Tvář pod maskou - Druhá kapitola

26. září 2010 v 16:05 | Zuzi98 |  Tvář pod maskou
BONJOUR VESPHOLEK!
Tak tady na této části jsem nepokračovala úplně sama. Musím vřele poděkovat jedné šlechetné a chytré dívce, jež mi dodala inspiraci v "ponoru do Raoulovy mysli" jak tomu říkám já. Představuji vám
CLARISSU!!! Její web je WWW.FANTALIGHT.BLOG.CZ
Tak zde máte tu kýženou druhou kapitolu!!!

"Sdílej se mnou každou noc, každé ráno…" Christina upírala oči směrem ke břehu, ale viděla už jen rozmazanou shrbenou postavičku. Přesto však věděla, jak Erikovi, jenž stál na břehu, je. Oči měla stále zalité slzami. Když se jí Erik ztratil z dohledu, sesula se na podlahu bárky a začala co nejtišeji popotahovat. "Klidně se vyplač." Řekl jí Raoul, když ji uslyšel. "Ach Raoule! Kdybys nepřišel… asi bych podlehla. Soucítila jsem s ním. Myslím, že jsem se už smiřovala s tím, že budu muset žít v tom vyhnanství a pak ses tam objevil ty. Myslela jsem… že… že tě prostě nepustí dovnitř! Ale, on tě málem zabil! Jaké zvíře jen může vydírat nešťastnou dívku?" "Erik!" procedil Raoul skrze zuby a plul dál. Najednou k nim dolehnul jekot a třesk rozbíjeného skla. Christina se lekla až nadskočila. Rychle si zacpala uši a schoulila se do klubíčka. Po tvářích jí stékaly slzy. Zdálo se jí, jakoby Erika stále viděla stát před sebou a zároveň měla strach, že je odněkud znovu přepadne. Bylo jí ho líto, ale také ho nenáviděla. Nenáviděla ho za to, že chtěl zabít Raoula. Jejího Raoula! Raoul pomohl Christině z loďky. Dusot koňských kopyt se rozléhal prázdnými ulicemi. Jeli mlčky. Oba dva mysleli na něco jiného, ale podnět byl stejný. Christina myslela na Erika a velikost jeho hrozby. Byl úplně příšerný. Když jsem mu strhla masku poprvé, dostal záchvat vzteku. Ale když jsem mu ji sundala přede všemi, poprvé jsem ho viděla v plném a jasném světle. Myslela jsem že umřu! Bylo to hrozivé! Jeho oči metaly blesky! No, ne přímo doslova, ale byl příšerný. O bože, taková hrůza to byla v téhle Fantomově opeře! Byl jiný než když byl přede mnou bez masky poprvé. To na mě jen řval, ale podruhé to byla taková tichá zloba, která bolela ze všeho nejvíc. A pak... pak se, se mnou snesl do podzemí a znovu jsme klesali do hlubin našeho zoufalství. Už... už jsem se smiřovala s tím že budu žít s tím zvířetem ale pak tam přišel Raoul, který byl mokrý jako myš a žádal Erika ať mne pustí. Ale Erik pak... Ne! Christina na to nechce myslet, bohužel se jí to nedaří. A z Raoulova pohledu to vypadá ještě hůř. Je to šílenec! Pomatenec, kterému ruplo v bedně! Ten vrah, málem jsem mu sám vlétl do léčky... Vždyť je to naprostý cvok, neumí rozumně uvažovat.... jediný co si zaslouží je provaz na náměstí de Gréve... Provaz?? Jak absrudní. Bude zabit svou vlastní zbraní. A navíc před celou Paříží.
Když s Raoulem přišli do domu de Changyových, bylo tam ticho jako v hrobě. Všichni spali. Potichu se odebrali do ložnice a ani se nepřevlékli aby nerušili, zatím nicnetušící členy Raoulovy rodiny. "Christine?" zašeptal Raoul. "Hmmmh?" "Dobrou noc."
Jestli si Raoul myslel že Christina bude mít "dobrou" noc tak se mýlil, protože se Christina nějakým zvláštním způsobem znovu ocitla v katakombách Opery. Před očima se jí točily čtyři obrázky Erika bez masky a jako nějaký poblázněný kaleidoskop, se rozlévaly a zase slévaly dohromady. Viděla Raoula ležet ve vodě se smyčkou pevně utaženou kolem krku. Smyčka se proměnila v hada, který se chystal zaútočit na ni. Už byl u ní, už se jí plazil po noze, když najednou… Najednou se všechno přetočilo zpátky a znovu viděla Erika, jak otevírá mříž zmáčenému Raoulovi, znovu viděla jak ho Erik přivazuje ke mříži a znovu a znovu se jí odehrával…
Christina se probudila. Přetřela si rukou zpocené čelo, pohlédla na Raoula, který ležel vedle ní, usmála se a znovu zavřela uslzené oči.
O několik hodin později Christina seděla na posteli a koukala se z okna na ten nezajímavý mléčný kus oblohy. Tohle byla nejhorší snídaně vůbec! Dala hlavu do dlaní a vzdychla. Ráno ji probudilo zaržání koně, kterému bylo chladno. Učesala se a oblékla do nejlepších šatů jaké měla a jemně zatřásla s Raoulem. Raoul otevřel oči, podíval se na svou milovanou a usmál se. Do ucha Christině pošeptal něco, čemu se musela smát. Smích ovšem vystřídal údiv, když zahlédla v jakém stavu je jídelna de Changyových. Ještě nikdy neviděla tolik zlata a porcelánu pohromadě (když ovšem nepočítá výzdobu hlediště Opery Garnier). Skoro se až bála posadit na nadýchaný polštářek, který byl na židli. Byl na něm vyšitý složitý ornament. Stůl byl vyroben na zakázku z nádherného ametystu. V růžových porcelánových vázách byly nádherně naaranžované pugéty květin. A to ještě nebylo všechno. Snídani nosili sluhové v nažehlených fracích, které byly na pohled tak nové, že se v nich mohli sotva hýbat. V rukou drželi velikánské podnosy s poklopy, menší modré tácky se sklenicemi ze vzácného skla a osmnáct zlatých lžiček. Tři pro každého, kdo seděl u stolu. Lžička do čaje, na smetanu a do kávy. Podávala se luxusní teplá snídaně na talířích, které byly sněhově bílé a okraje měly dva proužky. Jeden zlatý a jeden růžový. Z té nádhery až oči přecházely. Když celá rodina de Changyů seděla u stolu, Raoulův starší bratr Phillipe dělal nepříjemné narážky na Christinin původ. Christina se sklonila nad talíř, až se jí vlasy svezly do čela. Usilovně se hryzala do rtu a snažila se, aby jí nevytryskly slzy. Koutkem oka se podívala na Raoula co na to řekne. Raoul se jen díval na růžový porcelán a navzdory všem pravidlům slušného chování, honil vidličkou jídlo po talíři.
A ještě nemělo být všem utrpením konec! Ozvalo se zaklepání. Christina se prudce postavila a pohlédla ke dveřím. Uhladila si vlasy a kníkla: "Dále." Vešel Raoul. Když si všimla Raoulova pohledu, nešťastně se svezla na kraj postele. "Christino…" zaskřehotal Raoul a vzal její hlavu do dlaní. Christina k němu zvedla oči. "Hrozí že mě… No víš zaslechl jsem… vydě…" ani nedomluvil a Christina si přitiskla ruce k ústům. "Vydědit? Tebe?" potom zašeptala "Je to… je to kvůli mně?" Raoul sklopil hlavu. Myslel na rozhovor, který probíhal mezi ním a jeho otcem. Otec hřímal, že pokud se Christina nenaučí chovat tak, jak se na hraběnku sluší a patří, Raoula vydědí. Vzpomínal na to, jak ho otec před měsícem nutil ke sňatku s jeho vzdálenou sestřenicí z Finska, aby nedošlo k nedopatřením ohledně původu. Raoul otci oponoval, že si již dívku našel a málem ho na kolenou prosil, aby se mohla Christinina nožka dotknouti krásného afghánského koberce, jež ležel v předsíni. Raoul se přinutil zadívat se do Christininých krásných očí a nasadil strojený úsměv. Vypadalo to, jakoby mu někdo omylem obrátil koutky úst nahoru. "Ale vůbec to není kvůli tebe… Víš, je tu ještě jedna šance." Řekl s nadějí v hlase. "Strýc Arnold nám nabízí levné ubytování v Praze. Zná náš příběh, a chápe nás." "Počkej, ty myslíš toho ehm… toho pána, který…" "Ano zrovna toho!" Christina stála jako opařená. "Ne!" zašeptala. "NE! K tomu mě nemůžeš nutit!" Raoul se zachmuřil. "Já vím. Já vím že ne. Ale…" "Ale nic!" řekla Christina a dala mu prst na ústa. Raoul sebou trhnul a strhla se hádka. Sluhy za dveřmi to velice zajímalo (asi tak moc jako nás Phanatičky zajímá Erik) a tak se nepozorovaně a naprosto nerušeně naklonili ke dveřím a poslouchali. (No hele! Jsou to taky jenom lidi!) Slyšeli útržky vět. "Nepojedu…. výhrady!" "Hrozí že mě vydědí! To chceš?" "Ne ale … závěry …všechno!" "Poslouchej mě … " "Ne Raoule! Možná…vyřeší!""Jdi do háje! Vůbec nic nechápeš!" "Taky že půjdu! Jsem ráda že vím co si o mě myslíš!" Po těchto slovech se rozlétly dveře a z Christininých očí sršely blesky. Popadla kabátek a vyběhla do ulic. Běžela nějakým zasněženým parkem, a nedbala na to, že se jí střevíčky, které si ve spěchu nazula, boří do sněhu. Našla dutinu ve stromu, kam si zalezla. Srdce jí bušilo jako o závod. Nohy pokrčila v kolenou a pevně se k nim přitiskla. Jednou rukou se chytila stromu a druhou si mačkala kolena k hrudi. To snad není možné! Raoul si teď myslí, že nechci jeho štěstí! On si snad myslí že mi nezáleží na jeho budoucnosti! Že mi nezáleží na tom, že ho mají vydědit. Já jen prostě nechci dělat ukvapené závěry! To jsem mu snad řekla jasně! Možná se ještě něco objeví, nějaké záchranné laso! To je prostě… Grrrr! Proč je to tak těžké?Jak mu mám vysvětlit že v Praze je to všecko tak… já nevím, tak nějak jiné! Ach jo, to se prostě nedá vysvětlit někomu jako je Raoul. Ten by to nepochopil. Nikdo by to nepochopil. Leda snad až na… Ne! Slíbila jsem si, že na něj přestanu myslet! Christina nedokázala potlačit úsměv, který se jí dral na tvář. Vždyť…Já nevím! Musím se snažit to Raoulovi vysvětlit tak, aby to nějak dokázal pocho… Na Christinu padl čísi stín.

Tááák! A je to!

Au revoir!
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama