Bilance...

1. února 2017 v 17:59 | Zuzana Macháčová |  Náladovník
Rok 2016 byl rokem věže, nebo také rokem Ohnivé opice, rokem destrukce. To, co nestojí na pevných základech, nebo nemá dost síly je vyvráceno z kořenů. To, co bylo staré a unavené se mění závanem větru v prach.
Vzal mi toho neuvěřitelně mnoho.
Ztráta, kterou želím nejvíce, je úmrtí dvou milovaných lidí. - a přeci je zvláštní, jak si zvykneme na všechno! I na to, že tady už nejsou, že už nikdy neuslyšíte, jak vás volají jménem, neuvidíte jejich oči, neucítíte teplo jejich těla, když vás objímají, že už vám nikdy neporadí, - ano, i na tohle si člověk časem zvykne...
Dva lidé, dvě srdce, pár fotografií, blednoucí útržek hlasu, nespočet vzpomínek. Dvě jména, tesaná do žuly.
Definitivně rok věže rozbořil jeden vztah, tak jako tak už dlouhou dobu visící na vlásku. Ale za to, jak pliveš síru a plníš duši vitriolem, říkám: "Už víckrát ne!"
Změna příjmení - nový začátek.
Druhý vztah, urputně držený nad vodou, jenž ale musel nutně ztroskotat! Nelituji ničeho.


Rok 2016 byl tragický - a nejen pro mě! Snad celou dobu jsem měla pocit, že neslyším lidi mluvit o ničem jiném, než o rozvodech, úmrtích, rozchodech, o ztrátě zaměstnání, nebo o nekončícím kolotoči hádek.
I to byl důvod, proč jsem se tak nedočkavě těšila na rok následující - tedy rok 2017. Protože ten má být naopak rokem stabilizace, rokem harmonie, rokem nového začátku.

Rok 2016 byl ale bezesporu i rokem přátelství, vzrušení, výšlapů, ale i divadel a čajovnářského klevetění (ač ne v takové míře, jako rok 2015).
A co se tedy událo?



Příchod jara jsme s maminkou oslavily návštěvou Botanické zahrady Praha, kde se konala megaobrovská výstava orchidejí. Přišly jsme sem za tropickým horkem, pestrými barvami a omamnými vůněmi květin a odcházely jsme ověnčeny novými přírůstky do botanrodiny a nespočtem dobrých rad na složité pěstování těchto rostlin.
A když už jsme u kytiček, tak u nich ještě nějakou dobu zůstaneme! Jelikož jsme příšerní bordeláři a na podlaze našeho balkonu se hromadily truhlíky s již na troud usušeným vřesem od samého začátku zimy, nutně se muselo stát, že si tyto opuštěné květináče někdo vyhlédne jako příhodný útulek. A to se taky stalo. Stará kosice si mezi větévkami vřesu vystavěla hnízdo, kam snesla tři zelenomodrá vajíčka. A z nich se vyklubaly holé špagetky s obrovskýma zobanama (tedy alespoň v poměru k velikosti hlavy se zdály být enormně veliké), které se postupně zakulatily, opeřily a jednou nám, frnk, zmizely před nosem! Ale moc hezké to bylo, to se musí nechat!


Také jsem oslavila své osmnácté narozeniny a obdržela jsem poukaz na kurzy šití (neb vlastním prababiččin šicí stroj, kterýžto jest bez užitku - a také proto, že mám kolosální nedostatek dlouhých, rozevlátých sukní!). Během kurzu jsem si ušila dlouhou šedou sukni do sychravějších měsíců a krátkou kolovou retro sukni s tylovou spodničkou. A považte! Jsou na ní malinké barevné bedrunky! A kostým na stužkovák, jako ulitý!
A když už jsme u toho stužkováku - tak ano, byla jsem ověnčena stužkou (a aby toho nebylo málo, týden zpátky na maturitním plese mě označili ještě šerpou! asi pro jistotu! :)) a poprvé jsem se vátila domů opravdu v náladě. Ale to bylo na podzim, to ještě příliš předbíhám!

Jedna z nejepičtějších epizod roku se odehrála během tří naprosto šílených, trmácivých, kouzelných dní - jedná se o předpuťák s Brnkadlama! (Kdybyste nevěděli, Brnkadla jsou naprosto krutopřísný brněnský divadelní soubor, sídlící v Lužánkách, plný děsně super lidí do nepohody!) Protože máme jako tu... žejo... zodpovědnost za děcka, kterým budeme utírat soplíky na táboře, žejo... až tam budeme za instruktory, žejo... helejte, to není žádná legrace! Takže musíme projít celou tu trasu, kterou půjdou (různě rozdělenou, aby se nepotkali samozřejmě) čtyři oddíly dva dny za tři dny! Slyšeli jsme pověst o mýtickém autobusu, který nebyl v jízdních řádech, nalezli jsme zapomenuté divadlo uprostřed lesa, málem jsme přespávali na hřbitově, spali jsme pod širákem, téměř nás sežrala prasata a měli jsme hodně velký pech na autobusy.


Pro takový výhled (ano, za námi se odráží zapadající slunce od vodní hladiny, jež, zasazená do hornaté scenérie, vypadá jako zrcadlo - ale to z fotky asi není moc poznat, což?) a pro takové přátele... no řekněte, nelajzli byste si i tu trochu mravenců ve spacáku za tuhle scenéii?


Fotografie dokumentují nocleh již skutečného puťáku, na který jsme vyrazili v srpnu s celým oddílem, atmosféra na obou dvou čundrech byla však neopakovatelná!

Co se prázdnin týče - ty jsem stávila v podstatě na nohou! (Když nepočítám Bulharsko!)
S Linduškou jsem se vydrápala na Lysou (a absolutně jsem neměla šajna, že si to v naprosto stejném složení zopakuju, tentokrát ale s cílem, umístěným na nejvyšším vrcholu naší republiky) a nadchla jsem se pro geocaching a s Bociánem, Linduškou a jejím přítelem jsme si udělali výlet na Rhešovské vodopády (ná-dher-ná krajina! A hrozně milí autobusáci!).



A Bulharsko byla dovolená ve znamení pohody, knih (jako například Owena Meanyho - nejlepší knihy ever!), moře a západů slunce!

A byl zde tábor. Tábor, viděný zcela novým pohledem - pohledem člověka, který je na poradách vzhůru dlouho do noci, piluje hry, aby měla děcka pořádnou bžundu, všímá si dění kolem a upozorňuje na konflikty, ke kterým se v malých skupinkách schyluje, navhuje řešení, chválí, chválí, chválí, kritizuje, udílí rady, snaží se vyřešit a hlavně hledá, hledá tu tenoučkou hranici mezi vedoucím a dítětem - ještě ne tolik zodpovědný, ale už dost velký na to, aby na zbořenou bábovičku odpověděl nasypáním písku do vlasů...

Následovalo září a Praha. Praha úžasná, Praha fenomenální, Praha s těmi správnými lidmi, noční Vyšehrad, Národní divadlo, šlapadla na Vltavě, Petřín a čajovna. Praha se vším všudy!
A s ní i Fantom Opery poprvé (s Bociánem) a o dva měsíce později Fantom Opery podruhé (s Žabincem).


Taky jsem si udělala s Bociánem výlet ke kostelu svatého Matouše, kde jsem byla už během výše zmiňovaného předpuťáku s Brnkadly a který inspiroval zmínku o kostele v této kapitole TVT. Tento kostel je pro mne obrovsky důležitý, ač nejsem křesťan. Anebo právě proto...


A co víc člověk v blížící se zimě potřebuje, než pořádnou relaxaci. Existuje něco, jako antigravity jóga (kam jsem nějakou dobu chodila, než to má lenošivá dušička vzdala) a tam se cvičí v tzv. hammocích - vypadá to jako houpací síť, ale je to z měkké látky, můžete se na tom houpat, věšet hlavou dolů, ležet v tom, anebo létat - a unese to i malého sloníka! No a do těch hammoků my jsme si zalezli s polštářkama a dekama a nechali jsme se kolébat alikvótní hudbou - největším lákadlem bylo asi i to, že se zde hrálo na deštné sloupy... Touha po studené zimě, sledované zpoza okna praskajícím ohněm v krbu vyhřátého pokoje...

Také jsme se, jak už jsem zmiňovala, s Linduškou vydrápaly na Sněžku - a zjistily jsme, že oproti Lysé je to fak, FAKT pohoda!
A v závěru jsem se ještě s Gandalfem vydala na Ondřejník.



Takže myslím, že můžu říct, že rok 2016 byl opravdu BOHATÝM rokem - a to z obou stan mincí - bohatý jak tou šťastnou měrou, tak měrou truchlivou.
Co se týče blogování - nebylo to zrovna slavné, ale já věřím, že se to spraví!
Jo! A vedu si deník! Tak trochu jiný deník... Výtvarněpsavě-nevýtvaný deník. (Viz. úvodní obázek článku. Jo! A miluju ho!) A v dalším článku vám povykládám jak na tom jsem se svými sny na rok 2017!

A ano, pochopili jste správně! Mám bilanční náladu!

Ground controll calls major Tom...

All you need is love...

A ano, skutečně netuším, proč na mne bilanční nálada usedá nečekaná začátkem února, ale pořád lepší v únou, než v červenci, že? :D
 


Komentáře

1 Lotte Lotte | Web | 4. února 2017 v 19:42 | Reagovat

Rok 2016 byl takový prapodivný co se týče světového dění, úmrtí tolika slavných osobností a tak dále. Skoro se pak stydím říkat, že pro mě byl rok 2016 plný ohromných výzev, ale všechny dobře dopadly, takže přese všechen stres byl ve výsledku jeden z nejlepších mého života. Pro mě byl kritický rok 2015, ten byl fakt...fuj.
Taky mívám na začátku roku bilanční nálady, ale nedovedu se z nich tak hezky vypsat. Tak či tak ti přeju, ať je pro tebe rok 2017 stejně bohatý, ale méně smutný. :)

2 Zuzana Macháčová Zuzana Macháčová | Web | 4. února 2017 v 21:04 | Reagovat

Ale ne, proč se stydět, to je naopak obrovská výhoda - obstát v tak příšerném roce s takhle krásným skóre! :D
Děkuji, snad bude! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama