Tvář pod Maskou - Sedmnáctá kapitola

22. dubna 2011 v 19:46 | Zuzana Samiecová |  Tvář pod maskou
Na to, jaký panoval na pobřeží Švédska těch posledních pár týdnů nečas, bylo dnešního dne celkem hezky. Včera to bylo zlé. Vítr lámal stromy a hustý liják vytrvale bušil do okenních tabulek. Pláž se proměnila v nevábnou hromadu mokrého písku a pohled na moře působil hrozivě. Vlna se křížila s vlnou, přelévaly se přes skalnaté výběžky a braly s sebou kusy kamenů, strhovaly do víru dřívka, trsy řas a chomáče racčích per.
Kdyby tady tak byl tatínek…
Pomyslela si Christina, když se dívala z okna na tu větrnou smršť, která ničila všechno, co jí přišlo do cesty. Večer se ale bouře vytratila kamsi do neznáma a jako po zlém snu, po ní zůstal jen svěží vzduch.
Christina s Raoulem byli v lese, kam odpoledne nikdo nechodil. Nebyl to však nejlepší nápad. Boty se jim nořily do hustého nánosu bahna a občas přes úzkou pěšinu ležel vyvrácený strom. Christina už byla unavená. Nohy měla zablácené a lem bílých šatů byl také potřísněn blátem. Raoul na tom nebyl o nic lépe. Posadili se na vyvrácený smrk, který byl vlhký a nepříjemně lepkavý. Raoul Christinu vzal kolem ramen a přitisknul ji k sobě. Ta mu položila hlavu na rameno a zaposlouchala se do zvuků lesa. Na mysl jí přišla básnička, kterou jí kdysi vyprávěl tatínek.
Když utichnou sady a noc rozkvétá
z luk konipas do zahrady přilétá.
Přilétá, aby ódu svou
zazpíval dámě, jež vládne tmou.
Dámě, jež vstupuje do snů
a v lehoučký závoj se halí,
dámě, jež hlídá kouzla všech dnů
a záři hvězd v modravé dáli.

Christina neměla ponětí, proč si vybavila právě tuto báseň. Snad si vzpomněla na pocit bezpečí, jejž pociťovala, když jí tatínek vyprávěl pohádky a zpíval ukolébavky. Na pocit štěstí a ochrany. Jak dávno již se tomu zdá… Raoul si začal hrát s jejími krásnými vlasy. Christina se ráda vzdala jeho něžným nedočkavým rtům. Do uší jim bublal potůček a odnášel s sebou zbytky po včerejší bouři. Ptáci se znovu rozezpívali a vítali slunce, jež tu a tam proniklo klenbou listoví. Možná, že návštěva lesa nebyl tak špatný nápad, jak se ze začátku zdálo… Alespoň Christině to tak připadalo. Když byla s Raoulem, nemusela se ničeho obávat.
Život… Můj život je život, který mohu konečně volně žít. Mohu volně dýchat. Mohu žít. Život… Je v něm spousta malých zázraků, které dávají světu barvy, světlu jas a myšlenkám smysl. Malých dokonalých zázraků, které udávají hudbě takt.
Pomyslela si Christina.
Když přicházeli k domku, který oproti opět zatažené obloze zářil do šera, vstříc jim přicházelo šumění moře. Zdi byly porostlé břečťanem, který se pnul vzhůru k obloze. Prostorná zahrada, přestože byl dům postaven téměř na pláži, byla pokryta zelení. V jejím nejzazším koutě byl, obklopen stromovím, malý altánek s vyhlídkou na pláž. Tam kdysi Christina s Raoulem sedávala nad horkou čokoládou a za zvuků houslí, na něž tatínek hrával, pozorovala moře.
Christina se znenadání prudce ohlédla. Podvědomě se celou vahou přitiskla k Raoulovi.
"Co se děje?"
"Na malou chvíli se mi zdálo, jakoby mě, skryt ve stínu pozoroval…"
Ach, Bože! Uklidni se přeci.
Rozkazovala si Christina.
Není možné, aby byl právě tady. Byl to přelud mé znavené mysli. Vím to! Byl to pouhý zajíc. Ale co když…? Kéž by se minulost vytratila do zapomnění. Kéž bych nikdy nepoznala Erika. Vraha, jenž naleznul soucit. Vraha, který se zamiloval… Láska z něj učinila Anděla. Padlého, znetvořeného anděla. Anděla beze jména. Kéž bych nikdy nespatřila jeho tvář. Tu hrůznou tvář, kterou skrývá pod maskou. Už se jí nikdy nezbavím. Kéž by…
"Christino, jsi v pořádku?"přerušil Raoul, který už nemohl snést tíhu jejího těla, tok myšlenek.
"Ach, ano. Ovšem. Tak půjdeme?"
Vstoupili do útulného domku. Christina si ještě nenajala pokojskou, a proto musela všechnu práci zastávat sama. Nevadilo jí to. Podle jejích vlastních slov, jí to připomínalo časy, kdy v tomto domě žila ještě s tatínkem, kterému ráda pomáhala. Přesto se Christině zdálo, jakoby dům ztrácel něco ze své přívětivosti. Jak bílé stěny postupem času zšedly, tak se vytratila jistota, kterou jí poskytovala otcova přítomnost. Nyní byl však tatínek mrtev a Christina věděla, že musí přestat pátrat v minulosti. Nijak jí to nepomůže. Co bylo, bylo. Teď je třeba myslet na budoucnost, pohlédnout kupředu.
Když Christina vylézala z vany, zatočila se jí hlava. Snad byla koupel příliš horká, snad bylo v koupelně dusno. Christině se zdálo, jakoby v zamlženém zrcadle zahlédla postavu, zahalenou v temnotě. Nevrhala žádný stín. Byla to jen chvilka, možná setina vteřiny. Ale i ta stačila k tomu, aby se Christina vyděsila.
Jak jen mám zapomenout? Jak? On je tu stále se mnou, na každém kroku mě provází. Vím to. Vím, že mě sleduje. Bože! I kdybych utekla na samý konec světa, Erik mne tam najde. Nikdy nebudu mít klid. Proč nemůže minulost prostě zemřít? Žádné další vzpomínky. Žádné děsivé zážitky ani slzy. Chci, aby minulost zmizela. Ale ne. Já nechci. Nepřeji si, aby se to, co se stalo, vytratilo do zapomnění. Do hlubin temnoty. Vždyť, ty roky, kdy mě Erik podporoval a věřil mi, byly světlem v mé temnotě. Slyšela jsem jeho krásný hlas a to mi stačilo. Všechno začalo jako krásný příběh… Ale pak se všechno zvrtlo. Všechno se změnilo v hrůznou zápletku, ve strašlivé drama, které by nedokázal napsat ani sám Shakespeare. Když mě Anděl vedl do svého podzemního království a svým hlasem snoval heboučký teplý plášť, do nějž mě zaobalil, prozřela jsem. Nebyl to Anděl… Byl to obyčejný člověk s božským hlasem. S hlasem, který dokázal ovládat nebohá lidská stvoření. Ach, kolikrát jsem se, když jsem v podzemí, kde se Erik skrýval před světem, sedávala po jeho boku, přistihla při myšlence, že sám Ďábel musel být Andělem, než padl. Ach, Bože! Kdy se už konečně přestanu zaobírat minulostí? Je to již dávno za mnou. Minulost je… minulost.
Christina si vysušila vlasy a odešla z koupelny.
Když Christina stlala postel, vypadl z ní zmuchlaný dopis. Byl adresován Raoulovi. Christina nejistě zalétla pohledem k pergamenu. Zvedla jej.
Je to soukromé!
Napomínala se Christina v duchu. Pociťovala jakési zvláštní nutkání dopis otevřít. Projela jí vlna rozechvění. Mísil se v ní pocit strachu, studu za sebe samou ale i neklidné zvědavosti.
Nemíním se snižovat ke špehování. Raoul by mi přece také nic podobného nikdy neudělal. Respektuje mé soukromí, takže já musím respektovat jeho.
Položila dopis zpátky pod polštář a chtěla sejít po schodech dolů. Jenže jí to nedalo. Pomyslela na to, kdo by mohl Raoulovi psát. Kdokoliv. Znal se, se spoustou vlivných osob, ale také se spoustou sličných dívek.
Vždyť jsme s Raoulem skoro manželé, určitě přede mnou nemá žádné tajemství. Ale proč ten dopis přede mnou skrývá? Ale ne! Určitě by…Nemohl by…Určitě by mě nepodvedl. Nebo snad ano? Já přece… Nemůžu se na ten dopis podívat.
Christininy hbité prsty už však pomalu a opatrně narovnávaly a uhlazovaly papír.
Nebo snad ano?
Christina si sedla na postel a zaplašila poslední výčitky svědomí, které se nad ní třepetaly jako velcí černí netopýři. Přeci jen se dala do čtení.
Raoule, můj drahý nerozumný bratře…
Opravdu to myslíš vážně? Utekl jsi s tou… s tou holkou a ani ses neobtěžoval nám dát vědět, kam jste odjeli. Trvalo nám celé týdny, týdny Raoule než jsme vás vypátrali. Jak jsi s ní mohl odjet do Švédska? Švédsko! Je to země kde se nedá nic podniknout. Vždy se plánovalo, že se pojede do Anglie. Dají se tam udělat dobré obchody a navíc tam máme i vhodné kontakty. Víš, co mám na mysli… Jistě chápeš, že na Tebe zanevřel celý náš Chagnyovský rod a spolu s ním i naši mnozí přátelé. Nemusím ti snad vysvětlovat, proč. Otec již s Tebou nechce míti nic společného. A matka… Ta každý večer láteří nad ponižujícím a společensky nepřijatelným osudem, jenž postihl jejího drahého syna. Dává to za vinu sobě, což je nesmyslné. Vždyť je to tak zbytečné…
Christině se zdálo, jakoby ji papír pálil do konečků prstů, jakoby jí do nich bodaly tisíce malých jehliček. Svezla se z postele na zem a zalapala po dechu. V srdci pocítila bodavou bolest. Přesto nedokázala pergamen odložit nedočtený.
Stojí Ti to za to? Tahle patálie, do níž ses dostal, tohle nedorozumění způsobené tvou lehkovážností a nezkušeností? Mohlo by jednoduše zmizet… Otec by Tě snad ještě vzal na milost. Stačilo by, abys přijel, odprosil ho a tu holku ponechal jejímu osudu. Sám jsi nám přeci neustále říkal, že to s ní nemyslíš vážně. Je prý sice tvá dávná přítelkyně, ale nic víc než lehké pobavení u ní nehledáš…Jak pošetilé… Lpět na dávné lásce z dětství… Otec by tě přijal s otevřenou náručí. Vrať se, Raoule. Nerad bych Tě ztratil. Ale nutit Tě nebudu, je to Tvé rozhodnutí, jen dobře promysli, co doopravdy chceš.
Tvůj bratr Phillipe
Christina si nevěřícně přitiskla ruku na ústa. Celá se třásla. Nevěděla, zda žalem či vzteky.
Sám říkal, že to se mnou nemyslí vážně… Nic víc, než malé povyražení pro našeho mladého vikomta, se ode mne neočekává… Nejsem mu k ničemu, jen mne vodil za nos… Celé ty roky…Jak mi to mohl udělat? On, ten, jemuž jsem důvěřovala. Ten, k němuž jsem se s důvěrou obracela, když jsem se, omdlévající ze všech těch hrůz, vracela zpět na světlo. To už mne v onom strašlivém podzemním světě iluzí s ohavnou příšerou po boku mohl rovnou nechat!
Christina dopis zmuchlala do tvrdé kuličky a hodila ho pod postel. Do očí jí vhrkly slzy. Plakala. Tiše a usedavě. Když se utišila, vstala a váhavě sešla dolů po točitých schodech. Roztřesenou rukou pozvolna otevřela dveře. To
To, co viděla, jí vzalo dech i schopnost mluvit. Raoul stál uprostřed místnosti a šeptal něco do ucha cizí dívce. Byla velice hezká, alespoň Christině se to v oné chvíli zdálo. Měla měkké černé vlasy, modré oči a krásné plné rty. Raoul přitisknul svá ústa na ta její. Christina tam stála a zděšeně pozorovala, jak Raoulova ruka klouzala po měkké šíji té cizí ženy. Christině byla její tvář povědomá. Nemohla si vzpomenout, kdy a kde už slečnu viděla. Viděla Raoula i tu ženu tak jasně… tak zřetelně… Najednou si Christina všechno vybavila. Zasáhlo ji to jako blesk. Větší utrpení zažít nemohla. Ta cizí osoba se podobala ženě, kterou kdysi viděla žertovat a smát se v příjemné společnosti. Raoul a Phillipe, sedící po jejím boku, laškovali spolu s ní. Ano. Ta dívka nemohla být nikdo jiný, než slečna Angelika de Winter.
Konec? NE! Tato kapitola ještě nekončí... Chcete znát její Happy nebo Sad End? Tak mi napište email ve tvaru:
Kapitola 17
TPM
www.phantomlovers.blog.cz
Vaše emailová adresa
Na email: phantomlovers@seznam.cz
Odpověď byste měli dostat do týdne...
Au revoir :-P
 


Komentáře

1 Emm Emm | 23. dubna 2011 v 12:06 | Reagovat

Posílám a posílám mail, ale pořád se mi to vrací, jako nedoručitelné..:(

2 fantalight-cd fantalight-cd | Web | 23. dubna 2011 v 18:47 | Reagovat

jasně, že chci znát oba konce :D

3 Zuzi98 Zuzi98 | Web | 25. dubna 2011 v 13:00 | Reagovat

[1]: to je zvláštní... když si zkouším něco poslat přes svůj mail tak mi to jde... no, tak možná jsem tam měla překlep takže ten mail je tenhle: phantomlovers@seznam.cz
Jestli to pořád nejde tak mi to pošli na mail: zuzi98@seznam.cz

Tak uvidíme...

4 Eldarwen Eldarwen | 26. dubna 2011 v 18:25 | Reagovat

Ahoj:) Prepáč že otravujem s reklamou, ale...
Vidím, že máš rada Fantoma Opery. Osobne sa mi tvoja poviedka veľmi páči, čítala som doteraz všetky kapitoly a idem požiadať o koniec 17. kapitoly:)

Ale teraz k tomu hlavnému. Na andor.cz som vytvorila Dobrodružství - V tieni Opery a zháňam postavy. Ak by si mala záujem, stačí sa zaregistrovať a poslať mi správu. na Andore som zaregistrovaná ako Alison Phoebe Lestrade.
Ešte raz prepáč za reklamu.

5 Emm Emm | 26. dubna 2011 v 19:00 | Reagovat

[3]: Díky, zkusila jsem dnes poslat znovu a už se mi to jako nedoručitelné nevrátilo. Fakt nevím, kde byl problém a jen doufám, že ten mail vážně došel :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama