Tvář pod maskou - První kapitola

18. září 2010 v 18:43 | Zuzi98 |  Tvář pod maskou

BONJOUR VESPHOLEK!
Tvář pod maskou - První kapitola
Tak tohle bylo celkem těžký napsat. Pořád dokolečka jsem si pouštěla scénu Down once More a pomalu se vžívala do toho děje (a fixovala si to do paměti abych už nad tím nikdy v životě nebrečela :-( njn) a pak najednou... BÁC HO! Múza přišla! Tak jsem to začala smolit, hezky po kouskách a tak to je na světě.


Tmavými katakombami Opery Populaire běžel nějaký muž. Byl zrousaný, špinavý a unavený. Tvář měl znetvořenou a dech měl sípavý jako štvané zvíře. Je ze mě psanec. Christina mi utekla, stejně jako všichni, kteří spatřili mou tvář. Tato nákaza zahubila naši lásku.
Tahle věc mi vysloužila matčin odpor a děs. Díky této tváři, nikdy nebudu moct milovat! Nikdy nebudu moct být milován.
Opera nad ním dohořívala. Hořela sedadla, také opona a na zemi ležel roztříštěný lustr a pod ním… Pod ním bylo tělo, která stále ještě sténalo a volalo maminku. Kašlalo v hustém dýmu který stoupal.
Bylo to malé dítě. Mělo zlomené obě kyčle a oheň byl nebezpečně blízko. Z jeho hrdla se ozýval řev. Hlasitý a beznadějný. Poslední mohutné zakašlání, plameny zasyčely a celou budovou se roznesl pach směsice spálených vlasů a oblečení. Byla to pohroma! Proč zrovna toto nevinné dítko mělo pykat? Za hříchy, které ve skutečnosti spáchal...
Mezitím v podzemí tento muž zakopl a spadl do vody, která katakombami protékala. Člověk byl fantom opery, zohavený génius nenávidící světlo. Dřepěl ve vodě a po tvářích mu stékaly slzy. Někde daleko za ním se ozývaly výkřiky, vybízející k dopadení vraha. Anděl pomsty příliš rychle mávnul křídly! V mysli se mi už zcela odevzdala. Zradila mě! Utekla stejně jako všichni ostatní! Jako moje matka. Jako moje nebohá matka, která nikdy nesebrala odvahu aby
mě políbila. Ale neměl bych jí to mít za zlé. Ani Christina za to nemůže! To jen já. Jen já jsem tak ohavný! Padlý Anděl Hudby. Hudby? Spíš pekel! Miloval jsem tě a ty? Ty jsi mne zavrhla! A proč?! Kvůli tomu jak vypadám! Dala jsi přednost JEMU! Měl jsem při tom pádu lustru, lépe mířit!
Prudce oddechoval. Ne! Takhle nesmím uvažovat! Christina by se mnou nikdy nebyla šťastná, to vím! Ale, ach jo! Nerozumím tomu. Byla tak krásná! Byl jsem hlupák! Ano, hlupák! Že jsem si dělal vůbec nějaké naděje! Měl jsem tušit, že až Christina zjistí, kdo doopravdy jsem, že se na mě vykašle! A její mínění o mě, musí být ještě horší, po tom, co jsem jí začal vyhrožovat! Co jsem jí to vlastně řekl? Buď dožije život se mnou, nebo ho pošlu do hrobu… To snad ne! V tu chvíli jsem jednal bláhově, bezhlavě… Ne! Kdybych byl klidný, tak bych to ASI neudělal. To se mi vždycky udělá rudo před očima a pak musím řešit… Ach! Ne, ne, NE! Christino! PROČ?! Nemohl se zbavit bodavého pocitu u srdce, byl-li to vůbec pocit. Připadalo mu, jako by mu někdo vyrval všechny vnitřnosti z těla. Vstal na nohy a celý se třásl. Bloudil ve spleti chodeb a nechápal to. Nechápal nic. Kde to sakra jsem? Copak jsem to minul? Vždyť se tu vyznám jako ve svých botách! Erik to místo ale neminul. Jakmile zahlédl známou chodbičku, rozběhl se až voda stříkala. Skončil ve slepé uličce. To ho ale zjevně nijak nepřekvapilo. Našel jakousi páčku o velikosti špendlíku, zmáčkl ji a před ním se otevřela chodba. Byla to chodba jako každá jiná. Vyčerpáním si dřepnul na paty a počkal až se za ním vchod zase zavře. Prudce oddechoval a utíral si tvář rukávem. Opřel si hlavu o zeď a usnul. Zdálo se mu o ženě, kterou tak miloval, která ale dala přednost kráse. O Christině.
Probudil se, se ztuhlým krkem. Vyběhl po schodech ke mříži, zmáčkl jakési zařízení a najednou ucítil závan ostrého zimního vzduchu. Nasadil si kapuci, jelikož byl bez masky a on nechtěl vyvolat povyk. Se skloněnou hlavou procházel ulicemi, zná však jméno jediné a to té, kde se nachází mříž, kudy před chvílí vyšel. Scribbeho. Není na tom, že jde skloněn, nic divného, protože teď, v tomhle sychravém počasí chodí všichni lidé se svěšenými hlavami. Protivný vítr foukal dámám pod sukně, a snažil se mužům sejmout klobouky. Rozháněl Erikovy slzy a surově mu fučel do očí.
Erik přišel k obchůdku FunnyFace a nahlédl dovnitř. Jak vločky dopadaly na jeho horkou tvář, okamžitě se z nich tvořily kapičky, které se mísily s jeho slzami. V krámě byly masky. Na policích a regálech, masky visely na hřebících, prostě všude. Byly tam oslnivě pastelově žluté masky se zelenými ornamenty. Spousta krvavě rudých masek s černými růžemi se válela v policích a Erik zahlédl také masky v různých tvarech. Tohle všechno a ještě mnohem víc bylo k vidění v obchůdku FunnyFace. Na Erikův vkus to však bylo příliš křiklavé. Jeho oči těkaly od masky k masce, prodíraly se všemi těmi barvami, až upřely pohled na jediný bod. Rozzářily se vzrušením. Erik si stáhl kapuci o tři centimetry více do čela a vstoupil. Na prodavače, který se hrbil nad nějakými krabicemi, dýchl ledový vítr. Erik šel rázným krokem k zelenému závěsu, odhrnul jej a podíval se na masku, kterou potřeboval. Tak hladká, tak bílá. Tak elegantní a neutrální. Erik ji zahlédl čirou náhodou. Maska visela na gumičce a byla napůl schovaná pod závěsem. Uchopil ji roztřesenými prsty a nesl k pultu. Starý pán, který se už narovnal, znervózněl.
Z toho muže, který k němu kráčel, čišela zloba a žal. Nenávist a smutek. Ještě více prodavače vykolejil fakt, že zákazníkovi neviděl do tváře. "Bo - Bonjour Monseiur." Vykoktal ze sebe muž a nervózně si na nose postrčil brýle, které se mu svezly o dobré dva centimetry níž, než měly být. Erik položil na stolek dvě mince, krátce kývl a spěšně odešel. Jakmile vyšel z obchodu, shodil ze sebe kapuci a nasadil si zbrusu novou masku. Byla chladná a protože byla nová, tak také tvrdá. Erikovi se do vlasů snášela vločka za vločkou a klouzaly mu za krk. Možná proto přidal do kroku. Jeho cíl byl blízko.
Erikův cíl se jmenoval U slunce. Byla to jakási hospoda, ale nevypadalo to, že by zrovna tam mělo vycházet slunce. Erik otevřel mahagonové dveře a pohledy všech se na něj upřely. Erikovi to bylo nepříjemné, ale s tím nic nenadělal. Zaplatil si za ubytování a láhev značkového červeného vína. I se skleničkou se stáhnul do pokoje, který mu přidělili. Všechno tam bylo řvavě barevné a nevkusně uspořádané. Postel byla z černého dřeva a na ní miliony polštářků. Modré, červené, oranžové, žluté a zelené. Stěny byly světle fialové a stolek natřený na bílo. Almara, která stála v rohu místnosti, byla stříbrná. Bylo vidět že se jednalo o lacinou barvu, jelikož skříň byla místy oprýskaná. Celý pokojík byl dost malý, ale Erik byl vděčný za každou pomoc. Nalil si skleničku francouzského vína a díval se skrz bílý stolek. Myslel na to, co s ním bude. Z poslední "výplaty" mu zbylo mizivě málo. Skoro vše utratil, když byl tak, skoro až děsivě, zamilovaný do Christiny. Šaty, figurína… aspoň že prsten nemusel kupovat on. Podíval se na svou ruku sevřenou v pěst. Rozevřel ji a zahleděl se na prsten, který tak křečovitě svíral. Erikovy myšlenky se opět stočily ke Christine a jejím ladným křivkám těla. K jejím sametovým rtům, které ho obnažovaly polibky. K jejímu něžnému hlasu a slzám v očích. Nechtěl ji takhle vyděsit. Nebo ano? Už sám neví, co chce. Ale ano… ví! Chce přežít! Proto se znovu zamyslí. Moc možností není. Jediné, na co jsem opravdu dobrý, je skládání opery a malování. Hudba nepřichází v úvahu. Garnierka shořela a navíc tady nemám jediný hudební nástroj. Ale obrazy…No to není tak špatný nápad. Už jsem možná vyšel ze cviku. Navíc ani nevím, jestli dokážu namalovat někoho jiného než JI.(jen tak mimochodem - to "JI" si řekl tak zvláštně něžně) Vzal papír a uhel a počal malovat. Maloval slunce a měsíc. Den a noc. Radost a smutek. Do jedné části papíru namaloval blonďatého chlapce, do druhé černovlasého mladíka s maskou a doprostřed dívku s krásně hustými, kudrnatými vlasy. Je to tak! Dala přednost slunci před měsícem.
Dni před nocí a radosti před smutkem. Všechno se zdá být tak krutě pochopitelné, že Erika rozbolí hlava. Bodne tužkou do obrázku a udělá díru v místě, kde je Raoulův obličej. Erik si vzal čistý papír a sedl si k oknu. Kreslil rychle a s jistotou. Tam udělal dlouhou čáru, tu krátkou, tady zaoblenou a zpod ruky vykouzlil nádherný obrázek trhu. Je tam děvčátko s copánky, které prodává růže, stará paní, krámek FunnyFace a starý prodavač, který zrovna vyvěšuje vývěsku Ouvert. Grande verte. (Znamená to Otevřeno. Velký výprodej) Zachytil dokonce i černého koně, který je napůl schovaný pod střechou hospody. Počkat! Není to… Z úvah ho vytrhlo zaklepání. "Ano?" řekl Erik. Dveře se pootevřely a tam za nimi stojí mladá slečna. S hrůzou vyblekotá: "Někdo vám k nám poslal černého koně. Poslíček přidal i dopis." A podala ho Erikovi. Erik si jej vzal, zamumlal "Merci" a otočil se k ní zády. Dívka s úlevou, že už se nemusí koukat na ty dvě smutné oči, zavřela dveře a utekla pryč. Byly slyšet dusavé kroky. Erik otevřel dopis, kde stálo:

Bonjour, dear Eric.
Posílám Vám Vašeho koně.

A víc nic. Kdyby se aspoň podepsal! Erikem cloumá vztek. Vrátil se ke svému obrazu. Je teprve v polovině, tak pokračoval dál. Zabralo mu to skoro celý den. Už se snáší noc nad střechy Paříže a na Erika padl žal. Stolek si přitáhnul k oknu a díval se na měsíc. V ruce melancholicky točil poloprázdnou skleničkou červeného vína a tvořil v něm víry. Nechtělo se mu spát. Nechtělo se mu na ni myslet. Nechtěl existovat. Snažil se najít tvary ve hvězdách, ale byla to jen kupa teček, která nedávala žádný smysl. Vzal si papír a tužku a začal znovu malovat. Namaloval úplněk, který pluje pod rouškou noci, která je lehká, jako pavučina. Nakonec Erika přeci jen přemohla únava a usnul. Ač měl spánek bezesný, spal tvrdě, dokud se s ním židle nepřevrátila a nespadla na zem. Erik vytřeštil oči a do hlavy se mu vrátila tvrdá realita. Odploužil se do postele a spal dál. Probudilo ho ranní zaklepání na dveře. Protřel si oči a zamumlal: "Dále!" "Bonjour Mon…" slečna ztuhla uprostřed věty a zírala na Erika. Ruce se jí klepaly, div, že jí neupadl podnos na kterém nesla šálek kávy. Erik si sáhnul na tvář a okamžitě zjistil kolik uhodilo. Prudce se od děvčete odvrátil a začal něco hledat. Jeho maska ležela u židle. Zvednul ji, sfouknul z ní prach a znovu si ji nasadil. Vlídným hlasem se zeptal: "Co jste chtěla?" "T - tady. Snídaně Monseiur." Řekla plavovlasá dívka a rezignovaně se otočila a odcházela. "Ehm…" odkašlal si Erik "A co ta snídaně?" v tom spěchu dívka zapomněla na tác, který stále držela v rukou. "Jé. Aha. Tak, tady máte." Ale ne! Erik se opravdu dobře baví. V nitru ho hryže svědomí. No tak! Nebuď škodolibý! Vlastně za to můžeš ty, že je tak vyděšená! Ale Erik si nemohl pomoct. Právě proto se tak dobře bavil. Slečna odešla a Erik srkal ranní kávu. Když k němu do pokoje vrazila jiná služtička a omlouvala se s hlasitým: "Jé! Já si spletla dveře!" Erikovi zamrznul úsměv na rtech. Dnes měl v plánu vůbec nejít ven, měl vlastně v plánu už nikdy nejít ven, pokud to ovšem nebude nutné. Chtěl se věnovat jen malování! Nemohl najít uhel. To je teda pech! Aby už teď na začátku porušil slib, který si dal? To ne! Bude radši malovat tužkou. Ale co? Posadí se na postel a zírá do prázdna. Seděl tak asi půlhodiny, když někdo zabušil na dveře. Erik je otevřel a za nimi stála mladá slečna a koktala něco o tom že omylem, nedopatřením samozřejmě, zaklepala na špatné dveře. Erikovi začala bušit krev ve spáncích a chvěl se na celém těle. Věděl že jeho pokoj je momentálně pro místní personál něco na způsob bobříka odvahy. Měl sto chutí sáhnout pod plášť pro panžábskou smyčku, ale neudělal to. Místo toho vystřelil z pokoje a letěl ke stájím. Vypáčil dveře a přiběhl k Bleskovi. Myšlenky mu vířily kolem hlavy, až se rozpily do jedné nanicovaté, a neproniknutelné mlhy vědomí.


Tak snad  jsem vás neunudila k smrti. :-D Mimochodem,  nehůře se mi dělala ta část v tom podzemí. Njn Vůbec jsem nevěděla jestli bych vůbec dokázala "proniknout do mysli" všemocného a naprosto neodolatelného Erika - víte jak to myslím!
 


Komentáře

1 Fill Fill | Web | 19. září 2010 v 13:06 | Reagovat

Na mém blogu je rekord v komentářích, tak se zapoj i ty. http://skvelypokemon.blog.cz/1008/takova-jedna-soutez

2 fantalight fantalight | 19. září 2010 v 17:54 | Reagovat

ahojky mám novej blog http://fantalight.blog.cz/galerie/fantom-opery a ráda bych věděla kdy bude další kapitola???

3 Clarissa Clarissa | 19. září 2010 v 17:56 | Reagovat

sakra... to fantalight se já... objevilo semi tam jméno blogu.. ;))

4 zuzi98 zuzi98 | 21. září 2010 v 13:06 | Reagovat

Clarissa: Druhou kapitolu se snažím sesmolit už několik tejdnů.

5 Clarissa Clarissa | 22. září 2010 v 16:25 | Reagovat

to znamená že si dalších pár tejdnů počkáme?? xD. tak to sem zvědavá jak to dopadne s ceým příběhem ...:D

6 Verino Verino | 8. listopadu 2010 v 14:49 | Reagovat

No teda nevědela jsem že máš bujnou fantazii. Líbí se mi to :-D Musíš být spisovatelkou a až napíšeš celé příběh tak si od tebe koupím  :-D

7 phantomlovers phantomlovers | 9. listopadu 2010 v 15:31 | Reagovat

[6]: thank you. Prodám ti ho s 50% slevou! Už jenom proto, žes toho tolik ohledně jistého tématu vytrpěla. :-D

8 Aleez Aleez | 16. srpna 2011 v 12:15 | Reagovat

Zajímavý a hezky vymyšlený... jenom bych to trochu víc rozepsala

9 Zuzana Samiecová Zuzana Samiecová | Web | 16. srpna 2011 v 12:18 | Reagovat

[8]: Tak jasně... Jak se to jednou octne v blogu tak už to neupravuju víš? Ve svým kompu a wordu, kde to píšu jsem to upravila už milionkrát, ale v blogu to upravovat nebudu...

10 Zuzana Samiecová Zuzana Samiecová | Web | 16. srpna 2011 v 12:18 | Reagovat

kapišto? xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama