž dítě bylo zavražděno. Sladká holčička se dvěma culíčky a červeným míčem. Thomasovi se zatočila hlava. Celá místnost se začala otáčet a on s ní.
"Nic jste neučinil!" křičela na něj ta žena. "Jak jen můžete žít, když ona je mrtvá? Nezajímal jste se! Má maličká! Mé sladké děťátko!"
Někdo se dotkl jeho paže. Byla to ona, prostoupena nadpřirozeným světlem, jeho dívka. Usmála se a z úst jí slynul sykavý šepot.
"Máš na rukou krev toho dítěte!"
Thomas si zdvihnul potřísněné ruce k obličeji a krev skápla na chodník. Zmocnila se jej závrať.
"Ne!" zaječel.
Když se probudil, seděl stále v křesle uprostřed ponurého pokoje se zataženými roletami, jen o něco zpocenější a zadýchanější, než když usedl.
Zmocnila se jej zimnice.

Když se dalšího rána, ochromen horečkou, pokusil přečíst svou korespondenci, byl téměř nepříčetný svou nemocí, která jej skolila. Narazil na výzvu, aby se dostavil k soudu.
On! On, magistr de Chagny!
Jeden z nejlepších advokátů celé Ameriky a mělo být proti němu vedeno kárné řízení! Neslýchané!
Thomas se rozčílil, pobíhal po pokoji bos a jen v noční košili, horečnatý, se zarudlýma očima, zcela zbavený cíle a smyslu své existence. Ve vzteku tříštil o krbovou mřížku jednu skleněnou sošku za druhou.
Dělal takový povyk, až se k němu začala dobývat jeho bytná se žádostí o vysvětlení. Smířlivým tónem ji pozval na šálek čaje, ona jej, opět už malátného, uložila do postele a nechala si vyprávět, jak se nyní věci v jeho životě mají a proč uvažuje nad podáním výpovědi z nájmu. Tisícerými omluvami ji na sklonku dne vyprovodil z bytu ven.
Byla zdrcená, chudera, nikoho, než jeho, ve svém stařeckém žití už vlastně neměla.
Po tomto horečném výstupu za ním docházela takřka denně, aby se přeptala, zda magistr de Chagny něčeho nepotřebuje a zda se již těší lepšímu zdraví.
Thomas usedl za pracovní stůl a začal psát nahodilá slova, jež mu přicházela na mysl. Malátně si vybavil, že o kárné řízení a odchod z funkce sám požádal na základě svého nepřípustného chování během přelíčení proti jeho klientu Billu Murrayovi. Proti muži, který v Brenhamu zavraždil malé děvčátko. Děvčátko s culíčky a červeným míčem.
"Máš na rukou krev toho dítěte!"
Šepoty z nočních mur hodovaly na jeho horečce jako červi na mrtvole.
Viděl ji stále před sebou, ji, celou, celičkou, v bílé róbě a s medailonem okolo krku. Svou dávno ztracenou dívku. Jen tváře střídala. Čím více se k němu nakláněla, tím věrohodnější posmrtnou masku mu skýtala. Posmrtnou masku malé holčičky.
Přeci jen se angažoval! Přeci jen pomohl, aby se té ženě dostalo spravedlnosti! A nyní proti němu vedli kárné řízení.
Tak tedy ať! On sám se tak jako tak cítil být zhnusen onou odpornou morálkou, jež nutí bojovat do posledního dechu, tak urputně bojovat za někoho, kdo si zaslouží viset!

"Ano. Ano. Ne. Samozřejmě." deklamoval strojově. "Ano, pane soudce, vím, že riskuji. Ano, dobrovolně se zříkám své funkce."
Přelíčení netrvalo ani půl hodiny, přesto do rána vyvolalo hotovou senzaci.
Thomas byl hotov okamžitě opustit město a toulat se nočním Texasem.
Když se však snažil nepozorovaně vplížit do domu, už na něj čekala ve dveřích, jeho bytná, snad předpokládala, že magistr de Chagny po tak potupném incidentu a po odvolání z funkce ztratí vztah ke svému okolí, bude chtít odejít a ona zde, v své stařecké bezbrannosti, zůstane sama.
Měla ho ráda, vždyť u ní bydlil již patnácte let.
Zasypala jej nespočtem otázek. Zůstaly bez odpovědi. Bez reakce.
Ač Thomas sám sobě namlouval, že pohrdá celou vražednou mašinérií juridikce, kde se spíš dostane slova pachateli, může-li zaplatit dostatečnou sumu, vzniklou situaci považoval za osobní prohru.
Nedostál svému ideálu a vyrván z izolace nepřetržité práce se poprvé po dlouhé době cítil skutečně slabý.
Selhal.
Ostatně jako v každé etapě svého života - ve vztahu k otci, ve vztahu k dívce, již miloval, a nyní i ve vztahu k vlastní kariéře.
S ponurým leskem v očích vplul do šedého bytu, Holly jej následovala. Na stole ležel dopis, který si Thomas vstoje přečetl, zpočátku rozhodnut zabývat se jím pouze povrchně, potom však ztěžka usedl na židli, s víčky rozchvělými.
"Běžte domů, Holly." pronesl, když se natáhl přes stůl pro inkoust a kalamář. "Nebudete tu přeci nade mnou držet stráž. Na pár dní se ještě zdržím. Je tady něco, co musím projednat."
Zamával listem, popsaným úhlednou rukou, a obdařil stařenu úsměvem natolik vřelým, že se mu se slzami v očích vrhla po ruce, jejíž hřbet ve vděku zulíbala. Byla to stará, ztracená duše, kterou život mnohokrát nepěkně ohnul až k zemi.
Bála se samoty.

List ten, co pohnul Thomase natolik, že se rozhodnul setrvat uvězněn mezi čtyřmi stěnami, ač duše - ptáček chtěla ulétnout z klece, jej vyvedl z míry. Krev šlechtice z rodu de Chagny, jež mu proudila v žilách, se opět po letech přihlásila ke slovu.
"Drahý bratranče," stálo v něm.
"vím, že jsi zpřetrhal vazby k našemu rodu, leč věřím, že na přátelství k malému chlapci, který tě děsil smyšlenými pověstmi o prastarém sídle, v němž jsme strávili léto, jsi dosud nezapomněl. Mnoho let je již těm parným dním, zestárli jsme, snad také zmoudřeli. Nespočet starostí nám přinesla dospělost, tak vytoužená a záhy proklínaná, že zdají se být ony srpnové večery k umření daleko.
Tolik bych si přál, aby byl tento list jen výplodem mladického výkřiku v touze po tom, navrátit minulost a opět si prožít svá jinošská léta, leč není tomu tak. Píši ti jakožto vyhlášenému právníkovi, který, jak doufám, vyřeší mou záležitost rychle a bez zbytečných průtahů. Jak se ti jistě doneslo, před lety jsem pojal za choť Luisu, ženu z velice vážené a bohaté rodiny, ženu, jež mi povila syna Williama. Ženu, která mne svými styky s markýzem de Montespan dohnala na pokraj bankrotu. Ano, je pravda, že jsem ji přehlížel, je pravda, že jsem k ní byl krutý a možná až přespříliš odměřený, přesto neměla právo jednat s tím mužem za mými zády. To je důvod, proč píši tento list. Bez zbytečného okolkování tě ponížen žádám, abys vyřídil náš rozvod co možná nejdiskrétněji bez nepříjemného obecenstva a bulvárních plátků, které by ublížily našemu rodovému jménu. Cítím se zahanben nastálou situací. Nechal bych vše tak, jak to je, avšak nemohu ji, milenku markýzovu, nadále trpět v své přízni. Jistě mne pochopíš, drahý Thomasi.

S povděkem a oddanou láskou tvůj bratranec Phillip de Chagny."

Phillip seděl v pracovně a přemýšlel. Výstup s manželkou bylo lze vést i bez hrubosti a násilí, kterých se dopustil. On sám to neměl v úmyslu a prve chtěl zůstat u planých výhružek. Už jen výchova, jíž se mu od hraběte Philliberta dostalo, mu zakazovala ublížit ženě, stejně tak hrozit jí smrtí.
Snad bylo lze vzít v potaz za polehčující okolnost, že v obhroublé, rudolící bytosti shledával ženu jen s obtížemi.
Nepoznával se však v tu chvíli a ten zvířecí vztek, který nedokázal ovládnout, se mu nyní zas a poznovu vracel na mysl.
Luisa sama jej svým hlasem dráždila! To pohled na luxusní dary jejího milence, to hrozící bankrot způsobil, že se dal Phillip zaslepit hněvem!
Neměl by se tím zabývat! Tak jako tak pro něj sňatek s ošklivou Luisou znamenal pouze záruku toho, že nástupnictví udrží ve svojí linii a on tímto nepřipustí, aby rod nějak více poznamenal bratrův nerovný svazek se zpěvačkou z Opery. A jeho syn William byl důkazem, že se tento Phillipův plán dočkal úspěchu. A přesto nyní hrabě zatoužil vrátit čas. Vrátit jej o půldruhý měsíc zpět a lépe zvládnout svou prchlivost.
Zabořil se hlouběji do křesla.
Možná, že kdyby to dokázal, Luisa by jej nikdy neopustila.
Ale ano, učinila by tak! Měla již dlouho muže, o nějž se mohla opřít a který ji v jejím jednání jen podpořil. Uprchla s markýzem de Montespan. S markýzem Frédéricem, s mužem, ke kterému hrabě choval nesmiřitelné nepřátelství. Byl to prasestřenec vnučky Marie Christiny de Montespan a nejednou si s Phillipem zkřížili cesty v zásadních otázkách ohledně vztahů a kariéry. Tento muž si vyzískal ve společenských kruzích dosti značný vliv a na to, že úctu, majetky, ba dokonce i post ve vysoké francouzské politice mu zajistili vlivní rodiče, již nikdo nehleděl. Nesmíme si však myslit, že se stal zhýčkaným hýřilem, naopak, vždy dokázal se svými investicemi nakládat velmi hospodárně. Snad také proto si za Phillipovými zády začal předcházet jeho manželku, ženu natolik ošklivou, že přestala věřit ve své právo na lásku. Taková bytost nutně zatouží rozkvést jako květina a uvěří prvnímu příslibu. A markýz byl mistrem ve hře na lyru ženského srdce.
Ve skutečnosti všechno, co Frédéric de Montespan učinil, bylo podmíněno vidinou prospěchu. Bylo pro něj velmi výhodné, aby se sblížil s Luisou de Chagny, ne však pro něžné city, leč pro touhu zlikvidovat svého dávného rivala, jejího manžela.
Nutno podotknout, že ani Luisa nehledala u šlechtice toliko lásku, jako spíše spojence ve vzdoru vůči choťovi, spojence v pokusu zachránit alespoň to poslední z její duše, co ji dosud nepotrhané udržovalo při životě.
Ó, bože! Nelze lépe zruinovat ctižádostivého muže, nežli jej přivést k bankrotu!
Nejenže Phillip přišel o pravidelný měsíční příjem ve výši tisíce franků od Luisina otce, který donedávna věřil pohádce o šťastném manželství, ale také veškeré jeho stávající, či do budoucna plánované obchodní konexe vzal ďas. Markýz poté, co mu Luisa na tajném dostaveníčku odhalila manželovu obchodní korespondenci, zasáhnul do mnoha výhodných jednání a díky svému vlivnému jménu je vyzískal ve vlastní prospěch.
Tedy s tímto prospěchářským mužem, s markýzem de Montespan, Luisa uprchla.
A jak nedůstojným způsobem o tom byl hrabě zpraven!
Jednoho rána se rozletěly dveře jeho pracovny a jako velká voda do nich vtrhnul William.
"Tatínku!" křičel zadýchaně. "Tatínku! Musíte jít okamžitě se mnou!"
Phillip se poděšeně vymrštil ze židle. Nestávalo se často, aby jeho syn takto vyváděl.
"Co se stalo, Williame?" zeptal se tehdy chvatně.
"Maminka zmizela!"
V půli cesty ke dveřím se Phillip zarazil, neschopen slova. Okamžik hleděl na syna v němé nevěřícnosti.
"Otče?"
Phillip se zachmuřil.
"Pospěšme, synu!" pronesl temně, aniž skryl své rozčilení v hlase.
Prošli dlouhými chodbami rozsáhlého sídla, Phillipův krok byl nyní spěšnější a rysy nervóznější než prve, William mu sotva stačil. Hraběti se zdálo, že každý sebebídnější sluha před ním odvrací tvář ve snaze zakrýt škodolibý posměch - a tím více jej krušilo, že se o takovém skandálu dozvídá až jako poslední v domě.
Stanuli před Luisiným budoárem.
Phillip zaváhal.
Otevřel dveře a vstoupil, jeho syn jej následoval. Místnost byla opuštěná.
Stála zde otevřená almara. Celá, celičká, včetně nespočtu pootvíraných šuplat a tajných přihrádek, dočista prázdná. Totéž bylo lze spatřit u toaletního stolku z růžového dřeva a dalších kusů přepychového nábytku, kterým se Luisa obklopila.
Phillipa pohled na takto bezútěšně zpustlý předpokoj naplnil nejčernějšími obavami.
Je tedy pravda to, čemu se všichni potajmu chichotají!
Ta žena neutíkala nalehko! Měla vše pečlivě naplánováno dávno předtím, než ji Phillip nechal ve vzteku uvěznit a střežit hlídkami! Snad jí pomohl někdo ze služebnictva, snad ji odtud pod rouškou půlnoci unesl sám markýz de Montespan…
Ó, jen více podryj mou hrdost, nevěrná Luiso, a opij se pohledem na výsměch okolí! Tohle jsi chtěla, je to tak? Mé ponížení! Mé pokoření!
Phillip vzal za mosaznou kliku od vstupu do manželčiny ložnice a s těžkým srdcem ji stiskl. Ozvalo se tiché cvaknutí a dveře se otevřely. Ložnice byla v podobném stavu jako předpokoj, jen se uprostřed místnosti až nepřirozeně bělaly zlatem pošívané podušky, ležící na posteli s nebesy. A na těchto péřových polštářích mu zanechala dopis.
Phillip zpola omráčen padl k nohám postele a v křeči sevřel bělostnou látku.
"Běž do svého pokoje, Williame." vypravil ze sebe s námahou.
Až v okamžiku, kdy si byl jist, že je syn z doslechu, si dovolil křičet. Jeho křik ale téměř okamžitě přechází v pláč.
Plakal rozhořčením, plakal hanbou, plakal strachem ze skutečnosti, kterou pro něj Luisin odchod znamenal.
"Pokud mne opustíš," vyhrožoval jí jednou. "pokud mne opustíš, počítej s rozvodem, drahá!"
Do jakého bezvýchodného postavení se to nechal vehnat? Být prvým z vlastního rodu, který se dá rozvést! Jaká hanba! Jaké ponížení!
Zdvihnul z polštáře psaníčko, vedené Luisinou úpravnou rukou.
Ne! Ne! Nebude je číst! Alespoň toho jej ušetři, bože!
Jak jenom mohla odejít? S takovou lehkostí - s takovou nenuceností opustit i vlastního syna! Byla varována! Což ji tak málo svazoval mateřský pud?
Phillip její list ve vzteku roztrhal. Útržky nechal odnést průvanem, který sem zanášela okna, otevřená dokořán. Odvrátil se a do tváře jej udeřil pohled na vlastní shrbenou postavu, klečící u nohou postele. Bylo to obrovské, nástěnné zrcadlo, co mu vracelo karikaturu jeho sebelásky. K tomuhle zrcadlu Luisu odvlekl, před tímto zrcadlem jí lál a hrozil, že jestli odejde, odloučí se tak od svého dítěte. Jak dávno se to již zdálo být.
"Nemluv mi o Williamovi!" křičela na něj. "Již dlouho je tomu, co jsi jej přetvořil k obrazu svému! Vlastního syna v něm nepoznávám. Nenávidí svou matku - a já se táži - čí je to vina? Kdo to způsobil? Ne, ne! Nemluv mi o Williamovi! Vzal jsi mi všechno, na čem mi v životě záleží.
Nenávidím tě, Phillipe de Chagny!"
Takhle to tedy bylo.
Nenáviděla jej.
Nenáviděla Phillipa de Chagny.
Hrabě zde klečel celý den a střídavě proklínal, střídavě zapřísahal Boha.
Tak málo mu na Luise záleželo… Proč tedy nyní pocítil osten studu a lítosti?
 


Komentáře

1 Lotte Lotte | Web | 12. února 2017 v 19:07 | Reagovat

Jak to jen děláš...nějaké tvé minulé já muselo žít v 19. století, jinak nechápu, jak můžeš tak věrně vylíčit ten pocit a atmosféru doby. A smýšlení postav. Když jsem u postav, musím říct, že mi bylo líto Phillipa, ačkoliv si všechno zasloužil. Ale ty mě donutíš sympatizovat úplně se všemi, jako bys otvírala okénko do jejich hlav, tak věrně jim rozumím. :)
A jsem ráda, že je Thomas zpět. Chci o něm vědět víc, moc mě zajímá on a rusovlasá dívka. :)

2 Adele Adele | Web | 12. února 2017 v 21:10 | Reagovat

Naprosto souhlasím s Lotte, tvé popisy a zachycení atmosfy doby jsou bravurní!
Jaká to proměna s Thomasem. Toho bych se nenádála, že se takhle promění. A jaké strašlivé noční můry to má, chudák.
Já jsem Phillipa tolik nelitovala. Jak píše Lotte, rozhodně si to zaslouží. Ale když si vzpomenu na jeho chování k Luise, tak jej litovat ani nemůžu. :-)
A co dál? Co dál?! :-)
PS: A co Johannes? Co ten? :-)

3 Zuzana Macháčová Zuzana Macháčová | Web | 13. února 2017 v 7:35 | Reagovat

[1]: Děkuji, snad jsem prosáknuta tou dobou díky své romantické povaze. :Dobry
Nojo Phillip je takový ten typ šarmantního záporáka, který i bolest dokáže nést s grácií, řekla bych. Takové to ryzí, nepolepšitelné zlo...
Ó! Thomas a rusovlasá dívka - nu bude to ještě velice zajímavé! Začala jsem teď pracovat s úplně novým prvkem, který mi celým dějem zamíchá, takže ani já sama si nejsem jista jak to s Thomasem a onou dívkou dopadne, hehe!
Ale vážně - stává se tohle jenom mně, nebo se všechna díla přetvářejí v samém průběhu?

[2]: Děkuji :)
Noční můry - a především ty tykajici se minulosti jsou zlo. Nu, v románu mám dvě čistě černobílé postavy - jedna je bílá a druhá je černá. Ta černá je náš povedený Phillip, hehe! A získává si značně rozporuplné pocity, koukám! :D
Johannes? Nech se překvapit. ;) Každopádně to bude dramatické!

4 Siginitou Siginitou | Web | 26. února 2017 v 21:21 | Reagovat

Taky naprosto souhlasím s Lotte. Je to neskutečně užasne. Chtěla bych umět to co ty :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama