TVT - 58. kapitola

Neděle v 21:34 | Zuzana Macháčová |  Tvář v temnotě
Eduard Marxsen přecházel sporým pokojíkem, který si pronajal k dočasnému pobytu ve Vídni, a chmuřil své moudré čelo. Ještě stále v něm doznívaly zbytky jeho nemoci, kterou si sem přivezl z Altony, nemoci, která jej téměř porazila během Johannesova tragického koncertu a která jej o několik málo let později zabila.
Zhroucen na židli za jeho zády seděl Johannes Brahms, který jej sledoval ustaranýma očima ze strany na stranu.
"To není samo sebou." mumlal Eduard horečnatě. "Popraskaly struny na všech houslích v sále. Dvacet houslí! Dvacet! Ve zcela totožném okamžiku! To není jen tak! Ne, ne! Nevěřím tomu!"
 

TVT - 57. kapitola

7. srpna 2017 v 14:53 | Zuzana Macháčová |  Tvář v temnotě
Oceán byl černý a nesl v sobě příslib hrozby - dávno zklidnil své hlubiny, avšak Raoul v něm měl již navěky vnímat svého protivníka. Protivníka, který jej připravil o přátele a jen o několik málo měsíců později téměř i o dceru. Protivníka, který opět ošklivě zamíchal kartami, jež Raoul až doposud pevně a sebejistě svíral v rukou. Oceán byl Osud a stal se Zlem, stal se příšerou, které se Raoul v dětství jako chlapec hrozil pohlédnout do očí - do hněvivých očí. Do hněvivých, zlatých očí zrůdy.
Oceán Raoulovi ztělesnil Zlo, z jehož hlubin k němu přijde nepřítel ještě strašnější, než je sama bouře. Zlo, jež Raoula téměř zahubilo.
Po oné červnové katastrofě Raoul oceán zavrhl navěky. Láska jej naučila moře milovat, smrt nenávidět. Nenáviděl je a v hloubi duše se ho bál. S letmým úsměvem vzpomenul na svou dávno zesnulou tetu, která mu laskavě šeptala dobrodružné příběhy svého manžela, námořníka, se slzou v očích vzpomenul na vlastní přátele, které spolykaly hlubiny. Láska a smrt a před ním nekonečné mořské dálavy.
A paradoxně to bude právě moře, kdo Raoulovi v budoucnu ukáže cestu, jak skoncovat s pradávnými příšerami ze snů. Právě oceán Raoula odnaučí v rivalovi z podsvětí vnímat příšeru, příšeru se zlatýma očima, ukrytou v zrcadlovém bludišti. Odnaučí jej vidět monstrum tam, kde stál ve skutečnosti člověk, balancující na hranici mezi dobrem a zlem. A vlastně i za toto oceán Raoul nenáviděl.
Táhnul se, šírý a mlčenlivý, do nedohledných dálav, prostíral se na samý konec světa až tam, kde dávalo slunce dobrou noc, rozprostraněn do všech světových stran - a tedy i na východ, kde se každé ráno slunce, mladé a čerstvě rudé, probouzelo. Plavba na Alexandrii, plavba, jež se stala tragickou, byla poslední zámořskou expedicí, které se Raoul de Chagny kdy zúčastnil. Od oné chvíle se děsil oceánu a oceán se mu vítězoslavně šklebil do obličeje. Šklebil se, aby mu mohl ze svých útrob brzy vyvrhnout další pokoření.
Na jeho hladině se leskla pěna - a unášel s sebou ještě něco jiného, než jen nejistou budoucnost a sluneční paprsky! Byly to útržky papíru, nyní promočené natolik, že zbývaly vteřiny, než je tíha vody vtáhne pod hladinu. Útržky papíru, smetí, které se usadilo na dně lidské duše.

NEJSEM BLOGER!

2. srpna 2017 v 12:05 | Zuzana Macháčová |  Náladovník
Vážení a milí, nejmilejší, nejdražší!
Já píši vám, co mohu více...

Už jen z nadpisu tohoto článku lze vytušit mnohé... Nyní se se mnou pojďte podívat, proč tomu tak je!

A kdybyste mě někdy v budoucnu hledali, najdete mne na Facebooku - jsem PÍSMODĚJKA, která tvoří Vaše sny a splétá je perem na papír...
 


TVT. - 56. kapitola

6. června 2017 v 18:10 | Zuzana Macháčová |  Tvář v temnotě
Den se chýlil ke konci a na jeho šedivějících skráních ulpíval zlatý prach zapadajícího slunce. Allessandro bloudil pláží, obloukem se vyhýbaje troskám sídla d'Exeter, a přemýšlel nad životem a nad sebou samým, nad světem a nad osudem, nad tím, kam jej nyní směroval jeho cit, tíživý cit k Eleonoře, jakkoliv nedokonalý, palčivě prožívaný. Cítil se prázdný. Byl sám. Tak sám, jako ještě nikdy. Když na tu dívku myslel, viděl ji před sebou, jak se na něj směje a zve jej, aby se připojil k jejímu lučnímu tanci pozdního léta. Jeho cit mu nedovoloval se k ní přidat. Pokud by se jen dotknul její ruky, srdce by to neuneslo. Bylo to podivné, protože ještě před pár lety se úplně mimoděk drželi za ruce, tváře těsně u sebe, a šeptali si mnohá svá tajemství. Toto rozpustilé dětství nahradila ještě ne zcela uzrálá dospělost. A cit. Allessandrův cit. Cit k Eleonoře, který se stal přeneseným bojem za svobodu a který způsobil, že Alessandro se stal náhle zvážnělým, tak nepřirozeně na chlapce jeho věku. S neklidem v duši myslel na Eleon, která se mu stala hlubokým vesmírem, uvnitř nějž bylo všechno v pořádku, uvnitř nějž byl jen klid a harmonie a který byl nádherně vzdálený otcovým ranám a útěkům z domova, které Allesandra neustále provázely životem. Celý se uzavřel do nitra svého srdce, jež pálilo, tolik jej pálilo tím plachým, co mělo zůstat skryté.
Myslel na své srdce.
Vzpomínal.

Maturita, aneb zápisky Mazáka Luckyhanda

20. května 2017 v 14:27 | Zuzana Macháčová |  Náladovník
Čili 35 věcí, na které přijdete během zkoušky a přípravy na ni (čerpáno z osobních zážitků, I swear!):

Je zajímavé, na kolik důležitých životních objevů může člověk přijít - a to během jediného měsíce! Tak například:

1. Že si do poslední chvíle říkáte, jak na to máte spoustu času, pak zapinkáte svaťák a potom panikaříte.

2. Že v momentě, kdy na instastories vidíte, jak všichni postují obrázky s tím, jak se učí do noci, zatímco vy jednoduše lelkujete, je něco šeredně špatně.

4. A že když jde do tuhýho, začnete si vypracovávat podrobný plán, který budete plnit na 120 procent po vzoru soudruha Lenina. Čili vůbec. ;) A že jeho heslo: "učit se, učit se, učit se!" je strašná kravina - protože kdo by se učil a učil a učil! A že v posledním týdnu tento svůj názor hezky rychle změníte, protože vaše stopy prakticky nevedou jinam, než k učení, na záchod a do ledničky. Jo. Lednička. Tam hlavně!

5. Že ne vždy platí pravidlo "42 is the answer!"

6. Že se vám často stane, že se nestihnete nasnídat. Nebo naobědvat. Nebo obojí. A pak přežíváte na jablkách a slaných burácích!

7. Že spánek je důležitý. Asi i proto budík, který jste si dali úmyslně na hodně brzo ráno, odkládáte tak dlouho, až nakonec nestíháte ani běžné věci jako se civilizovaně obléknout, vyvenčit psa, anebo se najíst (viz. výše) a potom panikaříte.

TVT - 55. kapitola

18. dubna 2017 v 15:07 | Zuzana Macháčová |  Tvář v temnotě
Stál ve svém pokoji s bosýma nohama, jež špinily parkety, popsané inkoustem a skvrnami levného vína, stál u plátna, které se pod něžnými doteky jeho štětců chvělo a svíjelo, jako mrouskající kočka. Anthony se opět ponořil do procesu tvorby, který tolik miloval. To, jak se mu opět navracel ten dávný pach starého lnu, oleje, barevného prášku a zaschlého inkoustu, miloval, stejně jako způsob, s jakým ze štětců stékala barva zpět na paletu, když jí nabral příliš mnoho. Zbožňoval vykreslování každého detailu - zejména očím byl schopen věnovat celé hodiny. Dnes byl však roztržitý a nesoustředěný, docela mimo sebe, jako neposedný ptáček, hnedle klesající, hned zase stoupající k výšinám, a myšlenky mu těkaly pryč z místnosti, pryč od portrétu, unikaly z Anthonyho světa fantazie pryč k realitě, jež se mu zde otevírala jako poupě a jež nenechávala jeho srdce klidným. Modelem roztěkanému obrazotvůrci seděla žena, schoulená na podlaze. Objímala si kolena a za zlatistvým vodopádem vlasů halila nahý obličej v látku šatů. Kůži měla mléčnou jako z alabastru a rtíky zrůžovělé ranním chladem, který ji provázel do bytu malířova.
Také ona byla všecka neklidná, také ona nevěnovala přílišnou pozornost malbě a vlastně se ani nesnažila zůstat nehybná. Tajně si prohlížela Anthonyho hezkou tvář a tajila dech. Při pohledu na šikovné ruce malířovy se jí zase a poznovu na mysl vracel onen hřejivý dotek, neúmyslný dotek, jehož se nevěda dopustil, když jí onehdy pomáhal sesbírat rozkutálené slívy s dláždění, líbaného večerem.
Ta žena byla Margaretta a vnesla do jeho bytu vůni ambry, švestek a bílého pižma.

TVT - 54. kapitola

25. března 2017 v 21:33 | Zuzana Macháčová |  Tvář v temnotě
Eleonora nevěděla nic o ztroskotání otcovy lodi, přesto však postřehla neblahé změny v matčině chování. Když ráno, po té příšerné noci beze snů, bez zaklepání vtrhla do ložnice, aby se schoulila na uprázdněném místě manželské postele, Christina se ani nepokusila o úsměv. A když na ní dcera loudila příběh o Andělu Hudby, s pláčem před ní uprchla do koupelny.
"Maminko, vyprávějte mi pohádku o Andělu Hudby, jako to dělával dědeček!" prosila Eleonora, přitisknutá na zavřené dveře. "Vy přeci víte, kterou!"
A čím více žadonila, tím více Christina plakala.
Dokonce toho odpoledne zrušila obvyklou výuku zpěvu a odešla. Nechala svou dceru ve zcela osamělém sídle bez jediného slůvka na vysvětlenou a Eleonora to přijala s radostí malého dítěte.

Sním o lásce...

24. března 2017 v 21:21 | Zuzana Macháčová |  Náladovník
Sním o lásce...
O neposedné lásce, o lásce, volné jako ptáček, která nelze ochočit!
Nelze být lapena - a chce-li, nelze tak učinit, protože by to byla svatokrádež!

A až po dlouhé době doceňuji Carmen a konkrétně Habaneru.
Zamilovala jsem se do Habanery v podání ženy, jménem Maria Callas...
Je to nádherná hudba a ještě překrásnější libreto...
"L´amour est un oiseau rebelle qui nule peut pas apprivoiser!" "Láska je neposedný ptáček, kterého si nikdo neochočí!"
A já sním o lásce...
O lásce, neposedné jako ptáček!

TVT - 53. kapitola

16. března 2017 v 22:26 | Zuzana Macháčová |  Tvář v temnotě
Na jejich seznámení se Thomas pamatoval docela přesně. Byl to jeden z posledních červencových večerů a ten prosytila vůně červánků a letním horkem praskajících plodů ovoce. Dláždění bylo šedé, domy oprýskané. Bloudil ulicemi bez předem určeného řádu a náhle zachytil mezi tisícem kamenných tváří úsměv. Srdce se tomuto mladičkému studentu práv na okamžik zatetelilo přívalem radosti a hned jej opětoval. Dívka na něj vzápětí vrhla pohled tak udivený, až její líčka všecka zrůžověla. Thomas de Chagny se ohlédl a za svými zády spatřil dívenku o něco mladší, jež oné neznámé mávala v ústrety. Tedy jí patřil ten projev náklonnosti tak sladký, tak rozkošný, až se z něj Thomasovi zatočila hlava. Hnedle však zmizela v hloučku cizinců, kteří ji v proudu neustávajícího hovoru odnesli pryč. Thomas se tedy otočil zpět k půvabné neznámé s omluvnou grimasou na rtech a tehdy jej dívka obdařila úsměvem tak širokým a vřelým, že jej to zahřálo u srdce.
Ujistil se, že tenhle okamžik patří jen a jen jemu, a cítil se zase jako dítě, jež znenadání dospělo, když namísto toho, aby rozjitřen utekl, tu ženu oslovil.
Představila se mu jako Magdalena a s ruměncem ve tvářích přijala jeho doprovod - snad také ze strachu, aby v temnějících večerních ulicích nepřišla k úhoně.

TVT - 52. kapitola

6. března 2017 v 22:35 | Zuzana Macháčová |  Tvář v temnotě
Byl to chladný, nevlídný den, plný vran a mléčného nebe, v němž se topily veškeré hrany, a srdce zamrzalo. Atmosféra byla přímo pohřební, pouze déšť scházel. Nepříjemný severák rozechvěl křehké květy lilií, jež ležely na černém náhrobku, a téměř prázdným hřbitovem zazněl povzdech, který hned nahradilo posvátné ticho.
Klečel nad hrobem, ten zlomený muž, a mlčky plakal.
Vítr mu zcuchával vlasy a rozháněl slzy, zaplašit bolest však nelze, ó, nelze!
Jaký to žal! Jaký to žal!
Od pohřbu uplynulo předlouhých 35 let a on po celou tu dobu nesklonil hlavu před rodinným náhrobkem, by jej políbil vzpomínkou… Hanebný! Bezcitný!
Ó, jaká to lítost, jaký žal!
Již nikdy se jí nevrhne v náruč, své matce, své přelaskavé matce, jejíž sladkou, pižmem nasáklou vůni již neucítí. Nikdy, ach nikdy více tento polosirotek nezaslechne ten měkký nebeský hlas, na který málem zapomenul.
Říká se, že člověk si časem zvykne na všechno. Ne, ne! Není to tak! Lživý svět! Jaký to žal! Jaký to žal!
Toliko let je tomu a on se od strádání své dětské duše dosud neoprostil! Stále cítil týž chlad a prázdnotu jako tenkrát, když coby chlapec sledoval, jak spouštějí matčinu rakev do černé vlhké země. Jak dávno již tomu, co se vytrhnul otcovu těžkému stisku a uprchnul ze hřbitova, plného stesku a zoufalství - uprchnul daleko, co možná nejdál, až na pobřeží. Na skaliska, na ta skaliska, ze kterých dohlédnul na trosky vyhořelého sídla, na trosky vlastního života, na vlastní žal. Na příkrov smrti té andělské bytosti, již miloval a kterou zde definitivně ztratil. Tehdy poprvé uvažoval o sebevraždě.
Ten muž byl Thomas de Chagny.


Jen tak se vám hlásím...

4. března 2017 v 23:28 | Zuzana Macháčová |  Náladovník
Jen tak se vám hlásím z víru prokrastinace.
Jen tak se vám hlásím z bahna pochybností a nejistot o člověku, který si říkal přítel a který mne náhle, jak zdá se, podrazil.
Jen tak se vám hlásím ze srabu snahy vymanit se z kolotoče soutěžení o to být lepší a dokonalá, do kterého mě tato osoba (snad v rámci svých pochybností o sobě samé) proti mé vůli vtáhla a z jehož spárů se neskutečně těžce prchá.
Jen tak se vám hlásím z chaosu domnělých pomluv a náhlé, nepochopitelné nevraživosti.
Jen tak se vám hlásím z nebezpečného nestíhání, neboť MATURITA SE BLÍŽÍ!
Jen tak se vám hlásím z klece jednotvárných šedočerných povinností.
Jen tak se vám hlásím při pokusech od nich uprchnout někam hodně daleko!
Jen tak se vám hlásím z nedostatku času a naprostého vyčerpání psát články o čemkoliv jiném, než je TVT.
Jen tak se vám hlásím, abyste na mne nezapomněli.
Jen tak se vám hlásím, abych se ujistila, že mne máte stále rádi.
A abych vás ujistila, že já vás ráda mám!
A také, abych vám prozradila, že už kvetou sněženky! <3
A že podpultový Darjeeling a dlouhovlasý čajovník v čajovně na Sýkoráku jsou ty nejlepší věci na světě! Spolu s knížkami, puťáky, Brnkadly a lidmi-"perlami".

Peace! <3

TVT - 51. kapitola

10. února 2017 v 19:55 | Zuzana Macháčová |  Tvář v temnotě
Thomas de Chagny byl na cestách již několik měsíců. Vytratil se, aniž by cokoliv řekl, nebo alespoň naznačil smysl a cíl své cesty. Schránka začínala přetékat dopisy a mezi nimi byly i zlověstně vyhlížející listiny, páchnoucí oficialitou, s hlavičkou odvolacího soudu. Taktéž rostla hromádka pracovní korespondence na jeho stole v opuštěné advokátní kanceláři, sedal na ni prach a nepřečtená křičela do ztemnělé místnosti své prosby a žalostná zvolání. Snad celá Amerika se po něm začala shánět.
Zdálo se, že se po Thomasovi slehla zem.

Kam dál