TVT - 50. kapitola

4. února 2017 v 19:15 | Zuzana Macháčová |  Tvář v temnotě
Čtvrteční koncert ve Vídeňské státní opeře, na který jste nikde nenalezli jedinou pozvánku, už jen svým tajnůstkářstvím naznačoval, že půjde o něco zcela výjimečného. Ve všech kruzích se o něm mluvilo jakožto o události desetiletí, jež zastíní i bál, konaný na počest vladařova jubilea. Ostatně se šuškalo, že právě na tomto maškarním plese to všechno začalo. Mohli jste slyšet neurčité zkazky o tom, že tam jakýsi průměrný skladatel, jehož hudbu v tehdejší Vídni znal jen málokdo, vyzval na souboj muže, který dokázal tak věrně zahrát hudbu zázračného E., že to musel být sám autor. Někteří hovořili o tom, že s tímto koncertem celá záležitost nemá nic společného, jiní věřili, že k souboji dojde právě zde. Nicméně bylo nad slunce jasné, že se jedná o událost nadsvětové úrovně, která nemá v současných dějinách hudby obdoby. Dalším faktorem, zcela se vymykajícím běžné praxi, byl i fakt, že se koncert dostal do povědomí sotva týden před svým zahájením. Snad i proto byly lístky pro širokou veřejnost tak cenné a docházelo kvůli nim k hašteření a hádkám, někde dokonce i k políčkům a rvačkám. Vídeňská státní opera zkrátka připravovala něco, co zamíchá společenským uspořádáním a kolektivním viděním světa, to bylo zcela jisté.




U vstupu do koncertní síně postával drobný chlapec a velkýma smutnýma očima přehlížel příchozí. Vypadal, jakoby někoho hledal. Bezvýsledně. Zpod čepice se mu uvolnil pramen rusých vlasů, a jak splýval po zádech, zrcadlilo se v něm zapadající slunce. V proudícím davu muž, navenek klidný, v nitru všecek nervózní, těkající, křečovitě svíral na prsou desky v kožené vazbě a postranními pohledy zkoumal náladu hostů. Když zaregistroval nehybnou postavu, stojící u dveří, srdce se mu bolestivě sevřelo. Celý ztuhl a jen s největším vypětím sil se přinutil pokračovat v chůzi.
Jak ošklivě s ní zacházel! Jak hanebně s ní jednal! Tohle mu nikdy neodpustí! Může jí přijít na oči? Musí.
Důmyslně naplánovaná byla hra iniciály!
Muž přistoupil k chlapci a dlouze se na něj zadíval. V něžných, dívčích rysech jinochova obličeje se Johannesovi potvrdilo to, co věděl už dávno - to, co věděl už v okamžiku, kdy tuto bytost zahlédnul. To stvoření, jež mu v jedné ruce přinášelo naději a v druhé zatracení, ten anděl v chlapeckém přestrojení, ta světice, kterou na moment svíral v náruči, aby mu ji krutý úděl osudu oderval od srdce, tato bělostná holubice byla jeho Máří Magdaléna.
Jak skvostný je plán zlomyslníka beze jména! Jak geniálně měl všechno promyšleno! Ovšem, že Johannese do šatny, již iniciála obsadila, do tohoto předsálí smrti, za jehož branami se brzy rozpoutá souboj s hudbou Rudé Smrti, uvede právě ona - jeho světice - Marie Magdalská!
"Já… chtěla jsem vám říct…"
"Mlčte, Magdaléno! Mlčte!" přerušil okamžitě Johannes ten přesladký, bolavý hlas ženy, které ukřivdil. "V prvé řadě bych měl hovořit já! A omluvit se za ta hanebná slova, jež jsem vám řekl na rozloučenou. Poníženě vás prosím o odpuštění, musel jsem tolik zranit vaši ubohou duši. Ne, já nechtěl být hrubý, neměl jsem v úmyslu vás odehnat bez náznaku vděku. Prosím vás, slečno! Nehněvejte se na mne za ta slova, jež stěží byla má!"
"Nemusíte se přede mnou ospravedlňovat, Johannesi. Poznala jsem, že to nebyl váš hlas, kdo promluvil." usmála se na něj a ten úsměv mu v duši rozsvítil slunce.
"Magdaléno!" vykřikl Johannes. Zatoužil se jí vrhnout k nohám, zasypat ji polibky, nebo ji sevřít v náručí a zpravit ji o svém horoucím citu, o citu, o kterém se nemluví a který nevyřčený váže dvě srdce v jediné.
Leč nemohl. Nezasluhoval si. Nevěřil, že by mohla tato skvělá žena jeho emoce kdy opětovat. A to i přes to, že jej ty dojaté oči barvy zapadajícího slunce natisíckráte přesvědčovaly o opaku.
"Ale jak je to možné? Čí to byl hlas?"
"Moc dobře to víte. On je břichomluvec. Pojďme, Johannesi. Už vás čeká." věnovala mu smutný pohled a vzala jej za ruku.

Provedla jej spletitým bludištěm chodeb a točitých schodišť, ukázala mu každičký kout, který tady v zákulisí znala, veškerá kouzla tohoto místa objevila, když sem chodívala tajně naslouchat hudbě svého pána, už se zdálo, že je zákulisí bez konce a Johannesovi připadalo, že se Magdalena všemožně snaží oddálit okamžik, kdy mu bude musit dát sbohem, když se náhle dívka zastavila. Čas se neptá a tak jako tak je zavedl před dveře jeho šatny, před dveře, jež znamenaly záhubu.
Johannes byl zmaten sám sebou a tou příšernou tíhou, jež ležela na jeho srdci - a nebyl to strach z Rudé Smrti, co jej krušilo.
Urputně se snažil vemluvit sám sobě opak.
Zachvěl se.
Nevěděl již čí je. Nevěděl, zda mu záleží více na tom, aby nad iniciálou zvítězil a opět si vydobyl svou slávu, anebo na tom, aby s Magdalénou prchnul někam daleko, daleko z vlivu hudby Rudé Smrti.
Ale cožpak to mohl učinit? Snad v něm ta dívka vnímá jen oddaného přítele a nedoufá v hlubší pouto mezi nimi. Měl právo to po ní žádat? Měl hlavu plnou otázek a hrozila, že exploduje.
Záleželo mu více na sobě, anebo na té dívce?
Ó Bože, to musel projít tisícerými zkouškami, aby se zde, na prahu smrti, naučil milovat? Aby se naučil upřednostňovat druhé před sebou?
"Magdaléno… Tolik bych si přál odtud odejít…" zašeptal.
"Chcete se vzdát?" zeptala se se vší nevinností dítěte, kterým stále byla. "Můžete všechno opustit, chcete-li. Obávám se ale, že on vám to nikdy nedovolí! Zbožňuje hru ctižádosti. Jen těžko vás nechá utéct." Na okamžik se odmlčela a zkoumavě si Johannese prohlédla. "Nepoznávám vás. Celou dobu, co jste mi poskytoval přístřeší, jste se urputně hnal za jediným cílem - pokusit se o vítězství nad jeho hudbou. Tak proč nyní utíkáte? Dostal jste strach?" Její slova nebyla jízlivá, ani posměšná. Bylo v nich nekonečné pochopení a starost. A snad hledání odvahy uvěřit citům, jež jí zde vyznával mezi řádky.
"Ano. Bojím se. Hrozivě se bojím, jsem nemocný děsem - nikoliv o sebe. Neobávám se prohry. Mám strach o vás, slečno." téměř šeptal. "Vždyť je to šílenství! Proč s ním zůstáváte? Pro všechno na světě, proč s ním zůstáváte? Je to váš milenec? Je Rudá smrt vaším milencem, že se od ní odmítáte odloučit?" Johannes se zakoktával a horečně si třel prsty u ruky. Připadal si ztracený, tak ztracený, že se mu nedostávalo dechu. Nejistý ztracenec v kolesech času.
"Myslím, že tohle jsme už probrali, pane." Rysy Magdalenina obličeje ztvrdly. "Za záchranu života je nutno poskytnout protislužbu."
"Protislužbu?" zeptal se zmateně. "Protislužbu! Probůh, mluvíte vážně?" zmatení přecházelo v rozčilení.
"Je vám něco? Vedete divné řeči! Ach, tak divné řeči dnes večer vedete…" šeptala.
"Ó ano, už rozumím! Rozumím, o jakou protislužbu se jedná! Hříšná! Nectná!" křičel Johannes. "Nečistá Marie Magdalská!"
Magdalena se zajíkla. "Jak se můžete opovážit o mně takto smýšlet? Pane Brahmsi, toto si od vás nezasluhuji! Od vás, jako od přítele. Od vás, jako od cizího člověka! Jsou to jen pochůzky. Obstarávám pro něj čistě obchodní pochůzky. Vztah k němu… čistě panenský… neodvažujte se! Měl byste se stydět za domněnky, jež si vytváříte o ctnostné ženě!"
"Proboha, Magdaleno! Já nic neřekl, ne, ne, nic jsem neřekl! Kéž bych to nevyslovil! Mám strach z pouta, jež vás k němu váže! Prosím vás, ubezpečte mne!"
"Skončete tu scénu, pane."
"Odejděte se mnou!" vykřikl horečně Johannes.
"Jste přepracován." odtušila Magdalena chladně a zaklepala na dveře. "Johannes Brahms je zde, pane."
"Unudil jste mne čekáním, příteli." promluvil Hlas z šatny k Johannesovi. "Nechci být rušen! Běžte se připravit do vedlejší šatny, setkáme se až na jevišti. Ostatně, veškeré instrukce jste již obdržel. Bude to velkolepé!"
Pak se rozhostilo ticho. Jakoby Hlas odešel, jakoby prostě zmizel.
Johannes klesl na kolena. "Magdaléno, pro všechno na světě! Připravila jste mne o rozum!" šeptal. "Odpusťte mi, jestli jen trochu můžete."
Vzápětí byl ohlušen tlukotem vlastního srdce. Odhalil jí své nitro a mohl být zatracen. Zasluhoval by to za své žárlivé chování, na které neměl právo. Obával se, tolik se obával odmítnutí.
Magdalena vzala jeho tvář do dlaní a vtiskla mu políbení na čelo.
"Hodně štěstí, Johannesi." zašeptala mu do vlasů. Když zdvihl pohled, zatřpytila se v jejích očích slza.
"Vám také, Magdaléno." vtiskl jí do dlaně svůj hedvábný kapesník s monogramem a bez dalšího slova odešel.

"Máte pro toho muže slabost, viďte?" pronesl Erik tiše a protáhl se jako kočka, když vstoupila do jeho šatny.
"Já? Nikoliv, pane!"
"Ale prosím vás, Magdaleno! Myslel jsem, že jsme k sobě po těch několika letech upřímní! Nebudu se zlobit, jestli se obáváte tohoto. Naopak, připadá mi to poněkud… roztomilé. Svým způsobem. Myslím, že se z toho dá leccos vytěžit." usmál se potutelně pod maskou.
"Děláte si ze mě legraci, viďte pane? Strašíte mne! Musíte přeci vědět, že nepřistoupím na žádný váš podlý úskok vůči tomu muži."
"Ach Magdaleno, pouze žertuji!" zasmál se Erik kovovým smíchem. "Tak snadno ve vás lze číst! Jak jste rozjitřena, jak máte zardělé tváře! Snad jste dostala hubičku na rozloučenou!" popichoval svou chráněnku s úsměvem. "Jen jedna věc mne trápí - kam jste pro všechno na světě odložila svůj medailonek? Svůj vzácný medailonek? Medailonek cenný, medailonek milovaný…" pitvořil se posměšně.
Magdalenu jeho jízlivost vyvedla z míry. Zmocnila se jí závrať. Pán měl pravdu. Zapomněla, tak snadno zapomněla na muže, kterého nosila na srdci již tak dlouho a k jehož podobence se za soumraku modlila, odložila medailon, který jí při odchodu daroval. Zapomněla na něj pro lásku k někomu jinému? A byla to skutečně láska? Začala pochybovat, zda vůbec měla právo znovu milovat.
"Není nutné neustále lpět na minulosti." odpověděla nakonec a stěží skryla pláč.
"Ano… To jsem se už také naučil…" odtušil trpce Erik.

Hlediště bylo beznadějně vyprodáno už od prvního dne, co se o koncertu začalo hovořit. Jen královská lóže zůstala prázdná, pouze cena za vladařův lístek byla nevyčíslitelná a rostla s tím, jak panovníkovi rádci zvyšovali svou nabídku. Tuto cenu nebylo možno ukojit, a proto byl vladaři dnešní koncert zapovězen. Všichni jeho poddaní mu celou událost tutlali, neboť se nikdo nehodlal vystavil riziku, že se právě po jeho hlavě sveze panovníkův hněv.

Prvým virtuosem, který si uzurpoval právo vystoupit, byl sám dvorní skladatel.
Konečně lidé spatřili iniciálu!
Byl to vysoký, hubený muž v černém plášti s maskou na obličeji. Tedy i zde se snaží zachovat své utajení. Bylo to vcelku logické - jakmile iniciála sejme svou masku, přestane být pouhým písmenem a stane se tváří, se kterou si bude možno její božské noty spojit. V okamžiku odstranění masky iniciála přestane existovat.
Uprostřed obrovského oválného jeviště se zcela sám, křehký a přesto majestátný, tyčil černý přízrak, zázračný houslista. Začal hrát a celý sál oněměl úžasem.
Nebylo pochyb, že Erik ve všech směrech předběhl dobu, přeskočil celá tisíciletí a znovu si získal přízeň lidu v dobách, kdy klasická hudba přestala existovat. Nebezpečí svého nadání na rozdíl od Mozarta dokázal registrovat již v samých začátcích tvorby a uschovával je před celým světem do Dona Juana triumfujícího, aby nezůstal nepochopen. Lidu pak raději přinášel díla líbivá, přesto pro soudobé vnímání estetiky logická a vcelku pochopitelná. Byla ve své podstatě průměrná, vyzdvižená do výšin jediným společným rysem, a to nepochopitelnou podmanivostí souzvuku not. Dnes však přišel s něčím natolik vyhraněným, že celý večer balancoval mezi životem a smrtí, mezi monumentálními oslavami jeho geniality a věčným zatracením.
Po skončení jeho crescenda zavládlo hrobové ticho.
Johannes zadržel dech. Byl si vědom, že se dnes večer setkal s něčím nadbožským. Nadsvátost okamžiku mohla být buďto rozmetána, anebo přijata s věčnou láskou.
Sál propukl ve hřmotný potlesk. A v tomto halasu zazněl tichý šepot, šepot muže, zničeného minulostí. Ten šeptavý hlas, který nikdo neslyšel, vzdechl a vzápětí si odpověděl:
"Osud tě ke mně pojí bez návratu!"
"Ubohý, nešťastný Erik…"


Bylo načase pokusit se o zoufalou akci, předem odsouzenou k neúspěchu. Bylo načase porazit hudbu Rudé Smrti.
Johannes Brahms proti samojediným houslím postavil celý orchestr, sám pak usedl za piano, jež celou skladbu otevíralo.
Bylo tak tiché, tak harmonické a kolébavé, že se v okamžiku, kdy je doprovodila flétna, lidem v duších rozprostřel klid, jemný, hluboký, nebeský klid, klid padajícího sněhu a praskajícího ohně, klid, který se rozpouštěl s tím, jak tóny klavíru nabývaly na síle a stávaly se naléhavějšími, údernějšími, urputnými ve své lásce ke kráse a dokonalosti. Hoboj a basa, jež rozvibrovala vzduch a vzkřísila otupělé srdce, to vše s precizním načasováním, vyzvaly smysly k tanci. A tu přilétl otevřenými okny slavík, poletoval po smyčci trylkujících houslí, chvěl se v zahlcení minulosti, tu se vznášel vysoko nad hlavami přítomných, tu klesal jako kámen hluboko do propasti, halasnější, neodbytnější, naléhavý, nucený, tu hnaný do výšin, výš, jen výš, vzhůru, tak vysoko, až vybuchá. Rozpukl se v hlubokém souznění fagotu a violoncella, jež pohnulo k pláči. A opět souhra piana a houslí. Rezonovaly v ní vzpomínky na květnový koncert v Celle, kde měli Johannes a jeho přítel Reményi k dispozici jen rozbitý klavír a housle. Na poslední chvíli se jim nástroj podařilo vyměnit za jiný, leč naladěný o půl tón níž. Ve skladbě se spiralizovaly zbrklé črty perem, jak Brahmsova ruka přetvářela klavírní part tak, aby lépe souzněl s houslemi. Nepoznaný úsměv ve flétně.
A opět změna! Johannes oplakával svého zesnulého přítele. Robert, šílený v horečkách, mu již téměř bezvládně stiskl ruku a v očích se zračilo to, co nesmělo být vysloveno - něha, láska, uznání. A Clara? Poskytla mu věrné přátelství po smrti jejího manžela tak haněné, i přes jízlivé a obscénní poznámky, kterým byla vystavena. To, co nyní Brahms hrál na piano, jej bolelo, rdousilo, v hrdle se mu zadrhnul osten, osten hrdosti, jenž muži nedovolí plakat.
A opět zbrklá přeměna a Clara Schumannová se rozplynula jako dým ze zhašené svíce. Rozdováděné trylky fléten rozehnaly oblaka chmur v dlouhé šňůře, na níž se co perly leskly koncerty a daleké cesty. Vzpomínky na prvé lásky.
A konečně v naléhavém trombonu, zlověstné base a nenávistném violoncellu přišlo pohrdání. Brahms žaloval, ukřivděn žaloval, ublížen žaloval, se vztáhnutou rukou žaloval Bohu, jak byl poražen, ponížen, zašlapán a zničen.
A Bůh se díval!
A Bůh to dovolil!
Současnost se v koncertním sále zmocnila každého nástroje a přetvářela jej k obrazu svému.
Johannes vstal od piana a otočil se čelem k publiku. Tam se pod jeho pohledem zdvihnul stín, lidský stín, tak skvěle ukrytý běžnému diváku a přesto nepřehlédnutelný, černý stín, který se tyčil do výše. Iniciála. Lesk hniloby. A právě vůči němu, vůči přízraku, který jej oloupil o všechno, co Johannes měl a mohl mít - o slávu, uznání i o lásku - tedy vůči němu Brahms obrátil svůj hněv a nenávist, na nichž vystavěl finální part. Lidé se pod jeho tíhou zdvihali, zmocňovala se jich závrať, a zase u vytržení klesali.
A v okamžiku, kdy již nebylo lze tuto smršť emocí a myšlenek déle gradovat, přicházejí housle.
Housle, jež vysloví palčivou otázku skladatelovu, otázku, jež zůstávala nevyřčená.
"Vídni, překrásná Vídni! Mohla byste mne milovat?"
Leč v okamžiku, kdy mělo přijít táhlé zazvonění smyčce o strunu, tedy právě v tomto okamžiku se něco stalo. Něco strašlivého! Nepochopitelného!
Dav, který se chystal k pozdravnému potlesku, strnul, přimražen na místě neočekávaností této chvíle, jež znamenala tragédii. Celý sál byl potřísněn pohanskou předzvěstí smrti! Můj Bože, kdo by si to jen pomyslil?
"Vídni! Ty mně nemiluješ! Ty mně nemiluješ!"
Housle děsivě zakrákaly, ve své falešnosti až groteskní, a pak nástrojům jedna po druhé popraskaly struny.
Téměř současně se ozvalo štěknutí výsměchu. "Bravo!" zvolal ten hlas. "Mistrovský kousek! Byla to nejlepší skladba, jakou jsem od vás kdy slyšel! Tak precizní! Tak sofistikovaná! Jen krůček a byla by božská!"
Byl to stín, byla to iniciála, byl to přízrak, byla to Rudá Smrt.
Sestoupila na jeviště a potřásla sokovi uznale rukou. Johannese prostoupil lezavý chlad.
"Leč marně, tak marně se ve vaší skladbě dopátrávám hudby! Bezvýsledně v ní hledám srdce! Vy skládáte rozumem, skládáte mašinerii, překrásnou mašinerii dokonalosti. Škoda toho konce, příteli…"
Temnému stínu se zaleskly oči. Kdyby se tohle stalo v pařížské Opeře, připisovali by vinu jejímu Fantomovi. Erik si s úšklebkem vybavil příšerné zakvákání primadony la Carlotty, velmi se tehdy bavil. Následovalo po něm podobně vlezlé ticho, jako dnes. Byla to však její chyba! Neuposlechla varování Ducha Opery, ta bídná zatracená. A stejně tak se nedal zastrašit ani tento nešťastník, který teď hloupě otevíral a zavíral ústa neschopen slova, jako nějaká ryba.
Iniciála nikdy nejedná bez varování.
Erikova slova zněla jasně, tak jasně se rozléhala celým sálem již od samého počátku, leč nikdo neměl zájem jim naslouchat.
"Mějte se na pozoru před hudbou Rudé smrti!"
Škoda…
 


Komentáře

1 Lotte Lotte | Web | 4. února 2017 v 20:15 | Reagovat

Tys mi zlomila srdce. :/ Ten konec. :/ Já cítila Johannesovo zklamání, já cítila jak mi pokleslo srdce, když houslím praskly struny jako by se to stalo mě. Ach, to není spravedlivé a já si připadám bezútěšně spolu s ním. Ach. Achach. On má takovou dětskou duši. Ten kapesník Magdaleně!!!!! Já jsem teď fakt upřímně nešťastná spolu s ním, to není možné. Kéž bych takhle taky uměla čarovat slovy, zatím s nimi spíše jen zápolím. Tahle kapitola byla symfonie slov a pocitů, dokonalých příměrů a obrazů. Opravdu. Bravo. :)

2 Zuzana Macháčová Zuzana Macháčová | Web | 4. února 2017 v 20:29 | Reagovat

Ubohý, nešťastný Johannes..., řekla bych. :D
Tak, a teď jsi mě pro změnu dojala zase ty! A hrozně moc mě těší, že někdo s Johannesem cítí, protože jsem na něho pěkně zlá a nechápu, jakto, že mi to prochází! :D A taky je mi ho líto, zamilovala jsem si ho!

3 Adele Adele | Web | 5. února 2017 v 20:19 | Reagovat

Šílenství předprodeje vstupenek je nesmrtelné! :-D
Tohle byla skutečně událost sezóny. Vždyť ty jsi překonala dokonce scénu na Maškarním plese! Ty popisy skladeb jsou tak nádherné... a celou kapitolu mi krvácelo srdce pro Johannese. Dáváš mu silný kapky. :-) Já jsem se ptala spolu s ním, copak si toho nevytrpěl už dost?
Lotte tvůj styl krásně charakterizovala v komentáři a já můžu jenom souhlasit. Bravissima! :D

4 Zuzana Macháčová Zuzana Macháčová | Web | 5. února 2017 v 23:13 | Reagovat

Jo! A přesně tyhle boje o vstupenky znám bohužel až moc dobře! :D
No, taky si říkám, že dostává těžkou sodu, a uvažuju, jestli bych na něho neměla být pro změnu trošku hodná... Aletak uvidíme no! Spisovatel si prostě někdy musí najít nějakou postavu, na který si to všechno sadisticky vybije! Leroux měl Erika, Já mám Johannese! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama