TVT - 49. kapitola

8. ledna 2017 v 12:43 | Zuzana Macháčová |  Tvář v temnotě
Takže, mí drazí! Prvním článkem v roce 2017 musí být Tvář v temnotě - protože jak na Nový rok, tak po celý rok! :D Nyní jsme se přesunuli zpět do Vídně, kde se Brahms po příšerné maškarádě připravuje k souboji s Rudou smrtí, po jeho boku žije Magdalena, kterážto je zmocněncem Rudé smrti a má dohlížet na to, zda se on, Johannes, připravuje k boji. Pro osvěžení, zde je osudná Maškaráda, zde je pak střet mezi Magdalenou a Brahmsem.

Bylo to ráno jako každé jiné. Už si celkem zvykla probouzet se v cizí posteli a v cizím domě, kde takřka půl roku žila paralelně s jiným mužem. Chovali k sobě ostražité přátelství, od prvních dní, plných otázek, omezené pouze na zdvořilostní fráze. Magdalena si život v Brahmsově malebném venkovském útočišti dosti oblíbila, zvláště pro dobré způsoby, se kterými s ní zacházel, a především pro Johannesovu stálou povahu. Možnost předvídat jeho špatnou náladu bylo veskrze příjemné, tím spíš po letech nesnesitelné vrtkavosti iniciály. Muže beze jména, kterému byla povinována vděkem, dokázalo popudit cokoliv. Děsila se jeho výbuchů hněvu, kdy ničil všechno, co měl v dosahu, s hrůzou před ním ustupovala, když po ní šlehnul vzteklým pohledem příšerných zlatých očí, zamykala se ve svém pokoji před jeho hudbou, která jí rvala uši a drásala nitro. Pryč jen, pryč od něj!
Tak proč s ním zůstáváte, když vám nahání takový strach?, zeptal se jí jednou Johannes.
Ó, jak moc by chtěla prchnout a být opět svobodná, jako vlaštovka! Leč za záchranu života je nutno poskytnout protislužbu. Nebyl na ni vysloveně zlý, kdepak, nebyl k ní krutý. Hrozila se však věcí, jež by mohly nastat, kdyby se snažila vyzvědět byť jen jméno, na něž se zakázal ptát.
Ach, jak sladké, bolně přesladké se jí nyní jevilo žití po Johannesově boku! Byla by zde zůstala na věky!
Ocenila také možnost procházet se v dívčích šatech i mimo jeho domov, což pro ni bylo v posledních několika letech čím dál větší vzácností. Magdalena se začínala chovat čím dál pánovitěji. Prosadila si například květináč fuchsií za oknem, anebo vlastnictví mosazného klíče, jímž zamykala dveře pokoje po Brahmsově sestřenici. Cokoliv pro to, aby alespoň minimální částečka tohoto prostředí byla její, cokoliv pro to, aby se o tyto maličkosti mohla opřít jako o své vlastní, až bude nucena k odchodu. Iluze toho, že sem jakožto živá lidská bytost patří, byla klamná a ona si to ostře uvědomovala. Ostatně, nebude již mít možnost si ji déle vytvářet. Jak znala svého pána, brzy si pro ni pošle.
Jen s nevolí se upamatovávala na realitu, která ji čeká. Jen s obtížemi myslela na byt se zataženými závěsy, na byt se zakrytými zrcadly, na vlhký tmavý byt, hnízdo nočních můr. Zachvěla se. Myslela na ty prsty, prsty kostlivce, které s šíleneckou úzkostí létaly po klávesách piána a s pedantskou přesností tančily po strunách houslí, myslela na uhrančivé oči pod maskou a na vtíravou plíživou hudbu, unikající dveřmi zamčeného pokoje, kterou nedokázala dostat z hlavy. Nemohla zahnat z duše ten lezavý chlad, který se tam usadil ve chvíli, kdy poprvé překročila jeho práh.
Maškaráda… Hudba Rudé Smrti a její rival.
Hrůzné důsledky hozené rukavice na sebe nedají dlouho čekat. Souboj bude krutý a krvavý. Sluch Boží bude krvácet neúnosností té hudby. A bylo předem dáno, kdo bude v nerovném boji vítězem.


Když vstoupila do jídelny, před očima se jí rozkládal pro tento dům svým způsobem typický obrázek poklidné snídaňové atmosféry. Johannes seděl u stolu nad ranní kávou, četl poezii a přitom si tlumeně zpíval. Jeho zvláštní zlozvyk číst knihy u jídla přecházela mlčením jako další z jeho podivných libůstek.
"Dobré ráno, Johannesi."
Odpověděl vřelým úsměvem, aniž zvedl oči od básně. Usedla za stůl a zamyšleně se zahleděla na stíny, které se válely po jeho desce.
Kdo chce dobře hrát, musí nejen velmi cvičit, ale i číst, říkával Johannes s oblibou. Magdalena usuzovala, že má pravdu. Mínila tak podle jeho hudby, jemné, melodické, poklidné, na hony vzdálené martyriu šílenství a bolesti Rudé smrti. Johannesova tvorba byla upřímná a čistá a Magdalena si ji zamilovala. Bylo však nad slunce jasné, že ve srovnání s genialitou iniciály je naprosto bezcenná.
"Nechápu, jak se dokážete soustředit na čtení i zpěv zároveň."
Johannes zavřel tlustý svazek v kožené vazbě a na okamžik se zamyslel.
"Sám tomu nerozumím. Je to ve mně, v celku mojí osobnosti. Melodie je v mém vnitřním hlase přítomna už když verše čtu." Po krátké odmlce dodal: "Hudba je holt riziko mého povolání, řekl bych."
Zasmál se zvučným, bublavým smíchem a melodie, stále ještě visící ve vzduchu, zmizely.
Hodiny tikaly, stíny předmětů, stojících na stole, se přelévaly, káva vychládala. Ráno se přehouplo v odpoledne a oni stále ještě seděli u snídaňového stolu. On črtal na papír chuchvalce not, tvář stále více zachmuřenou, ona kreslila prstem obrázky do rozsypaného cukru a občas si vzala k ruce vyšívání, líčka čistá jako alabastr. Byl to výjimečný, loudavý den, atypický pro Brahmsovu domácnost. Obvykle Johannes vstával časně, sotvakdy se s Magdalenou potkal u snídaně, ona se pak toulala nádhernou zahradou a zčásti převzala úlohu hospodyně. Pečovala o jeho bydlo a pokoušela se o teplé, téměř vždy nepoživatelné večeře, sestávající z horkého mléka a krupice, zatímco on jedl vstoje, každé ráno chvátal do sousední vsi, aby v tamním kostele rozjímal do pozdního půldne, po návratu se pak zavíral ve svém salonu a urputně hledal perlu mezi nánosem bahna.
Zbožňovali momenty, jako byl tento. Okamžiky, kdy, aniž by se na čemkoliv domlouvali, oba setrvali ve vzájemné harmonii. V takových chvílích mezi nimi vzkvétala láska, taková, o které se nemluví a která se při zvuku lidského hlasu tříští jako sklo.
Oba vylekalo prudké zabušení na domovní dveře. Bylo to jako násilné procitnutí ze sna. Zaraženě se po sobě s Brahmsem podívali.
Johannes zesinal. Teď ještě nebyl ten okamžik, kdy by byl připraven na souboj s Rudou smrtí, tohle nebyla chvíle, kdy by byl schopen nechat ulétnout motýla, ve kterém shledával zdroj své naděje, zdroj inspirace. Což již iniciála požaduje svou daň?
"Mějte se na pozoru, před hudbou Rudé smrti!" řekl ten muž. Iniciála
Ztěžka vstal.
"Asi byste se měla chystat k odchodu, slečno."
Magdalena cítila, jak padá do propasti cizoty a nikdo - ani Johannes - ji nemohl zachytit. Beze slova odešla do pokoje, který už zase byl pokojem Brahmsovy sestřenice. Stala se vetřelcem.
Johannes prošel dlouhou chodbou, až stanul před nenáviděnými dveřmi, dveřmi do nicoty.

"Vy zde?" vydechl s úžasem, nábožnou úctou a zanícením starého přítele, když je otevřel.
"Nejdříve jsem si myslil, že si ze mne tropíte žerty," chladné oči se zaryly do Johannesova city přetékajícího pohledu. "ale potom jsem se o vás začal více zajímat. Získal jsem velmi cenné informace, abych pochopil, že váš dopis byl míněn se vší upřímností, jaké jste v prostotě své duše schopen. Znechutil jste mne do té míry, že jsem se musel okamžitě vydat na pro muže mého věku již velmi vyčerpávající cestu z Hamburku až sem! Nezasluhujete nic, než výsměch a pohrdání!" příval výčitek ze zpuchřelých úst neobvykle vitálního stařečka byl stejně prudký, jako nečekaný. "Uvědomujete si vůbec, co děláte, Hannesi? Čemu jste upsal svou duši? Nebohý Cossel! V hrobě by se obracel, kdyby věděl, kam se řítíte!"
Eduard Marxsen, Brahmsův někdejší profesor z Altony, pohrdavě ohrnul ret. Naučil Johannese tolika věcem, mezi nimi i dějinám hudby a umění vytvářet hudební kompozice, a už jen z principu nyní neviděl rád, jak se jeho student řítí tam, odkud jej s Cosselem vysvobodil. A k tomuto je nutno připočíst též věrné přátelství, jež si mezi sebou za léta vzájemné korespondence oba muži vytvořili.
"Nějak nerozumím, o čem to mluvíte, Eduarde."
"O čem!" vykřikl stařec a rozhodil ruce v bědovném gestu. "O čem? O mrzačení génia, o tom, jak zatracuješ svou duši, když se snižuješ k takové… takové špinavosti! Jako nějaký cirkusák! Komediant! Vždycky jsem v tobě viděl někoho, kdo si uvědomuje své poslání, poslání hlásat to, co je v umění velké, pravdivé a věčné! Ale ty jsi jen mrzký odpadlík! Nic více, než hříšný odpadlík, který hudbu zneužívá jako zbraň v osobních konfliktech!"
Eduard, ve chvílích vzteku přecházející od etiketou předepsaného vykání ku bohémskému tykání, odkazoval na Brahmsův poslední dopis o Rudé smrti a nadcházejícím souboji.
"A vy se domníváte, že to dělám z rozmařilosti?" vykřikl prudce Johannes na svou obranu. "Máte snad zato, že jsem do této situace nebyl vehnán proti své vůli? Zacházím do krajnosti, protože nemám na výběr. Jde mi o život, Eduarde! Mé finance se bez podpory vladaře tenčí a já musím myslet na budoucnost. A kdož ví, třebas mi umrlčí sten houslí Rudé smrti sám přivodí smrt!"
"Jak to myslíte? Vladař přeci…Probůh, Hannesi! Cítíte se duševně zdráv? Umrlčí housle, Rudá smrt, iniciála… O čem to k čertu mluvíte?Máte nějaké vážné problémy?"
"Raději bych o tom hovořil v soukromí, než na ulici. Snad nezhrdnete alespoň malým občerstvením, když jste přítele tak rychle odsoudil."
"Přiznávám, že hlt něčeho ostřejšího bych při vašem prapodivném chování skutečně ocenil."
Brahms otevřel dveře dokořán, aby pak mohl svého přítele následovat skrze dlouhé chodby do prosluněného Salonu hudby.

Nadcházející podvečer se ověnčil růžovím, pentleným zlatými stužkami, a krajina potemněla. Špice borovic se mlčky tyčily proti nebi a lemovaly houpavý let krahujce. Dravec zpozorněl a záhy se vrhnul k zemi, rychle, nečekaně. Padal, padal jako kámen, rychle, střemhlavě, zobákem rozrážel vzduch, který mu kladl odpor. Dopadl a hned se vznesl k obloze. Do ztichlého kraje se zaříznul výkřik kořisti.

Brahms se opřel o okenní římsu a zahleděl se na vzdálené lesy, kopírující obzor, tmavé a hloubavé.
"Jakoby to bylo včera… Dvacátý listopad, poprvé v životě jsem hrál s orchestrem…" pronesl zasněně."Schumannovi mi změnili život. Tolik jim toho dlužím, je toliko idejí které ve mne vkládali a které jsem nenaplnil. Nevěřil byste, jak mne to drásá, rve mne to už jen pro onu všudypřítomnou vzpomínku na Roberta, umírajícího v ústavu. Nemocí šílený Robert, který si sotva vzpomíná na přítele, natož na svou ženu a děti! Což si kdo zasluhuje takovou smrt? Po letech přemítání o kráse světa, jež nevyhnutelně musí vyústit v tragédii, jsem došel k tomuto, Eduarde. Nerozumím životu. Nikdy jsem nerozuměl."
Ramena sklesla a oči posmutněly.
"Tolik nenaplněných ideálů vložili do mého mladického srdce - stále tam jsou a snahy jim vyhovět neustávají! Leč všechno marno! Všechno je marno! Zlý, nespravedlivý život! Proč, Eduarde? Robert a Clara. Majáky v bouři mého selhání! Proč jen, proč? Bez jejich přátelství a důvěry bych se sotva dostal tam, kde jsem nyní. A přesto je to málo, přes všechno mé úsilí to není dost. A nikdy nebude. Ne, dokud bude na královském dvoře on!"
Eduard vzhlédl od partitury a nesouhlasně zamlaskal. "On, on, tajemná iniciála, pořád jen neurčité náznaky! Čeho, nebo koho se tak bojíte, Johannesi? Je to snad další Mozart, je ten muž snad geniální, nebo oč tady jde?"
Johannes vzdychl.
"Neřekl bych, že je geniální - kdepak, on je víc než to. Je nadpozemský, surreálný. A svým nepochopitelným podivínstvím svou auru zbožněnosti jen prohlubuje, samotný vladař z něj vytváří kult osobnosti. Mohl bych stvořit sebegeniálnější dílo - v kontrastu s jeho tvorbou to nikdy nebude dost!"
Oba muži byli vzhůru celou noc. Eduard si celou situaci nechal vysvětlit, přesto k věci přistupoval s jakýmsi vnitřním sebezapřením. Vytvářel nyní rozbor veškerého Brahmsem dosud napsaného díla, zkoumal rukopis a detaily prvotin i nejslavnějších děl. Byl sledován nervózním zrakem skladatele, doprovázely jej jeho poznámky a vysvětlení, pronášené třaslavým hlasem. Jen periferně zaznamenal Magdalenu, která jim sem přinášela občerstvení, nový inkoust a také lahvičku s petrolejem poté, co přestalo být vidět na noty.
Svítalo, když došlo na partituru, kterou Brahms zamýšlel použít jako zbraň proti hudbě Rudé smrti.
Je vůbec možné nad ní zvítězit?
"Styl mi lehce připomíná Kreutzera." pronesl Eduard. "Leč je poněkud násilný, až křečovitý. Mám zato, že to není pouhá nahodilost."
Brahms se usmál. "Hádáte správně, je to úmysl. Noc v Granadě - má druhá opera v životě. Takový malý návrat k mému dospívání. Pojal jsem dílo jako cyklus. V cyklické posloupnosti zde po sobě následují mé asociace zrození, stárnutí a smrti, aby se vše skončilo novým zrodem."
"Překrásná, ač poněkud rouhavá myšlenka, příteli." pronesl Eduard s úsměvem v hlase a s uznáním muže, znalého v oblasti hudby jako takové.

Den notně pokročil a na notových arších postupně přibyla smršť dodatků, vsuvek a škrtů, vedených Johannesovou rukou. Ten se vrátil do mladických let, kdy se pod vedením svého profesora učil kompozici. Tehdy postupovali přesně takto, aby z celého dětsky upřímného pokusu vzešlo dílko natolik ucházející, že se dalo hrát alespoň lidem bez vyšších nároků na kvalitu hudby. Stejně tak nyní hledali slabiny v už tak dosti geniální partituře, jeden ze strachu, druhý z touhy pomoci, a věřili, že i z nejnevábnějšího kamene lze vybrousit diamant.
Do duše se navrátila pohoda.

Zjevil se jako přízrak. Jako tíživá předzvěst, kterou provázela štiplavá mlha.
Zjevil se nezpozorován a opomenut zde stál, tyčil se do výše, tento stín, ostrý stín, který úkosem pozoroval dění.
Mlčky.
Magdalena jej poznala okamžitě. To ty hrozebné zlaté oči! To ty oči, které si ji našly všude!
Otevřela ústa. Chtěla vykřiknout, se rtů jí však slynul jen úlisný hadí šepot. Šepot, který nebyl její. Stín - břichomluvec zkřivil tvář v pohrdavém šklebu a pokynul jí rukou. Dívka se zachvěla.
Otrocky se otočila a zašla zpět do domu. Až zde zaznamenala tichou, cinkavou melodii opakujících se slov, která se už notnou chvíli vznášela ve vzduchu. Jejich jazyku nerozuměla, latina se v nich křížila se starofrancouzštinou, leč svou mystikou jí prostoupily každou žílu a kolovaly řečištěm namísto krve. Johannes tóny zaregistroval okamžitě. Spíše je cítil, než slyšel, ano, ano, cítil, vnímal, jak pulsují v tepnách a byl si jist, že kdyby do nich vnořil střep, prýštila by z nich inkoustem znamenaná hudba. Srdce se rozbušilo jako zvon, cévy a zorničky rozšířené, čas přestal existovat, cosi v jeho hlavě vybuchlo, řeč přestala existovat, smazáno bylo veškeré vědění, tlukot v mozku sílil, zatmění.
Johannes Brahms přestal existovat.
Vztyčil se a otevřel dveře dříve, než k nim Magdalena došla.
"Je tady." konstatoval.
"Ano."
"Tak se mi kliďte z očí!"
Třísknul dveřmi, až vyskočily z pantů. Hnilobné zadunění rozložilo jeho delirium a hudba zmizela. Uvědomil si, že roztříštil cosi křehkého. Chtěl něhu a vděk a vyslovil nenávist. Nebyl to on, kdo ji vyhnal. Nebyl to on, kdo promluvil. Rudá Smrt zvítězila.
Zničila ho. Vložila mu do rukou holoubka, aby jej pak odervala z jeho srdce.
Chtěl běžet do dívčího pokoje, s tisícerými díky za to, že tento motýl přilétnul do jeho života, věděl však, že Marie Magdalská bude už pryč.
Namísto toho se otočil k Eduardovi. Rozervala se mu hruď a srdce probodl osten zla. Na stole po Eduardově pravici ležel dopis. Dopis, který tam předtím nebyl!
Poslední šelest.
"Mějte se na pozoru, před hudbou Rudé Smrti!"
A pak ticho.
 


Komentáře

1 Lotte Lotte | Web | 9. ledna 2017 v 16:45 | Reagovat

To byla úžasně lerouxovská kapitola! Ten cit a jemně, křehce vyjádřená psychologie postav. :) Hrozně obdivuju, jak umíš popsat nejen atmosféru a emoce, ale zároveň z toho vyprávění jasně cítím i tu dobu.
Jako autorka máš takový poetický, barevný styl. Barevný možná zní zvláštně, ale je vždycky co mě napadne, když od tebe něco čtu. Barvy totiž člověk svým způsobem nejen vnímá, ale i cítí. Prostě krása. :)
Do Johannese a Magdaleny jsem se zamilovala. Tak čisté duše!

2 Zuzana Macháčová Zuzana Macháčová | Web | 10. ledna 2017 v 9:36 | Reagovat

Děkuji za takovou chválu! <3 :)
Jo, já taky! Docela uvažuji, že jim dopřeju šťastný konec, namísto toho, který jim reálně chystám... :D

3 Lotte Lotte | Web | 10. ledna 2017 v 15:37 | Reagovat

No jasně, že jim dopřeješ šťastný konec!!! Žejo? ŽEJO? :D

4 Zuzana Macháčová Zuzana Macháčová | Web | 10. ledna 2017 v 23:47 | Reagovat

Chichty chich... to se ještě uvidí! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama