TVT - 55. kapitola

18. dubna 2017 v 15:07 | Zuzana Macháčová |  Tvář v temnotě
Stál ve svém pokoji s bosýma nohama, jež špinily parkety, popsané inkoustem a skvrnami levného vína, stál u plátna, které se pod něžnými doteky jeho štětců chvělo a svíjelo, jako mrouskající kočka. Anthony se opět ponořil do procesu tvorby, který tolik miloval. To, jak se mu opět navracel ten dávný pach starého lnu, oleje, barevného prášku a zaschlého inkoustu, miloval, stejně jako způsob, s jakým ze štětců stékala barva zpět na paletu, když jí nabral příliš mnoho. Zbožňoval vykreslování každého detailu - zejména očím byl schopen věnovat celé hodiny. Dnes byl však roztržitý a nesoustředěný, docela mimo sebe, jako neposedný ptáček, hnedle klesající, hned zase stoupající k výšinám, a myšlenky mu těkaly pryč z místnosti, pryč od portrétu, unikaly z Anthonyho světa fantazie pryč k realitě, jež se mu zde otevírala jako poupě a jež nenechávala jeho srdce klidným. Modelem roztěkanému obrazotvůrci seděla žena, schoulená na podlaze. Objímala si kolena a za zlatistvým vodopádem vlasů halila nahý obličej v látku šatů. Kůži měla mléčnou jako z alabastru a rtíky zrůžovělé ranním chladem, který ji provázel do bytu malířova.
Také ona byla všecka neklidná, také ona nevěnovala přílišnou pozornost malbě a vlastně se ani nesnažila zůstat nehybná. Tajně si prohlížela Anthonyho hezkou tvář a tajila dech. Při pohledu na šikovné ruce malířovy se jí zase a poznovu na mysl vracel onen hřejivý dotek, neúmyslný dotek, jehož se nevěda dopustil, když jí onehdy pomáhal sesbírat rozkutálené slívy s dláždění, líbaného večerem.
Ta žena byla Margaretta a vnesla do jeho bytu vůni ambry, švestek a bílého pižma.
 

TVT - 54. kapitola

25. března 2017 v 21:33 | Zuzana Macháčová |  Tvář v temnotě
Eleonora nevěděla nic o ztroskotání otcovy lodi, přesto však postřehla neblahé změny v matčině chování. Když ráno, po té příšerné noci beze snů, bez zaklepání vtrhla do ložnice, aby se schoulila na uprázdněném místě manželské postele, Christina se ani nepokusila o úsměv. A když na ní dcera loudila příběh o Andělu Hudby, s pláčem před ní uprchla do koupelny.
"Maminko, vyprávějte mi pohádku o Andělu Hudby, jako to dělával dědeček!" prosila Eleonora, přitisknutá na zavřené dveře. "Vy přeci víte, kterou!"
A čím více žadonila, tím více Christina plakala.
Dokonce toho odpoledne zrušila obvyklou výuku zpěvu a odešla. Nechala svou dceru ve zcela osamělém sídle bez jediného slůvka na vysvětlenou a Eleonora to přijala s radostí malého dítěte.

Sním o lásce...

24. března 2017 v 21:21 | Zuzana Macháčová |  Náladovník
Sním o lásce...
O neposedné lásce, o lásce, volné jako ptáček, která nelze ochočit!
Nelze být lapena - a chce-li, nelze tak učinit, protože by to byla svatokrádež!

A až po dlouhé době doceňuji Carmen a konkrétně Habaneru.
Zamilovala jsem se do Habanery v podání ženy, jménem Maria Callas...
Je to nádherná hudba a ještě překrásnější libreto...
"L´amour est un oiseau rebelle qui nule peut pas apprivoiser!" "Láska je neposedný ptáček, kterého si nikdo neochočí!"
A já sním o lásce...
O lásce, neposedné jako ptáček!
 


TVT - 53. kapitola

16. března 2017 v 22:26 | Zuzana Macháčová |  Tvář v temnotě
Na jejich seznámení se Thomas pamatoval docela přesně. Byl to jeden z posledních červencových večerů a ten prosytila vůně červánků a letním horkem praskajících plodů ovoce. Dláždění bylo šedé, domy oprýskané. Bloudil ulicemi bez předem určeného řádu a náhle zachytil mezi tisícem kamenných tváří úsměv. Srdce se tomuto mladičkému studentu práv na okamžik zatetelilo přívalem radosti a hned jej opětoval. Dívka na něj vzápětí vrhla pohled tak udivený, až její líčka všecka zrůžověla. Thomas de Chagny se ohlédl a za svými zády spatřil dívenku o něco mladší, jež oné neznámé mávala v ústrety. Tedy jí patřil ten projev náklonnosti tak sladký, tak rozkošný, až se z něj Thomasovi zatočila hlava. Hnedle však zmizela v hloučku cizinců, kteří ji v proudu neustávajícího hovoru odnesli pryč. Thomas se tedy otočil zpět k půvabné neznámé s omluvnou grimasou na rtech a tehdy jej dívka obdařila úsměvem tak širokým a vřelým, že jej to zahřálo u srdce.
Ujistil se, že tenhle okamžik patří jen a jen jemu, a cítil se zase jako dítě, jež znenadání dospělo, když namísto toho, aby rozjitřen utekl, tu ženu oslovil.
Představila se mu jako Magdalena a s ruměncem ve tvářích přijala jeho doprovod - snad také ze strachu, aby v temnějících večerních ulicích nepřišla k úhoně.

TVT - 52. kapitola

6. března 2017 v 22:35 | Zuzana Macháčová |  Tvář v temnotě
Byl to chladný, nevlídný den, plný vran a mléčného nebe, v němž se topily veškeré hrany, a srdce zamrzalo. Atmosféra byla přímo pohřební, pouze déšť scházel. Nepříjemný severák rozechvěl křehké květy lilií, jež ležely na černém náhrobku, a téměř prázdným hřbitovem zazněl povzdech, který hned nahradilo posvátné ticho.
Klečel nad hrobem, ten zlomený muž, a mlčky plakal.
Vítr mu zcuchával vlasy a rozháněl slzy, zaplašit bolest však nelze, ó, nelze!
Jaký to žal! Jaký to žal!
Od pohřbu uplynulo předlouhých 35 let a on po celou tu dobu nesklonil hlavu před rodinným náhrobkem, by jej políbil vzpomínkou… Hanebný! Bezcitný!
Ó, jaká to lítost, jaký žal!
Již nikdy se jí nevrhne v náruč, své matce, své přelaskavé matce, jejíž sladkou, pižmem nasáklou vůni již neucítí. Nikdy, ach nikdy více tento polosirotek nezaslechne ten měkký nebeský hlas, na který málem zapomenul.
Říká se, že člověk si časem zvykne na všechno. Ne, ne! Není to tak! Lživý svět! Jaký to žal! Jaký to žal!
Toliko let je tomu a on se od strádání své dětské duše dosud neoprostil! Stále cítil týž chlad a prázdnotu jako tenkrát, když coby chlapec sledoval, jak spouštějí matčinu rakev do černé vlhké země. Jak dávno již tomu, co se vytrhnul otcovu těžkému stisku a uprchnul ze hřbitova, plného stesku a zoufalství - uprchnul daleko, co možná nejdál, až na pobřeží. Na skaliska, na ta skaliska, ze kterých dohlédnul na trosky vyhořelého sídla, na trosky vlastního života, na vlastní žal. Na příkrov smrti té andělské bytosti, již miloval a kterou zde definitivně ztratil. Tehdy poprvé uvažoval o sebevraždě.
Ten muž byl Thomas de Chagny.


Jen tak se vám hlásím...

4. března 2017 v 23:28 | Zuzana Macháčová |  Náladovník
Jen tak se vám hlásím z víru prokrastinace.
Jen tak se vám hlásím z bahna pochybností a nejistot o člověku, který si říkal přítel a který mne náhle, jak zdá se, podrazil.
Jen tak se vám hlásím ze srabu snahy vymanit se z kolotoče soutěžení o to být lepší a dokonalá, do kterého mě tato osoba (snad v rámci svých pochybností o sobě samé) proti mé vůli vtáhla a z jehož spárů se neskutečně těžce prchá.
Jen tak se vám hlásím z chaosu domnělých pomluv a náhlé, nepochopitelné nevraživosti.
Jen tak se vám hlásím z nebezpečného nestíhání, neboť MATURITA SE BLÍŽÍ!
Jen tak se vám hlásím z klece jednotvárných šedočerných povinností.
Jen tak se vám hlásím při pokusech od nich uprchnout někam hodně daleko!
Jen tak se vám hlásím z nedostatku času a naprostého vyčerpání psát články o čemkoliv jiném, než je TVT.
Jen tak se vám hlásím, abyste na mne nezapomněli.
Jen tak se vám hlásím, abych se ujistila, že mne máte stále rádi.
A abych vás ujistila, že já vás ráda mám!
A také, abych vám prozradila, že už kvetou sněženky! <3
A že podpultový Darjeeling a dlouhovlasý čajovník v čajovně na Sýkoráku jsou ty nejlepší věci na světě! Spolu s knížkami, puťáky, Brnkadly a lidmi-"perlami".

Peace! <3

TVT - 51. kapitola

10. února 2017 v 19:55 | Zuzana Macháčová |  Tvář v temnotě
Thomas de Chagny byl na cestách již několik měsíců. Vytratil se, aniž by cokoliv řekl, nebo alespoň naznačil smysl a cíl své cesty. Schránka začínala přetékat dopisy a mezi nimi byly i zlověstně vyhlížející listiny, páchnoucí oficialitou, s hlavičkou odvolacího soudu. Taktéž rostla hromádka pracovní korespondence na jeho stole v opuštěné advokátní kanceláři, sedal na ni prach a nepřečtená křičela do ztemnělé místnosti své prosby a žalostná zvolání. Snad celá Amerika se po něm začala shánět.
Zdálo se, že se po Thomasovi slehla zem.

Prokletý prsten Fantoma Opery, aneb až příliš dojímavá příprava na maturitu...

6. února 2017 v 22:21 | Zuzana Macháčová |  Náladovník
#jenomjsemvámtopotřebovalaříct
#niczásadníhovtomnehledejte

Už je to tak, vážení přátelé! Zatímco si zpracovávám maturitní otázky z dějepisu, pouštím si do pozadí Fantoma Opery.
Díky bohům za automatické přepínání jednotlivých videí - takže se hudba vybírá v podstatě náhodně a já to nemusím neustále zadávat ručně! (I když občas je to dost zavádějící... Jednou jsem se natolik zabrala do práce, že jsem hudbu přestala vnímat - a když jsem se vynořila ze svého deliria, zjistila jsem, že poslouchám japonskou verzi Malé mořské víly... Nekecám.)
Nu a občas si "dám koláč" a podívám se na úryvek videa...
A teď proč vlastně píšu tenhle výkřik...

PONR s JOJíkem a Rachel Barrel. Proto!
Rachelino "škytnutí", když ucítila Erikovu masku pod kápí.
btw. - PONR mě nikdy moc nenadchlo, to co mě k němu váže je to dokonalé, úžasné duo (nejen u této dvojice)! Z toho vám prostě musí naskákat husina! Awww!
JOJíkovo "Lead me save me from... my solitude" - lidičky!!!! Já pláču, pláču pro Fantoma Opery! Ubohý, nešťastný Erik!
A teď to hlavní!
Ten prsten! Ještě nikde jsem tuhle "choreografii" neviděla a ač jsem Raoulistka jak Brno, připadá mi tohle nepopsatelně krásné a dojímavé!
Ještě nikde jsem se s tímto způsobem předání prstenu nesetkala, vy jo?
Je to nádherné, nožejo?!


TVT - 50. kapitola

4. února 2017 v 19:15 | Zuzana Macháčová |  Tvář v temnotě
Čtvrteční koncert ve Vídeňské státní opeře, na který jste nikde nenalezli jedinou pozvánku, už jen svým tajnůstkářstvím naznačoval, že půjde o něco zcela výjimečného. Ve všech kruzích se o něm mluvilo jakožto o události desetiletí, jež zastíní i bál, konaný na počest vladařova jubilea. Ostatně se šuškalo, že právě na tomto maškarním plese to všechno začalo. Mohli jste slyšet neurčité zkazky o tom, že tam jakýsi průměrný skladatel, jehož hudbu v tehdejší Vídni znal jen málokdo, vyzval na souboj muže, který dokázal tak věrně zahrát hudbu zázračného E., že to musel být sám autor. Někteří hovořili o tom, že s tímto koncertem celá záležitost nemá nic společného, jiní věřili, že k souboji dojde právě zde. Nicméně bylo nad slunce jasné, že se jedná o událost nadsvětové úrovně, která nemá v současných dějinách hudby obdoby. Dalším faktorem, zcela se vymykajícím běžné praxi, byl i fakt, že se koncert dostal do povědomí sotva týden před svým zahájením. Snad i proto byly lístky pro širokou veřejnost tak cenné a docházelo kvůli nim k hašteření a hádkám, někde dokonce i k políčkům a rvačkám. Vídeňská státní opera zkrátka připravovala něco, co zamíchá společenským uspořádáním a kolektivním viděním světa, to bylo zcela jisté.

Bilance...

1. února 2017 v 17:59 | Zuzana Macháčová |  Náladovník
Rok 2016 byl rokem věže, nebo také rokem Ohnivé opice, rokem destrukce. To, co nestojí na pevných základech, nebo nemá dost síly je vyvráceno z kořenů. To, co bylo staré a unavené se mění závanem větru v prach.
Vzal mi toho neuvěřitelně mnoho.
Ztráta, kterou želím nejvíce, je úmrtí dvou milovaných lidí. - a přeci je zvláštní, jak si zvykneme na všechno! I na to, že tady už nejsou, že už nikdy neuslyšíte, jak vás volají jménem, neuvidíte jejich oči, neucítíte teplo jejich těla, když vás objímají, že už vám nikdy neporadí, - ano, i na tohle si člověk časem zvykne...
Dva lidé, dvě srdce, pár fotografií, blednoucí útržek hlasu, nespočet vzpomínek. Dvě jména, tesaná do žuly.
Definitivně rok věže rozbořil jeden vztah, tak jako tak už dlouhou dobu visící na vlásku. Ale za to, jak pliveš síru a plníš duši vitriolem, říkám: "Už víckrát ne!"
Změna příjmení - nový začátek.
Druhý vztah, urputně držený nad vodou, jenž ale musel nutně ztroskotat! Nelituji ničeho.


Rok 2016 byl tragický - a nejen pro mě! Snad celou dobu jsem měla pocit, že neslyším lidi mluvit o ničem jiném, než o rozvodech, úmrtích, rozchodech, o ztrátě zaměstnání, nebo o nekončícím kolotoči hádek.
I to byl důvod, proč jsem se tak nedočkavě těšila na rok následující - tedy rok 2017. Protože ten má být naopak rokem stabilizace, rokem harmonie, rokem nového začátku.

Rok 2016 byl ale bezesporu i rokem přátelství, vzrušení, výšlapů, ale i divadel a čajovnářského klevetění (ač ne v takové míře, jako rok 2015).
A co se tedy událo?


...jako lavina!

21. ledna 2017 v 14:40 | Zuzana Macháčová |  Střepiny dějin
Stěhování národů si lze představit jako obrovskou lavinu...
Urvala se někde nahoře a jak se tak valí kupředu, strhává všechno, co jí stojí v cestě.
Všechno je v pohybu...

...ne dost dobrá!

18. ledna 2017 v 7:26 | Zuzana Macháčová |  Náladovník
Jsou dny, kdy si připadáte tak zneužití, podvedení, zrazení a zahanbení do vlastní nedostatečnosti, že jako jediné řešení se zdá být schovat se do skříně, zachumlat pod peřinu a pobrekávat dokonce i u takového filmu, jako je Hříšný tanec - a právě u něj.
Zbývá otázka, otázka, křičená v šepotu do čtyř stěn vaší izolace, kam prcháte před pukajícím srdcem. Kolísavé nebytí mezi nenávistí a láskou.
Nerozumím, nenávidím, miluji.
Od nejlepšího přítele toto nezasluhuji!

Kam dál